Dvacet let hledání talentů

Právě v těchto dnech je tomu rovných dvacet let od doby, co Ray Hall převzal nadvládu nad řízením klubového mládežnického systému.

Během dvou dekád pod jeho rukama prošlo hned 31 hráčů, kteří se více či méně prosadili v prvním týmu. Jména jako Francis Jeffers, Leon Osman, Tony Hibbert, James Vaughan, Victor Anichebe, Michael Ball, Richard Dunne, Wayne Rooney nebo Jack Rodwell vděčí z velké části svým fotbalovým kariérám právě Rayi Hallovi a jeho personálu. U příležitosti kulatého jubilea tak Hall poskytuje hlubší pohled do své práce.

V začátcích…

jsem pracoval pro FA a jednoho večera jsem obdržel telefonát od Colina Harveyho, který se mě zeptal, zda bych nepřijel a popovídal si s Howardem Kendallem. Když byl Howard poprvé manažerem, pracoval jsem v Evertonu jako trenér na částečný úvazek a byl to on, kdo mě propustil, takže jsem byl překvapený, že mě chtěl vidět.

Zašel jsem do jeho kanceláře v Bellefieldu a on mi řekl, že plánuje v klubu několik změn. V mysli jsem měl, že pokud mi nabídne funkci trenéra mládeže, nebudu mít zájem. Pokud by mi nabídl trenéra mládeže kombinovaně s ředitelem vývoje mládeže, ani to bych nevzal, protože tolik bych toho nezvládnul. Opravdu jsem ale doufal, že mi nabídne samotnou funkci ředitele vývoje mládeže a přesně to naštěstí udělal.

Byl to nejlepší pohovor v mém životě. Podíval jsem se na Howarda a řekl, „Beru to. Co přesně bude moje pozice?“. A na to on odpověděl: „Rayi, je mi jedno, jestli zůstaneš celý den v posteli. Prostě mi najdi ty nejlepší mladé hráče.“ To bylo všechno – byl jsem na palubě.

Co se mých cílů týká, příliš se toho nezměnilo. Mé práci se po ta léta říká různě, ale v podstatě stále dělám to stejné – hledám nejlepší dostupné mladíky. Pracoval jsem se spoustou národních školních týmů a myslel jsem, že nebude tak těžké přivést do klubu nejlepší mladé hráče z okolí. Jedním z prvních, kterému jsem volal, byl otec Jamieho Carraghera, protože s Jamiem jsem pracoval už dřív a věděl jsem že s Evertonem trénoval. Dozvěděl jsem se, že Jamie opustil Everton tři týdny před mým příchodem a odešel do Liverpoolu. A co víc, nechtěl se vrátit. Trvalo mi asi měsíc než jsem zjistil, že všichni hráči, o které jsem měl největší zájem, už byli v jiných klubech.

Nejlepších momentů…

za těch dvacet let je skutečně hodně, ale pár jich jednoznačně vyčnívá. Vzpomínám, že asi po roce ve funkci přijela FA’s national school. Měli nejlepší hráče v zemi, včetně několika našich a jak naše U15 tak U16 je porazila. V místních novinách se objevily titulky typu „Everton porazil Anglii“ a to mi na tváři vykouzlilo velký úsměv.

Zapomenout se nedá ani na výhru v Milk Cupu v Severním Irsku se skupinou mladíčků, které jsem si vzal na starost. Byli mezi nimi Leon Osman, Tony Hibbert, Francis Jeffers a Kevin McLeod a měli v sobě něco odlišného, kvalitu a odhodlání uspět, která se dala odhalit na první pohled. Skupinou jsme prošli celkem pohodlně, ale už si nedokážu vzpomenout, koho jsme vyřadili ve čtvrtfinále a semifinále. Ve finále jsme narazili na Norwich City, který trénoval Martin O’Neill. Docela rychle jsme prohrávali 0-2 a přestože Francis Jeffers těsně před přestávkou skvělým gólem snížil, nedařilo se nám vyrovnat.

Měli jsme mladičkého pravého beka jménem John Wright a pět minut před koncem jsem na něj zavolal, ať běží do vápna, protože jsme kopali rohový kop. Musel mi špatně rozumět, protože jakmile soupeř odvrátil nebezpečí, on zůstal vpředu a začal hrát útočníka! Pak následoval centr, míč jej trefil a nějákým způsobem šel do sítě.

Prodloužení nebylo, šlo se rovnou na penalty. Norwich neproměnil svoji pátou a tehdy byla doba, kdy jste střelce penalt nevybírali předem. Všichni kluci až na jednoho si uvědomili, co bylo v sázce a udělali dva kroky zpátky a všechno nechali na Georgi Pilkingtonovi, nejmladším z celé skupiny. Vzal míč, položil ho na značku a s přehledem proměnil. Nikdy nezapomenu na radost, kterou ten kop přinesl, nejen hráčům a jejich rodičům, ale i mě jako trenérovi.

Dalším skvělým momentem musí být výhra FA Youth Cupu v roce 1998. Byla to fantastická jízda na horské dráze. Kuriózně, měli jsme vypadnout už ve třetím kole, kdy hráč Blackpoolu zahodil absolutní gólovku jen pár minut před koncem. Místo toho jsme šli do brejku, dali gól a od té doby už nás nešlo zastavit.

V semifinále jsme porazili předchozí vítěze, Leeds United, dokonce i přesto, že stále měli sedm hráčů, kteří zvítězili před rokem a ve finále jsme nastoupili proti Blackburnu. V prvním zápase jsme na Ewood Parku vyhráli 3-1 a i když se na Goodisonu potom remizovalo 2-2, celkově to bylo poholdné vítězství.

K individuálním magickým okamžikům; Wayne Rooney a jeho rána proti Arsenalu, James Vaughan a jeho gól, který z něj udělal nejmladšího střelce Premier League, střelecká jízda Victora Anichebeho v poháru UEFA před pár lety a gól Jacka Rodwella proti Manchesteru United minulou sezonu. To všechno jsou pro mě momenty, které ani nejdou popsat.

Hráči…

jsou všechno, o čem tahle práce je. Existuje spousta mezníků, které jsem měl to štěstí zažít znovu a znovu. Když Richard Dunne debutoval, pozval jsem jeho matku a otce do do boxu na stadionu. Těsně před výkopem jsem se rozhlédnul a oni klečeli na kolenou a modlili se. Byl to pro mě nedocenitelný moment, protože jsem hned věděl, jak moc to pro ně znamenalo.

O pár let později jsem seděl s rodiči Wayna Rooneyho a Francise Jefferse v ten večer, kdy oba debutovali za Anglii v zápase proti Austrálii. Franny navíc dal gól a sdílení té radosti s nimi, bylo úžasné. Podobných příběhů mám moc – a nejsou jen o hráčích, kteří se dostali do prvního týmu Evertonu. Loni jsme se trochu věnovali statistikám a podle našich zjištění naší akademií prošlo 49 fotbalistů, hrajících v téhle zemi profesionální fotbal během daného víkendu.

Fotbal samozřejmě není exaktní věda a rozeznávání, rekrutování mladíků a poskytování šancí v prvním týmu, také není exaktní věda. Takže jak obtížné je všimnout si devítiletého kluka a doufat, že se v budoucnu prosadí? Popravdě jsem v životě viděl jen jednoho devítiletého kluka, u kterého jsem si byl jistý, že se prosadí, a byl to Wayne. Po celé ty roky, kdy byl u nás, někteří říkali, že si tak jistí nebyli, ale já měl jasno.

Nebudu lhát, pokaždé to nebyla procházka růžovým sadem. Prošli jsme si časy, kdy jste jej uviděli a nedokázali jste pochopit, co je na něm tak výjimečného. Někdy byste ale zase odcházeli ze zápasu a říkali byste si, že něco takového jste ještě nikdy neviděli. Já tedy určitě ne.

Wayne nebyl žádný výjimečný atlet, ale byl to nejtalentovanější hráč, kterého jsem kdy viděl v ohledu jeho vlivu na hru. Když se vrátím k FA Youth Cupu 2002, to on nás občas sám dovedl do dalších kol. Od té doby bylo jasné, že v tom progresu bude jen pokračovat a že má před sebou obrovskou kariéru. Přijde mi, jako by to bylo včera, když k nám přišel.

Vzpomínám, jak mi Bob Pendleton, díky kterému se nám ho podařilo získat, vyprávěl o chlapci, který hrál Walton and Kirkdale league. Jednoho dne jsem se tedy na něj zašel podívat. Waynovi bylo tehdy sedm nebo osm, ale už hrál za starší, myslím, že ostatním klukům mohlo být kolem jedenácti. Žádné chlapce jsme nemohli podepisovat do jejich devíti let, ale jakmile Wayne oslavil právě devět, jej a jeho otce jsme pozvali. Přinesli jsme Waynovi čaj a šálek se mu nervozitou úplně třásl v rukou, protože příchod do Evertonu bylo všechno, co Wayne a jeho otec vždycky chtěli.

Tehdy byl manažerem Joe Royle a já ho zavolal, ať Wayna přijde pozdravit. Nakouknul dovnitř a zeptal se, „Kde bydlíš synku?“ Wayne strnul před samotným manažerem Evertonu v úžasu a hodně ostýchavě zamumlal, že je kluk z Croxtethu. No a Joe myslel, že řekl Toxteth a okamžitě odpověděl, „No, budeš bez problémů, pokud jsi tak dobrý, jako ten druhý kluk, který přešel k Liverpoolu,“ majíc na mysli samozřejmě Robbieho Fowlera.

Obecně jsem toho názoru, že pokud má chlapec před sebou jistotu, že se prosadí, všimnete si toho okolo 11 nebo 12 let. Pracoval jsem s pěti nebo šesti kluky z téhle kategorie a nechyběli v ní třeba Francis Jeffers, Michael Ball a Jack Rodwell.

Pak máte kluky, u kterých víte, že mají opravdu velkou šanci, ale ať už z jakéhokoliv důvodu, u nich máte pochybnosti. Takovým klasickým příkladem byl Leon Osman. Měl ten nejdokonalejší talent a veděli jsme, že mu nechyběla skvělá technika, ale dělali jsme si starosti, jestli byl dost velký a silný, aby splnil fyzické požadavky hry.

Victor Anichebe, James Vaughan a Danny Cadamarteri byli fantastičtí atleti, u kterých jsme mohli pracovat na širší stránce schopností a i dnes se setkáváme s kluky, kteří nejsou úplně na špici svojí skupiny, ale překvapí a prosadí se. Nejlepším takovým příkladem je Tony Hibbert. Vím, že by mu nevadilo, když vám řeknu, že nebyl v nejlepší čtyřce nebo pětici jeho věkové skupiny. Tony měl ale tu vnitřní sílu, která je jádrem mnoha Scouserů. Prostě makal a makal, všechny předběhl a nyní má za sebou více zápasů za Everton v Premier League než kterýkoliv jiný hráč, který za mého působení z naší akademie vyšel.

Jestli tu byli někteří, co uprchli? Nevím, jestli je to správný výraz, ale nebudu zakrývat fakt, že za první tým nyní hrají dva hráči, které jsme dříve propustili. Byla chyba Leightona Bainese a Phila Jagielku pustit? Nejsem si jistý, protože myslím že by oba souhlasili s tím, že opuštěním Evertonu se jejich kariéry posílily.

U Phila je to obtížnější, protože u nás byl záložník, ale Leighton byl levý bek a před ním bylo několik dalších a mysleli jsme, že měl minimální šanci se prosadit. To se ale stává a mám radost, že si oba nakonec udělali jméno právě v Evertonu, tak jsme původně doufali. Rozhodnutí děláte na základě mnoha důvodů a doufám, že až budou jednoho dne lidé soudit mně, budou klady převažovat.

Změny…

během těch dvaceti let říkají hodně o tom, jak se fotbal vyvíjí. Když jsem začínal, měli jsme úředníka, který přicházel dvě nebo tři odpoledne týdně, trenéra mládeže Jima Barrona, který pro nás stále pracuje jako skaut, čtyři lokální skauty a dva nebo tři pracující pro nás po celé Británii. Dnes máme 30 zaměstnanců na plný úvazek a 150 lidí, kteří pro nás pracují částečně.

Moje pozice reagovala na změny v celonárodním mládežnickém fotbalu různými způsoby, ale jak jsem řekl dříve, moje cíle se nikdy nezměnily. Přál bych si, abych dostal libru za každý moment, kdy se mě někdo zeptal, proč jsme si nezajistili takové hráče jako Michael Owen, Steve McManaman, Robbie Fowler, David Thompson a Jamie Carragher, všichni Evertonians. Odpověd zůstává nevím. To, co jsem musel udělat, bylo snažit se obrátit ten trend talentovaných hráčů mířících na druhou stranu Stanley Parku a teď už takové otázky vůbec nedostávám.

Přesun do naší vlastní základny v Nethertonu byl samozřejmě velký krok. Těsně předtím, než se Howard Kendall stal potřetí manažerem, jsem šel na schůzku s chairmanem, Peterem Johnsonem a ptal jsem se ho, zda bychom nemohli nabídnout více stability a kontinuity našemu mládežnickému systému. Pokaždé, když se měnil manažer, tak si, celkem správně, přivedl svůj vlastní personál. Mě nedávalo smysl, aby se takové změny dotýkaly i mladých hráčů.

Novější změna je spojení střediska znovu s prvním týmem, a to na Finch Farm. Byl to obrovský krok dopředu, protože stále máme Akademii, kterou nám dal Netherton, ale všichni jsme teď na jednom místě a pro mladé hráče znamená strašně moc, když mohou každý den sledovat prvním tým a manažera při tréninku.

Když jsem začal, nemohli jsme podepisovat hráče na školácké bázi, dokud jim nebylo 14. Dnes registrujeme chlapce v osmi a dokonce s námi trénuji šestiletí nebo sedmiletí kluci.

Po mém příchodu jsme hráli Lancashire League, což pravděpodobně hráče zocelilo, dnes ale neexistují žádné ligové soutěže pod 18 let. Důraz je kladen čistě na rozvoj. Hrajeme osm proti osmi ve věkových skupinách od 9 do 11 let, což by bylo před deseti lety neslýchané a jsou tu plány jak změnit zápasy skupin U6, U7 a U8 na čtyři proti čtyřem s důrazem na častější styk s míčem.

Někteří lidé mohou argumentovat tím, že úroveň hráčů se po celé zemi od začátku 90. let nezměnila, ale s tím tolik nesouhlasím. Rozumím podkladu, na kterém tyto komentáře stojí, ale vynášení soudů o moderním mládežnickém fotbalu, by mělo přijít na řadu až za tři nebo čtyři roky.

V Evertonu jsme teprve začali registrovat výsledky změn, které jsme učinili, protože první kluci, kteří u nás začali v U6 a U7 – kluci, kteří prošli plnými dvanácti roky programu – jsou teprve v generaci Jacka Rodwella a bude zajímavé sledovat, kolik dalších kluků za ním se během nejbližších let dokáže probojovat do prvního týmu.

Jsem nesmírně hrdý na to, že jsme uznáváni jako akademie s dobrou a pravidelnou produkcí mladých hráčů, ale nikdy to není o mně – je to o tomto fotbalovém klubu. Až nadejde čas mého odchodu do ústraní, budu vědět, že tato práce byla můj život. Everton a moje rodina jsou důvody, díky kterým se každé ráno vyplácí probouzet se do nového dne. Nejsme arogantní a nikdy se nevelebíme v úspěchu, který sklízíme. Ale je hezké vidět že dnes, po dvaceti letech, stále kráčíme správným směrem.