Manažer

Carlo Ancelotti

Narodený: 10. júna 1959 – Reggiolo, Taliansko
V EFC od: 21. 12. 2019
Zmluva do: 30. 06. 2024


Klubová kariéra

Rodák z Reggioly začal svou hráčskou kariéru v Parmě, za její áčko hrál od svých sedmnácti. Ta byla tehdy ve třetí lize. V roce 1978 přišel na pozici trenéra Cesare Maldini, trenérská legenda (a otec Paola, samozřejmě). Ten si všiml, že mladému Carlovi jde střílení branek, a tak ho často stavěl na pozici podhrota či tvůrce hry. Parma skončila druhá a dostala se do play-off o druhou ligu.

V rozhodujícím utkání proti Triestinu vsítil Ancelotti za stavu 1:1 dvě branky a výrazně tak pomohl Parmě k postupu. Jeho výkony samozřejmě upoutaly pozornost klubů z první ligy, takže následoval přestup. Velký zájem projevoval Inter Milán, ale podepsal ho AS Řím. Tehdejší hvězdy klubu? Například Falcao, Toninho Cerezo či Pietro Vierchowod.

Po druhém místě v roce 1981 a třetím o rok později se starší tým z věčného města konečně radoval z titulu. Celkově odehrál za AS Řím osm sezon, v nichž čtyřikrát vyhrál Italský pohár a prohrál ve finále PMEZ, které se dokonce konalo přímo na Olympijském stadionu (ale pro samotné finále nebyl nominován k zápasu). Poslední dva roky působil v klubu jako kapitán. A pozice? Střední záložník, občas křídlo.

Neúspěch s AS Řím ve finále PMEZ si bohatě vynahradil u Rossoneri. PMEZ, Superpohár, Interkontinentální pohár – vše dvakrát. V roce 1989 ve finále proti Steaue Bukurešť odehrál celý zápas, o rok později v téže fázi soutěže 75 minut, když ho střídal Massaro. Hvězdy tehdejšího AC? Za všechny zmíním tehdejší holandský trojlístek Gullit-Rijkaard-van Basten.

A nesmím zapomenout na Paola Maldiniho (syna Cesareho), vzor klubové věrnosti a ve své době jednoho z nejlepších levých obránců na světě. Když v roce 1992 končil kvůli zdravotním problémům kariéru (koleno), tak se loučil třetím titulem v klubu – a stylově. Nastoupil na posledních 20 minut a dvěma brankami přispěl k vítězství 4:0 nad Hellasem Verona.

Reprezentační kariéra

Poprvé oblékl dres národního týmu na Mundialitu (turnaj, který pořádala Uruguay k 50. výročí prvního MS) na přelomu roků 1980 a 1981 proti Nizozemí. Gólem (jediným za svou reprezentační kariéru) přispěl k remíze 1:1, Itálie nepostoupila ze skupiny. Z MS 1982 ho vyřadilo zranění kolena, ale to nevadilo, protože squadra azzurra získal titul.

Na ME 1984 se Itálie neprobojovala, o dva roky do Mexika vzat byl, ale kvůli problémům s adaptací na nadmořskou výšku neodehrál ani jeden zápas, Itálie vypadla v osmifinále s Francií. Osobně nejpovedenějším vrcholným turnajem tak pro Ancelottiho bylo ME 1988 v Německu, kdy patřil opravdu ke klíčovým hráčům. V semifinále je vyřadil Sovětský svaz.

Zahrál si též na domácím MS 1990. Tam ale odehrál jen první poločas proti Rakousku ve skupině, posledních 30 minut proti Irsku ve čtvrtfinále a teprve ve vítězném utkání o 3. místo zvládl celý zápas. Holt zranění. O rok později ukončil reprezentační kariéru, celkově za národní tým odehrál 26 utkání.

Trenérská kariéra

Po ukončení kariéry hráče se hned převlékl do trenérského. A začal vysoko, rovnou u národního týmu. V letech 1992-5 dělal asistenta Arrigo Sacchimu, v roce 1994 postoupila Itálie na MS až do finále, které prohrála s Brazílií na penalty. První samostatná zkušenost s trénováním přišla v druholigové Reggianě v roce 1994. Ta pod jeho vedením postoupila do nejvyšší soutěže.

Hned poté odešel do Parmy, týmu největšího konkurenta, kde strávil dvě sezóny. V té první dovedl tým k druhému místu v lize, dodnes nepřekonanému ligovému úspěchu. Ve skupině Ligy mistrů se ale nezadařilo a v konkurenci Borussie Dortmund, pražské Sparty a Galatasaraye Istanbul skončili Ancelottiho svěřenci na nepostupové pozici. Ve druhé sezóně dovedl Parmu k šestému místu v lize.

Ač to znamenalo postup do Poháru UEFA, tak ho vedení klubu vyhodilo. V únoru 1999 nahradil Marcella Lippiho na pozici šéfa lavičky Juventusu Turín. První celou sezónu v klubu začal tím, že výhrou 4:2 nad Rennes získal Pohár Intertoto. Ale v lize se nezadařilo – a může za to Lazio. To skvělým finišem předstihlo Starou dámu o bod a získalo titul, ač měl Juventus 3 kola před koncem pětibodový náskok. Mladší římský klub je vyřadil i ve čtvrtfinále domácího poháru. A když v další sezoně Ancelotti (ergo Juventus) nezískal trofej, tak byl vyhozen což mu otevřelo cestu k Rossoneri.

Výčet úspěchů Ancelottiho během osmiletého působení v klubu by vydal na samostatný článek, tak aspoň zmíním vyhrané soutěže. Dvě výhry v Lize mistrů, stejný počet výher v Superpoháru UEFA, jeden italský titul, jeden vyhraný Italský pohár, stejný počet titulů v Italském Superpoháru a též se mu podařilo vyhrát MS klubů, což je turnaj, který pořádá UEFA. Po sezóně 2008-9 odešel sám od sebe, celkově vedl klub ve 423 zápasech, což je druhé nejvyšší číslo v jeho historii.

Hned poté zamířil do Premier League, kde si plácl s Abramovičem, aby trénoval Chelsea. Kariéru začal výhrou v Poháru Charity (tamní Superpohár) nad Manchesterem United. V Lize mistrů je vyřadil Inter Milán, který tehdy trénoval Mourinho. Ale zadařilo se v lize a v Anglickém poháru – obě soutěže Pensioners vyhráli, první double v historii klubu. Druhý tým v ligové tabulce?

Právě Účka. Stejný tým, která v další sezóně připravil Chelsea o Pohár Charity a i o ligový titul. Navzdory velmi dobrému finiši skončila Chelsea druhá. Den, kdy byl Ancelotti vyhozen? Poslední kolo – a prohra v lize na Evertonu.. Hezčí gól v životě už Jermaine Beckfod asi nedá. V prosinci téhož roku byl jmenován trenérem PSG. Ta byla tehdy první v lize s tříbodovým náskokem na druhý Montpellier.

Titul nezískal, to se povedlo právě týmu z jihu Francie a ve Franocuzském poháru vypadli ve čtvrtfinále s Olympiquem Lyon. V další sezóně se již zadařilo – získal titul. V Lize mistrů dovedl tým z hlavního města do čtvrtfinále, kde vypadl s Barcelonou na branky vstřelené venku. Ve Francouzském poháru tým vypadl ve stejné fázi soutěže, tentokrát s Évianem.

Den po předposledním ligovém zápase (a již s jistotou titulu) požádal o uvolnění, aby kývl Realu Madrid. Přiznejme si, že taková nabídka se neodmítá. Zajímavé je, že jedním z jeho dvou asistentů v klubu byl Zinédine Zidane, který hrál pod Ancelottim v Juventusu. V první sezóně se zadařilo v pohárech. Tým vyhrál Ligu mistrů (4:1 po prodloužení ve finále nad Atléticem Madrid) a zvítězil také v El Clásicu, které se hrálo ve finále Královského (španělského) poháru.

V lize se ale nedařilo, Bílý balet skončil až třetí. Druhá sezóna byla opět slabší. V lize byl Real druhý, v Lize mistrů vypadl v semifinále s Juventusem a v poháru již v osmifinále. Asi nepřekvapí, že následoval vyhazov. Chvilku byl Ancelotti v kontaktu s AC Milán, ale zvolil pauzu, během které se dal zdravotně do pořádku po operaci bederního páteřního kanálu – v sezóně 2015-6 tedy nikde netrénoval.

Ale relativně brzy se mu zachtělo návratu –  již v prosinci 2015 byl oznámen jako nástupce Guardioly na lavičce Bayernu Mnichov s účinností od 1. července 2016. Výsledek? Sice vyhrál titul a Německý Superpohár, ale v Německém poháru se dostal tým jen do semifinále a v Lize mistrů vypadl ve čtvrtfinále s Realem Madrid. Sezónu 2016-17 sice začal obhájením německého Superpoháru, ale byl vyhozen již na konci září po prohře 0:3 s PSG.

A zatím poslední trenérskou štací před příchodem do Evertonu byla krásná Neapol a tamní tým SSC. Ten tým, který suverénně nejslavnější období zažil v 80. letech během působení Diega Armanda Maradony. Ancelotti tam strávil rok a půl, v sezóně 2018-9 ho dovedl k druhému místu v lize. Poháry? Vypadnutí s Arsenalem ve čtvrtfinále Evropské ligy a v téže fázi Italského poháru s AC Milán.

Ancelotti byl vyhozen na začátku prosince 2019, když v lize nevyhrál 7 zápasů v kuse. Zadařilo se ale aspoň v Lize mistrů, Neapol postoupila do osmifinále (s bilancí tři výher a tří remíz). Co se týká Italského poháru, tak tam je SSC v semifinále. Vyhazov Ancelottiho má jistě souvislost i s horkokrevností majitele klubu, filmový producent Aurelio de Laurentiis je regulérní blázen.

Co říci závěrem k manažerským schopnostem Dona Carla? V podstatě kam přišel, tak měl úspěch a pokud zrovna nevyhrával trofeje, tak aspoň končíval hodně nahoře. Na druhou stranu je fakt, že od roku 2009 nebyl nikde déle než dvě sezóny.

Osobní život

Carlo Ancelotti je podruhé ženatý. Z prvního manželství má dvě děti – dceru Katju a syna Davida. Jeho současná manželka je Kanaďanka a vzali se před necelými šesti lety ve Vancouveru. Syn David je jeho asistentem v Evertonu a loni v lednu udělal Dona Carla dědečkem dvou vnuků.

Autor článku: Javor


Pozrite tiež: