Heitinga a jeho statečné týmy

John Heitinga vzpomíná na loňské tažení Holandska mistrovstvím světa a ve svém národním týmu vidí podobnost se svým klubem.

John Heitinga si zahrál krom rodného Holandska i ve Španělsku a Anglii, čímž si splnil sen kopat za kluby z, podle jeho názoru, dvou nejlepších ligových soutěží v Evropě. Z mateřského Ajaxu přestoupil v roce 2008 do madridského Atlética a momentálně prožívá svoji třetí sezonu v Evertonu a právě anglickou nejvyšší soutěž si užívá nejvíc.

„Neříkám, že se tu pokaždé hraje nejlepší fotbal na světě. Ale anglický fotbal jsem měl vždycky rád a pořád to platí. Myslím, že Premier League je kvůli atmosféře na stadionech a týmovému duchu na hřišti nejlepší. Každý týden se tu hrají neuvěřitelné zápasy. Není snadné tu hrát, a proto je to nejlepší liga.“

Snadné rozhodně není hrát nyní v Evertonu. Toffees se znovu trápí a v pozadí je klub sužován nepříjemnou finanční situací. Obránce, který se před širokou fotbalovou veřejností proslavil také vyloučením ve finále mistrovství světa, však ví, že karty jsou v dnešním fotbale vyloženy jasně.

„Lepší týmy jsou v Anglii momentálně ty, které utrácejí většinu peněz. Není těžké se k tomu propracovat. Ale takový je dnešní fotbal a musíte si s tím umět poradit,“ filozofuje Heitinga. „Naše výsledky proti silným týmům ještě před touto sezonou nebyly špatné a obzvláště se nám dařilo zejména proti Manchesteru City. Ok, letos nás porazili a vedou tabulku, ale utratili směšné množství peněz.

Když máte malé mužstvo jako Everton, musíte se na věci dívat jako na výzvu. Liverpool loni neměl tak dobrou sezonu, ale utratili 100 milionů a daří se jim lépe. My si takovou finanční injekci dovolit nemůžeme, takže musíme z minima vytěžit maximum. Zranění jsou nejvíce frustrující věcí, která se může úzkému kádru přihodit a s prohrami kvůli chybějícím hráčům, se těžko vypořádává.“

Přesto si rodák z Alphen aan den Rijn, malého městečka nedaleko Utrechtu, anglický fotbal zamiloval. „Sledoval jsem ho už od dětství, takže jsem věděl, co čekat,“ říká osmadvacetiletý obránce. „Ve Španělsku samozřejmě týmy jako Stoke nebo Blackburn nejsou. Nikdo dlouhé míče nehraje. Žádný španělský tým ani není tak vysoký, jako Stoke City. Já nepatřím mezi nejvyšší hráče, obzvlášť na stopera a tady je spousta obrovských obránců a útočníků, ale nemusíte být vysocí, abyste vyhrávali souboje. Dostáváte tu víc do těla, ale proti fyzickým soupeřům se musíte pokusit je fotbalově přechytračit, používat víc mozek.“

Byli to však právě Holanďané, kteří byli po loňském mistrovství světa kritizováni za příliš fyzické pojetí hry, Heitinga je nicméně na úspěchy svojí reprezentace pyšný a nedělá mu potíž přemítat nad dvěma žlutými kartami, kterými Holandsko ve finále oslabil.

„Nehraji tak fyzicky a už vůbec nejsem nečistý hráč. V mojí kariéře už jsem uviděl spoustu žlutých karet, ale těch červených moc nebylo. Je to zábavné, protože záleží na tom, kde hrajete. Když hraji v obraně, obecně dostávám méně karet, než když hraji v záloze. Ve středu pole totiž probíhá více soubojů, více míčů, které se dají vyhrát.

Myslím, že lidé nás chválili, i když po 25 minutách jsme prohrávali s Brazílií a jen náš fantastický brankář nás držel ve hře. Během přestávky jsme měli diskuzi a shodli jsme se, že 45 minut z vašeho celého života je nic, takže jsme se na hřiště vrátili s tím, že ze sebe vydáme všechno. Spirit a bojovnost, kterou jsme předvedli, pro nás otočila celé mistrovství. Ukazuje to, že ve fotbale je stále místo pro čistou víru a vůli po vítězství, dokonce i proti talentovanějším fotbalistům.

Pokud chcete dojít do finále mistrovství světa, nemůžete se strachovat o to, s kým budete hrát, musíte být připraveni porazit kohokoliv, kdo se vám objeví v cestě. Když jsme přijeli do Jižní Afriky, řekli jsme si, že do finále vede jen šest zápasů. Pak po zápase proti Dánsku už to bylo jen pět a tak dále. A nakonec jsme si uvědomili, že jsme vlastně ve finále mistrovství světa.“

Není tedy divu, že na africký šampionát Heitinga rád vzpomíná a nic na tom nemění ani zdrcující finálová prohra v prodloužení se Španělskem. „Miloval jsem každičký den, byla to zatím nejlepší věc v mém životě. A neplatí to jen o fotbalové stránce. Měli jsme čas relaxovat nebo podívat se do centra města,“ vzpomíná. „Měli jsme s sebou vlastní ochranku, která nám řekla ať jsme opatrní, jinak jsme ale byli pány vlastního času. Několik hráčů šlo nakupovat, několik šlo do restaurace a podobně. Takové věci jsou důležité, protože šest, sedm týdnů mimo domov je dlouhá doba pro každého. mistrovství světa bylo skvělé.“

Heitinga si tak libuje v tom, že podobný týmový duch, který panuje v holandském národním týmu, nechybí ani v Evertonu, byť letošní výsledky jako důkaz svědčit nemohou. „Nejsme žádná Barcelona. O přestávce většinou nevedeme 2-0 a nemůžeme si dovolit polevit v tempu. V Evertonu musíme bojovat 90 minut abychom získali body. Taková je naše hra, ale týmový duch tu pořád je, v několika posledních zápasech jste to mohli vidět.“

Zčásti za něj Blues mohou vděčit Davidu Moyesovi a také Heitinga, jako každý jiný Evertonian, který zrovna nepraží po manažerově odchodu, se bojí pomyslet na den, kdy Moyes Everton opustí. „Je možné, že by se to mohlo stát, ale je tu už deset let a v srdci je to Evertonian. Bylo by zapotřebí velkého klubu, aby ho přesvědčil Everton opustit. Obrovského klubu.“

A jak svou budoucnost na Goodison Parku vidí sám Heitinga? „Everton je krásný, rodinný klub. Rád bych vyhrával trofeje, ale zároveň jsem tu opravdu šťastný.“