Goodison is magic!

Během víkendové návštěvy jednoho z nejstarších fotbalových stadionů v zemi nebyla o zajímavé momenty všeho druhu opravdu nouze.

Prohra neprohra, výlet do Anglie si musíte užít. Já a Riči jsme se nechtějíc stali očitými svědky jedné z nejtěžších domácích porážek za poslední léta. Jenže kdo to mohl tušit, Everton hrál přece „jen“ proti West Bromu. Ani neomluvitelný výkon borců v modrém nám ovšem dlouho očekávaný výlet pokazit nemohl.

První myšlenka společného výjezdu do Goodisonu se nám v hlavách zrodila někdy koncem září. Čas nás tedy netrápil, zbývalo si jen vybrat konkrétní zápas. Volba po vzájemné domluvě padla na Baggies, kteří patří v Anglii k mým nejoblíbenějším. V následujících týdnech přišla řada na zajištění letenek i ubytování. Menší nervozitu pak vyvolávalo jen nedorozumění, co se lístků týká. Při objednávce jsme očekávali, že vstupenky nám přijdou domů, nakonec nám ale bylo oznámeno, že lupeny jsou pro zahraniční fanoušky k vyzvednutí pouze na místě. Samozřejmě se tak nejednalo o pražádnou potíž.

Den D nadešel v pátek 26. listopadu. Po odpoledním srazu na pražském hlavním nádraží jsme se pomalu vydali k ruzyňskému letišti. Čekání k odletu na manchesterské letiště nám trochu „zpříjemnila“ trojice panikařících Čechů, kteří pár desítek minut před odletem zjistili, že před letem jim chybí o všechny patřičné údaje vyplněné letenky, a nás žádali o pomoc najít internet s tiskárnou. V tom jsme jim bohužel nepomohli, ale jak jsme později již v letadle zjistili, nějákým způsobem se jim to přece jen povedlo. Seděli totiž přímo před námi.

Samotný let do Manchesteru trval necelé dvě hodinky, ve kterých jsme stihli probrat všechno možné fotbalem začínaje, neklidem na korejském poloostrově konče. Po přistání bylo hlavním cílem najít terminál číslo 2 s jeho autobusovou nádražím. Hledání netrvalo ani moc dlouho, a na autobus do Liverpoolu jsme si tak museli hodinu počkat. Samotná cesta do města Beatles vzala přibližně 50 minut. Jedinou zbylou starostí tak bylo najít zamluvené ubytování, proto jsme raději vzali zavděk jedním z tisíců taxíků.

Ještě tentýž večer jsme vyrazili do ulic. Mapa nás dovedla až ke známému Albert Dock či ke Cavern Clubu, domovském klubu legendárních Beatles. Únava však byla velká, a tak jsme chvíli po půlnoci zalehli a čerpali síly na velký den. Ten začal v podstatě stejně jako skončil ten předchozí – návštěvou centra, tentokrát již za krásného slunečného, byť větrného počasí.

Prvně jsme nemohli vyrazit nikam jinam, než do fanshopu. V Liverpoolu jsou dva – v obchodním centru Liverpool One funguje shop kreativně nazvaný Everton Two, a na své si suvenýrůchtiví Evertonians přijdou i ve fanshopu pár kroků od Goodison Parku. My tržbu učinili v prvně jmenovaném krámu. K našemu překvapení jsme na místě nechali méně peněz, než jsme očekávali.

Naše další kroky vedly znovu k Albert Dock, historickému přístavnímu skladišiti, jak byl jeho původní účel. Dnes na místě najdete kavárny či galerii Tate. Od Albert Dock pak není daleko k muzeu slavných Brouků. Vstupné se za pakatel zrovna označit nedá, ale jeho návštěva rozhodně stojí za to. Hned po zaplacení vstupu jsme dostali přehrávač se sluchátky, ze kterých nám do uší při prohlížení muzea zněl kompletní příběh nejslavnější kapely v historii hudby. Celá prohlídka zabere asi hodinu, ale za ty peníze skutečně stojí. Chybět pak nemohlo ani utracení několika liber za suvenýry s motivy Beatles.

To už se ale blížila 12. hodina, tři hodiny do výkopu. Proto jsme usedli do taxíku, směr Goodison Park. Řidičem byl svérazný černý chlapík, který se nám pochlubil společnýma fotkama s Ronaldinhem a Maradonou. Dokonce nám přesně popsal, kde bydlí Marouane Fellaini a tvrdil, že se osobně zná s Pienaarem, Yobem a pár hráči LFC, na jejichž jména už si nevzpomenu. A mermomocí nás chtěl kvůli fotkám svézt k Anfieldu, což jsme razantně odmítli 🙂

Cílem výletu byl přece Goodison Park, a tak nám řidič nakonec zastavil tam, kde jsme žádali. Co si budeme povídat, nadšení bylo obrovské. Riči už se na Grand Old Lady podíval loni, pro mě to ale byla premiéra, a tak mě při prvním obcházení okolí milovaného stadionu objímal těžko popsatelný blažený pocit. Zanedlouho jsme si navíc bezproblémově vyzvedli svoje lístky na Lower Gwladys, nejhlasitější tribunu Goodisonu, a tak už jsme jen mohli odpočítávat minuty do vypuknutí zápasu. Zkrátili jsme si je ve Winslow, nejslavnější hospodě Evertonians, která leží jen přes ulici naproti Main Stand. U dvou pint Carlingu jsme tak shlédli i část zápasu Aston Villa – Arsenal.

Přes turnikety jsme prošli hodinu a půl před výkopem, a tak v tribunách posedávalo jenom pár prvních nedočkavců. My většinu času do výkopu strávili před první řadou za bránou, kde jsme se ve velké zimě alespoň trochu ohřáli na sluníčku. K rozcvičce navíc za pár chvilek vyběhl Ján Mucha, brankářská dvojka za Timem Howardem. Partnera mu svými dělovkami dělal trenér rezervy Alan Stubbs a kolikrát jsme se nestačili divit, jak to Stubbsymu na stará kolena pálí! S Muchou jsme navíc měli tu čest prohodit pár slov. Na naše „Budete dneska chytat?“, se ozvalo překvapené a možná i trochu zklamané „Bohužel nie“. Na to se nás slovenský sympaťák ještě optal odkud jsme, a my k naší odpovědi ještě přidali informaci o našem československém evertonském webu 🙂 Jakmile se stadion začal zaplňovat, objevila se i tradiční Toffee Lady se svým košíčkem plným karamelových bonbonů a přítomným okolo hrací plochy ony sladkosti rozhazovala 🙂

Po zhlédnutí rozcvičky základní sestavy i náhradníků jsme se vydali ke svým sedačkám, a za několik okamžiků jsme již sledovali akci. Nerad bych se nějakým obsáhlým způsobem vracel k průběhu zápasu. Everton sice v první půli dostal dva góly ze dvou standardek, což ho položilo na kolena, ale co naplat, když chyběla snaha se o výsledek ještě poprat. První poločas byl proto na tribunách ve znamení šoku, nadávek a poměrně častého bučení, ke kterému jsme se přidávali i my.

Druhý poločas byl z hlediska atmosféry možná trochu paradoxně lepší. Prakticky celé druhé dějství Gwladys stála, a do třetího gólu West Bromu se z ní hrnul kravál, jaký jsem v životě ještě neslyšel. Atmosféře určitě pomohlo i několik kontroverzních situací, včetně vyloučení Artety, či spálených šancí Jermaina Beckforda. Podobné sitauce umí Goodison neuvěřitelně vyhecovat 🙂 Po třetím a čtvrtém gólu Baggies už ale důvodů k fandění moc nebylo. Svou frustraci tak dal Goodison najevo po devadesáti minutách oprávněným vypískáním tragédů v modrém. Sám jsem ve své sedačce nevěřícně a apaticky seděl ještě dobrých 10 minut po skončení zápasu.

Během hodinové cesty zpět do centra nám tak do zpěvu nebylo, ale určitě jsme si zbytek pobytu v Liverpoolu nechtěli zkazit prohrou, a tak jsme se vydali za zábavou. Naší destinací byl Cavern Club, kde Beatles před dlouhými desetiletími nastartovali svoji legendární kariéru. Popíjení nám zpříjemňoval vystupující chlapík s kytarou, jenž měl ve svém repertoáru písně jak od Beatles, tak třeba od Oasis. Posléze jsme Cavern vystřídali za nedalekou irskou hospodu, a kolem půlnoci jsme vyrazili do hotelu.

Ranní scénář byl zřejmý – v 11. hodin odjezd do Manchesteru, odkud jsme v odpoledních hodinách nabrali směr Praha. Jaký byl výlet do Liverpoolu? Jednoznačně fantastický, i přes zdrcující prohru. Není to úplně fajn pocit být svědkem takové prohry od týmu, jež v hrál v minulé sezoně druhou ligu, a to všechno během první návštěvy Goodisonu. Ale tohle je prostě Everton, a kvůli podobným zvratům a nevyzpytatelnosti náš klub tolik milujeme.

Fotky si můžete prohlédnout zde.