Kde je ten zatracený míč?!

Vzrušující podívaná na hřišti a neméně podivuhodné chvilky i po skončení utkání. Pohárové finále roku 1897 zkrátka nemohlo nikoho nudit.

Aston Villa – Everton 3:2, finále FA Cupu, 10. dubna 1897

Zapomeňte na pozoruhodný obrat v roce 1966, nebo nečekaný triumf před patnácti lety. Nejvíce emocí a vzrušující kvalitní podívané v podání Evertonu ve finále Anglického poháru, nabídlo vyvrcholení pohárového ročníku 1897, a to i přesto, že Blues slavnou trofej tehdy nezískali. Modří nastoupili proti Aston Ville, úřadujícím ligovým šampionům, zatímco Everton chtěl do svého kabinetu vůbec poprvé zařadit ceněný pohár. Kvalitní kopanou ale dění ve finálový den nekončilo, věci se totiž děly i po zaznění závěrečného hvizdu.

O blížícím se finále se mluvilo dlouho předem. Dnes je dokonce označováno za vůbec nejlepší pohárové finále před přesunem do Wembley v roce 1923. Velká očekávání nemohly k nevoli nasazených policistů potlačit ani davy fanoušků, kteří spontáně vbíhali na hřiště, a to už o poločase. Finále se navíc konalo během padesátého výročí vlády královny Victorie, a tak se anglická média předbíhala s honosnými chvalozpěvy. „Pohárové finále bylo v každém slova smyslu rekordní. Obrovské publikum a úroveň hry, jakou nikdo předtím ještě nespatřil,“ nešetřil list Athletic News nadšením.

Aston Villa i Everton byly k tomu všemu vnímány jako nejsilnější celky tehdejšího fotbalu, jak před utkáním potvrzoval i deník Liverpool Echo. „Letošní finále je obohaceno o výjimečnou atraktivnost, neboť se střetávají dva, zcela právem označované, nejlepší kluby v zemi.“ Noviny jistě nemluvily do větru, vždyť Villans měli zakrátko získat již třetí ligový titul ve čtyřech sezonách. Everton naproti tomu zrovna okupoval střed tabulky, chlubit se ovšem mohl nesmírně talentovaným týmem. V útoku nastupovali produktivní Scot, John Bell, Alf Milward a Edgar Chadwick, zatímco bránu v zadní linii hlídali tvrďáci Johny Holt nebo Richard Boyle. I  toho důvodu je proto šestizápasová série proher před finálovým zápasem mírně řečeno matoucí.

Blues do finále přešli přes Burton Wanderers, Bury, Blackburn a ještě před rekordní třicetitisícovou návštěvou, která si našla cestu na stadion Stoke City, Victoria Ground, zdolal Derby County. Nejsvětlejším okamžikem pohárové jízdy Villans naopak bylo semifinálové vítězství 3-0 nad Liverpoolem. Toffees navíc před zápasem již zisk jedné trofeje slavili, když ve finále Lancashire Cupu porazili Manchester City. Takřka bezprostředně poté ale již následoval odjezd směr Londýn – Crystal Palace, cíl finále FA Cupu.

Do místa konání Everton dorazil až v předvečer zápasu. Svoje soupeře si tak mohl prohlédnout až u sobotní snídaně, protože Aston Villa si náhodně rezervovala ubytování ve stejném hotelu.

Stadion jiholondýnského Crystal Palace praskal ve švech. Klání titánů budilo obrovský zájem, a tak ani policisté nemohli zabránit velké tlačenici a úniku několika fandů skrz kordón. „I stromy, které obklopují okraj hřiště byly zaplněny nadšenými diváky,“ psal Liverpool Echo. Birmingham Daily Post zase zvolil znatelně dramatičtější tón. „Největší shluk fanoušků, který si kdy našel cestu na zápas ať už u nás, nebo v kterékoli jiné zemi.“ A koncem 19. století se vskutku jednalo o rekord dokonce světových parametrů. Pokladna oficiálně nahlásila 65,891 diváků, ačkoliv obecenstvo čítalo nejspíše ještě víc, pokud započítáme dvě tisícovky novinářů a pisálků všeho druhu. Pro srovnání – k zápasu Anglie proti Skotsku o týden dříve, přišlo 37,000 lidí.

Aston Ville přinesla vzpruhu zejména zpráva o zdravotním stavu internacionála Jimmyho Crabteera, jehož test před zápasem dopadl úspěšně. Veřejnost tak mohla celek z Midlands favorizovat zase o něco víc. Deset minut před výkopem na hřiště za ohlušujícího burácení diváků napochodoval Everton, a o tři minuty později byla podobným aplausem odměněna i Aston Villa. Po nezbytných oficialitách sudí prvně vdechl do píšťalky a drama mohlo začít. Oba týmy měly od úvodních vteřin jasno – pražádný strach ze soupeře, ale jízda nahoru dolů. Zvláště první poločas je považován za možná nejatraktivnějších 45 minut v historii finálových zápasů FA Cupu.

„Hra byla rychlá a šílená. Oba týmy dělaly naprosté maximum, aby získaly náskok,“ tvrdil Liverpool Echo. Villans působila potíže zejména aktivita krajního beka Petera Meehana, zatímco na druhé straně se snažil prosadit John Campbell, který napodruhé gólově již uspěl. Jenže vedení Villans přetrvalo jen pět minut, o srovnávací trefu se v 21. minutě postaral John Bell. Toffees tak převzali otěže zápasu a trvalo pouhých dalších pět minut, než skóre otočili. Nešťastníkem se stal zadák Villans Spencer, ačkoliv oficiálně je střelcem branky Richard Boyle. Neskutečné drama ale mělo ještě před přestávkou vyvrcholit. Kratšího závaru dokázala Villa, respektive Frank Wheldon využít a srovnat na 2-2. Ani to ovšem nebylo všechno. Dvě minuty před poločasem přesně hlavičkoval Crabtree. Publikum tak doslova šílelo a tak bylo i během přestávky na hrací ploše o aktivitu postaráno.

Druhý poločas se odehrál v totožném duchu, ačkoliv tempo hry díky pochopitelné narůstající únavě hráčů zpomalovalo. Everton ale srdnatě bojoval a chvílemi Villans nevěděli, kde jim hlava stojí. Největší vyloženku měl na svědomí Bob Stewart, jenže jeho pokus jenom rozezvonil břevno. Villans spoléhali na brejky, a ty, jak by se od ligových šampionů očekávalo, kvalitu nepostrádaly. James Cowan ovšem dvakrát svoji šanci zahodil. V zahazování šancí nicméně pokračoval i Everton; neuspěl Bell, Hartley ani Milward.  Liverpool Echo tak závěrečnou pětiminutovku vystihl zcela přesně: „Napětí bylo téměř bolestivé a útočníci Evertonu, zoufající ze své smůly, ukázali velkou formu. Jejich soupeři jim byli vyrovnaným protivníkem, neboť ustáli neutuchající kanonádu.“

K velké úlevě Aston Villy tak zanedlouho rozhodčí písknul naposled, a za několik okamžiků si již birminghamští přebírali FA Cup z rukou Lorda Rosenberryho. Villa se tehdy stala teprve prvním celkem, který v sezoně zkompletoval double, přičemž na ten další musela Anglie čekat následujících 64 let. Everton se mohl utěšovat alespoň tím, že měl neuvěřitelnou smůlu. Jeho fantastický výkon byl hoden vítězství, pokud by proti němu nastoupil kdokoliv jiný, než Aston Villa, která nakonec triumfovala v lize s komfortním náskokem 11 bodů. „V takovéto formě by porazili jakýkoliv tým krom Aston Villy,“ zněla slova útěchy na adresu Blues od listu Athletic News. Toffees navíc byli vůbec prvním týmem, který nevyhrál finále přestože dal dvě branky, a na podobný případ se čekalo dalších 38 let.

Vyvrcholení

Pakliže na okamžik zabloudíme do statistik, zjistíme, že Fred Geary patří mezi nejproduktivnější střelce v historii klubu. Jeho 86 tref v 98 zápasech potvrzuje jeho gólový čich, který velkou měrou napomohl i zisku prvního titulu v sezoně 1890/91. Po krátkém angažmá u rivala na Anfield Road s fotbalem skoncoval a otevřel si hospodu na Westmister Road, kterou provozoval osmadvacet let, až do své smrti v roce 1955. Co má ale vlastně Fred Geary společného s finále roku 1897? Celkem dost, neboť právě on zajistil odpověď na padesátileté tajemství zahalující míč z onoho dramatického zápasu.

Když byl fotbal záležitost stará nanejvýš jen pár desítek let, poměrně často se množily spory o tom, kdo by si měl míč ponechat po skončení zápasu, přičemž povětšinou si balon nechal hráč, který mu byl po zaznění závěrečného hvizdu nejblíže. Výjimkou tak nebyly ani rvačky mezi hráči, do kterých se příležitostně přimíchali i sudí. (Pravidla byla změněna po finále FA Cupu mezi Evertonem a Manchesterem City roku 1933, kdy se sudí a hráč Toffees, Albert Geldard, který držel míč, během opouštění hřiště pustili do sebe. Poté směl míč směřovat pouze do rukou rozhodčího, který jej následně předal kapitánovi vítězného týmu).

Krátce před svou smrtí v roce 1949, William Cuff, chairman Evertonu, detailně popsal pozápasové scény, jež se v Crystal Palace v roce 1897 odehrály. „Celý tým Aston Villy vešel po zápase do šatny Evertonu a dožadoval se vrácení míče. Viděli, jak hráč Evertonu míč vzal a spěchal s ním do šaten. Hráči Evertonu ale prohlásili, že nevědí, kde balon je.“

Jakmile se atmosféra trochu zklidnila, podle Cuffových slov hráči Villans prohledali každičkou část šatny, dokonce byli tak neslušní, a prošátrali i kapsy oblečení svých finálových soupeřů. Bez úspěchu. Míč se ale v šatně stejně nacházel, jak Cuff odhalil.

Jejich hledání bylo zbytečné. Hráč Evertonu si brzy uvědomil jak obtížné bude míč dobře uschovat, a tak pohotově vytáhnul kapesní nůž (jak se do šatny mohl nůž dostat Cuff nikdy nevysvětlil) a balon rozpáral. Poté pyšně chodil okolo, mezi hráči Aston Villy, a posměšně jim říkal: „My ten míč najdeme, a pak si ho můžete vzít.“

Kde ale míč vlastně byl? „Oblékl si ho pod svůj dres – jako chránič hrudníku!“ vysvětlil Cuff. Jméno rozparovače balonu sice Cuff říci nemohl, jeho identita ale byla stejně odhalena o tři roky později novinářem Ernestem Edwardsem. Šlo o Abe Hartleyho, útočníka Blues, který v zápase nastoupil. Hartley zemřel při nehodě v southamptonských docích v září 1909, a možná jako znamení osudu Everton toho dne prohrál zrovna s Aston Villou 3-1. Ještě před svou smrtí nicméně míč předal, již v renovovaném stavu, jeho příteli Fredu Gearymu, někdejšímu útočníkovi Evertonu. Jak dlouho Geary měl míč u sebe se neví, ovšem v jeho sedmdesáti letech možná z odčinění staré škodolibůstky svého kamaráda, s sebou balon vzal na Anfield Road, kde zrovna v prosinci 1946 hrála Aston Villa a míč nakonec vrátil jeho právoplatným majitelům.

Během předem zaranžovaného setkání jej konkrétně předal Normanu Smithovi, řediteli Aston Villy. Přítomen byl i chairman Liverpoolu a jeho činovníci, ale proč se nedostavil nikdo z Evertonu, zůstává záhadou. V každém případě si ale míč musel při onom zákroku protrpět své. Jak Cuff dodal, s původním sportovním náčiním toho již moc společného neměl.

A jak to nakonec s míčem dopadlo?

To je další příběh – nikdo to neví. Ví se jen to, že se po něm v Aston Ville několikrát shánělo, ale na stopu mu nepřišli dokonce ani historikové. Hádanka tak zůstává nedořešena.