Povídání s Inchym

Byla středa 18. ledna 1984. Místo – Manor Ground, Oxford. Everton měl mizernou formu a mělo se za to, že případný nepříznivý výsledek mohl připravit Howarda Kendalla o místo. Vždyť z 23 ligových zápasů jich Toffees do té doby vyhráli jen sedm a prohra s tehdy druholigovým Oxfordem ve čtvrtfinále Ligového poháru by nejspíš pro vedení klubu byla tou poslední kapkou.

Povětšinu zápasu se zdálo, že onen scénář skutečne nastane. Everton prohrával 1-0 a od vyřazení jej dělily jen minuty. Pak ale přišla osudová chyba domácích. Lehkomyslnou malou domů Kevina Brocka vystihl právě Adrian Heath, vyrovnal a prakticky Everton nastartoval k nejúspěšnějšímu období v historii klubu. Nesmírnou důležitost svojí trefy “Inchy“, dodnes nezapomíná.

„Povídalo se o tom, že Howard byl pod tlakem a pokud bychom nevyhráli, přišel by o práci. Byl to těžký večer, myslím, že předtím už v poháru porazili Newcastle a Leeds. Hrálo se na nakloněném hřišti a konec, ze kterého jsem dal gól, byl zmrzlý, protože na něj přes tribunu nemohlo svítit slunce.

Nejlepší na tom gólu bylo zachování klidu a pak se mi podařilo míč trefit přesně k tyči. Odvetu jsme vyhráli 4-1, došli jsme až do finále a to nám dodalo sebevědomí i pro FA Cup. Byl to důležitý gól a jestli je pravda, že zachránil Howardovi místo, tak je to asi nejdůležitější gól, který jsem kdy vstřelil.“

Rodák z Newcastle-under-Lyme do Evertonu přestoupil ze Stoke City v lednu 1982 za rekordních 700 tisíc liber. Stalo se tak čtyři dny před jeho 21. narozeninami. V modrém dresu útočník nastřádal bezmála 250 zápasů, ovšem přiznává, že začátky v novém klubu nebyly jednoduché. Navíc přicházel do mužstva, které procházelo radikální přeměnou.

„Když jsem přišel, cítil jsem tlak. Nebylo to kvůli ceně přestupu, nikdy jsem si nelámal hlavu s tím, že jsem to byl já, kdo překonal klubový přestupový rekord. Šlo spíš o to, že tým se teprve dával dohromady a já měl do hotového hráče hodně daleko. Kevin Ratcliffe byl v týmu teprve krátce a Gary Stevens s Trevorem Stevenem následovali zanedlouho, zatímco Graeme Sharp si upevňoval svoje místo v základní sestavě.

Dalším nováčkem byl Kevin Richardson, levně jsme z Tranmere koupili Dereka Mountfielda a Neville Southall byl v Evertonu teprve druhou sezonu, takže ten tým byl ve vývoji. Chvíli nám trvalo, než jsme se začali sehrávat, ale jakmile jsme všichni začali sbírat zkušenosti s hraním za tak velký klub v mladém věku, náš potenciál se naplno ukázal. Zdálo se, že si všechno sedlo ve stejnou dobu.“

Vzájemné porozumění nejdéle trvalo právě útočné stránce mužstva, byť i ta se nakonec začala ukazovat v plné kráse. „S Sharpym jsem vycházel skvěle jak na hřišti, tak mimo něj. V tréninku jsme spolu strávili hodně času pracováním na různých aspektech naší hry. Lidé si myslí, že jsme si herně začali rozumět okamžitě, ale trvalo dlouhé hodiny tréninku, než k tomu došlo.

Ale hodně tomu pomohla i neuvěřitelná záloha – Paul Bracewell a Peter Reid nám dávali míče jako na zlatém podnose. A pokud máte Trevora na jednom křídle a Kevina Sheedyho na druhém – hráči, kteří nebyli pouze skvělými nahrávači, ale i pravidelnými střelci – pak máte práci hodně zjednodušenou. Sheeds je vůbec jedním z mých nejoblíbenějších hráčů, protože pro útočníka byl jako sen. Na hřišti nebylo ani jedno místo, kde by vás milimetrovým míčem nenašel. Jeho levačka byla neskutečná.“

První ochutnávku velkého finále si Heath vyzkoušel právě v roce 1984. Vyvrcholení Ligového poháru se poprvé v historii stalo čistě liverpoolskou záležitostí, která se po bezbrankovém souboji ve Wembley svého rozuzlení dočkala až v odvetě na Maine Road, kterou pro červené rozhodl Graeme Souness.

Pořekadlo „co tě nezabije, to tě posílí“, nicméně Everton potvrdil o pár měsíců později, a to už s úspěšným koncem. Ve finále FA Cupu porazil Watford a ukončil čtrnáctileté čekání na trofej. V další sezoně pak Blues slavili mistrovský titul, který zopakovali i v sezoně 1986/87. Je to ale sezona mezi oběma tituly, která Heathovi dodnes hlodá v mysli.

„Tehdy jsem cítil, že klub naší velikosti, může vyhrávat tituly, což se nám povedlo, ale pořád jsme zklamaní, že jsme v tom období nevyhráli tři. V 86 jsme měli vyhrát, měli jsme nejlepší tým, Gary Lineker nastřílel kolem 40 gólů a my tu příležitost zahodili. Vyhrát ligu třikrát, ještě k tomu v řadě, by bylo neuvěřitelné.“

Ještě větší frustraci však pro Inchyho představuje sezona 1984/85, z pohledu klubu jinak veleúspěšná. Mladý útočník do ní vkročil báječně – v 26 zápasech dal 13 branek, jenže přišel prosincový zápas proti Sheffield Wednesday a zákrok Briana Melwooda, který Heatha vyřadil do konce sezony ze hry. Zdrcení navíc bylo ještě větší, protože produktivního forvarda si začal všímat lodivod Albionu, Bobby Robson.

„Vedl jsem ligovou tabulku střelců asi o pět gólů a cítil jsem se nejlépe za celou kariéru. Bobby Robson mi navíc řekl, že jsem v týmu Anglie, a na to jsem se hodně těšil. Zranit se v době, kdy všechno vypadalo tak dobře, bylo zničující a pořád o tom občas přemýšlím. Promeškal jsem vítězství v lize, Pohár vítězů pohárů, finále FA Cupu… Když se za tím trochu chamtivě ohlédnu, myslím, že jsem byl dost dobrý hrát za Anglii a věřím, že bych nezklamal.“

V následující sezoně se uzdravený Inchy trefil desetkrát a v další mistrovské sezoně si připsal zásahů hned šestnáct. Dál tedy zůstal důležitou součástí speciálního týmu. Ale co tehdejší Everton krom kvality ještě činilo tak úspěšným?

„Po úspěchu jsme byli hladoví, to bylo evidentní. Terry Darracott jednou řekl, že jsme skupina hráčů, kteří soupeři doslova znemožní provést pouhé vhazování! Měli jsme hořící touhu být úspěšní a byli jsme na sebe taky hodně nároční. Možná jsme měli štěstí, že jsme se dostali do formy ve správný čas, ale na tom, jak Howard dokázal spojit rozdílné typy hráčů do jednoho týmu, nic šťastlivého nebylo.“

Domovu dal Inchy načas sbohem v roce 1988, kdy si vyzkoušel roční angažmá v Espanyolu. Pak oblékal dres Aston Villy, Manchesteru City či Burnley, v současné době byste jej však na ostrovech jen stěží zastihli. Od roku 2008 vedl texaské Austin Aztex a od letošního roku bude trenérem čerstvě založených Orlando Soccer Club.

„Byla to skvělá příležitost a protože znám ředitele Aztex, Phila Rawlinse, který byl po mnoho let ředitelem ve Stoke City a zároveň je mým velkým přítelem, tak to bylo jednoduché rozhodování. Když řekl, že chce rozjet nový klub, vůbec jsem neváhal.

Byla to nová zkušenost, protože někteří kluci hráli díky vysokoškolskému systému fotbal jen 3 měsíce v roce a brzy se opravdu unavili. V Texasu navíc musíte počítat s horkem a podle toho uspořádat trénink. Byli jsem zvyklí začínat v osm ráno, předtím, než se teplota vyšplhala na 35°C ve stínu.“

A jak si podle zasvěcené osoby za velkou louží stojí Everton? „Je tu docela velký fanklub a občas s ním spolupracuji. V Austinu je asi šest nebo sedm Evertonians a netrvalo dlouho a našli si mě! Občas jsme zašli na pivko a sledovali zápasy. Nejlepší na mých letech v Evertonu je to, že jsem za něj hrál tak dlouho. Bylo to nejúspěšnější období v klubové historii a z toho plyne velké uspokojení. Uvědomuji si, jak speciální éra to byla a hlavně jsem na to nesmírně hrdý.“