Když se Merseyside stěhovalo do Londýna

Od soboty 22. dubna 1893, dne, kdy se proti sobě Everton a Liverpool postavili vůbec poprvé, a to ve finále Liverpool Senior Cupu, uplynuly již více, než dvě stovky vzájemných zápasů. Každý z nich pověstně vyhecovaný a každý z nich přinesl fandům z jednoho či druhého tábora nezapomenutelné vzpomínky. Ze všech derby však mají to nejvýsadnější postavení tři pohárové, které se odehrály na nejlegendárnější fotbalové scéně v Anglii – ve Wembley.

Prvně to bylo za příležitosti finále Ligového poháru v roce 1984, a pak se Merseyside do Londýna dočasně přestěhovalo k finále FA Cupu 1986 a 1989. Všechny se tedy odehrály relativně nedávno a bohužel pro Everton, ani jedno z nich neskončilo vítězně. I přesto si ale pojďme přiblížit tvář, jakou se tehdy oba týmy od řeky Mersey ve Wembley prezentovaly zvědavému světu. Do prvního derby na neutrální londýnské půdě po 23 letech už přece zbývají jen hodiny.

Finále Ligového poháru 1984 – “přátelské finále“

Před vzájemnou premiérou obou týmů ve Wembley toho bylo v sázce více, než kdy jindy. Zřejmě tou největší a také nejvíce znepokojující hádankou bylo to, jak se oba tábory budou chovat. Výtržnosti v předchozích letech pokazily několik pohárových finále a veřejnost se znovu bála toho samého. Reputace obou klubů i města Liverpoolu byla zkrátka všem na očím.

Není ale zapotřebí připomínat o co všechno šlo také co se fotbalové stránky týká. Liverpool bojoval o titul a zisk League Cupu, tehdy sponzorovaného společností Milk Marketing Board, mu dával šanci na double. Navíc by šlo o první trofej pro nového manažera Reds, Joe Fagana, nástupce veleúspěšného Boba Paisleyho.

I Everton si ale brousil zuby na double. O měsíc později se měl ve finále FA Cupu střetnout s Watfordem a vítězství nad Liverpoolem by pro tým znamenalo obrovskou psychickou vzpruhu. Jenže tehdejší Liverpool, to byl mančaft, ze kterého šel naprostým právem strach. Třetí ligový titul v řadě již byl prakticky v jeho rukách a celkově vůbec byli červení na vrcholu svých sil.

Jednou z osob, která by si zasloužila utkání takového formátu spatřit, by byl dozajista legendární Bill Shankly. Tak jak před zápasem poznamenal Syd McGuiness, předseda Everton Supporters‘ Club, pro list Football Echo. „Jen bych si přál, aby Bill Shankly naživu a tento zápas viděl. Když s fotbalem skončil, častokrát navštěvoval Bellefield, protože bydlel za rohem. Pokaždé říkal, že Merseyside derby ve finále je jeho snem.“

Rodinná atmosféra

Když velký den nadešel – v neděli 25. března – směr Londýn nabraly tisícovky scouserů. Liverpoolská Lime Street se hemžila zástupy modré a červené a do metropole vyrazilo hned dvacet speciálních vlaků. To nejmimořádnější ale bylo ke spatření na dálnici, kde mohli sami hráči cestující týmovým autobusem vidět modré i červené šály vlát ze stejných aut. „Po cestě do Londýna jsme potkali spoustu aut s modrou šálou vyvěšenou z jednoho okénka a červenou z druhého. Bylo úžasné, že se fanoušci tak mísili. Nikdy předtím jsem nic takového neviděl,“ řekl tehdy překvapený obránce Evertonu, John Bailey.

Týmové sestavy pro historický den byly následující:

Everton: Neville Southall, Gary Stevens, Derek Mountfield, Kevin Ratcliffe, John Bailey, Kevin Sheedy (76. Alan Harper), Peter Reid, Kevin Richardson, Alan Irvine, Adrian Heath, Graeme Sharp
Liverpool: Bruce Grobelaar, Phil Neal, Mark Lawrenson, Alan Hansen, Alan Kennedy, Samy Lee, Graeme Souness, Ronnie Whelan, Kenny Dalglish, Ian Rush, Craig Hohnston (90. Michael Robinson)

Po zaznění úvodního hvizdu bylo stotisícové publikum a obrovské číslo diváků u televizních obrazovek u vytržení. Na hřišti probíhal jeden z nejlepších zápasů ve Wembley za poslední léta. Strhující akci chyběl jen gól. Oba týmy daly zápasu vše, zároveň ale i ve vyhecovaném derby ctily zásady fair play a nejinak tomu bylo i v ochozech. Po dvou vyčerpávajících hodinách se oba týmy vydaly na společné “lap of honour“ za spontáních pokřiků “Merseyside, Merseyside, Merseyside“. Není divu, že zápas si okamžitě přisvojil předívku “The Friendly Final“ Slavný stadion nikdy předtím něco takového nezažil.

Slova chvály pěl na adresu obou klubů například kontroverzní manažer Nottinghamu Forest, Brian Clough. „Nebyla to jen skvělá reklama na fotbal, ale také pocta městu Liverpoolu.“ Jeho slova zopakovali i další. „Zajímalo by mě, kolik lidí sledující ten zápas v televizi po celém světě si uvědomilo, že něco takového by se mohlo stát jen ve městě jako Liverpool. Jsem červený, můj nejlepší kamarád je Evertonian. Myslím, že je blázen, ale tady stojíme bok po boku,“ otiskl slova jednoho z fanoušků deník Liverpool Echo.

„Byla to, jak jsem doufal, skvělá rodinná příležitost. Jeden z otců, se kterým jsem mluvil měl s sebou dva syny fandící Evertonu a Liverpoolu. Bylo to báječné,“ řekl Alan Gibson z ochranky Wembley.

Odveta na Maine Road

Na někdejším atmosferickém stánku Manchesteru City – Maine Road, se odveta nesla v podobném duchu jako o týden o dříve. Souznění mezi oběma skupinami fandů navíc umocnila třeba evertonská Toffee Lady, bez náznaků problémů konverzující s fanoušky Liverpoolu. Na hřišti se také mnoho změn neudálo. Liverpoolská sestava zůstala stejná, zatímco na druhé straně nahradil Kevina Sheedyho Alan Harper.

Dvaapadesátitisícový dav se znovu náramně bavil. Vyrovnanému utkání až ale tentokrát rozhodující moment nechyběl a v 21. minutě se o něj postaral muž zápasu, Graeme Souness. Milk Cup tedy putoval na Anfield, John Bailey ale nesmutnil a znovu vyzdvihl unikátnost okamžiku. „Reakce obou skupin fanoušků po závěrečném hvizdu byla neuvěřitelná. Znovu zazněl pokřik “Merseyside, Merseyside“ a já měl slzy na krajíčku.“

Finále FA Cupu 1986 – karneval z Merseyside

Sezona 1985/86 byla velkolepá pro oba kluby. Reds těsným rozdílem v boji o titul Toffees porazili a přehodili tak pořadí z předchozí sezony, kterou suverénně ovládl Everton. A to ještě oba čekalo grandiózní vyvrcholení ve formě finále FA Cupu ve Wembley. Zajistí si Liverpool double, nebo Blues zachrání sezonu „alespoň“ domácím pohárem?

Everton to jednoduché neměl. Brankářská opora Neville Southall léčila zranění a jeho náhradník Bobby Simms se zrovna vrátil z hostování ve třetiligovém Notts County, a za Everton měl odchytáno jen deset zápasů. Mezitím byl hrající manažer Liverpoolu, Kenny Dalglish, zvolen manažerem roku a čekal jej 900. zápas v kariéře. Navíc tvořil historii jako první hrající manažer ve Wembley. O rekord měl však postaráno také jeho protějšek Howard Kendall, když vyrovnal rekord bývalého manažera Arsenalu, Terryho Neilla ve třech dosažených finále FA Cupu v řadě.

Blues a Reds pospolu

Výjimečná rodinná atmosféra z jara 1984, se znovu opakovala. V sobotu 10. května vyrazilo z Liverpoolu 26 tisíc fanoušků ve 400 autobusech, ke kterým se připojily flotily minibusů a aut, zatímco dalších osm tisíc fanoušků do Londýna vycestovalo v 19 speciálních vlacích.

Příjezd do hlavního města doprovázela nezvyklá karnevalová atmosféra. „Tohle místo je během hracích dní jedno z těch nejhorších a pracovat zde může být noční můra. Ale dnes ne. Byla to čistá radost,“ nechal se tehdy slyšet revizor ze stanice metra Paddington.

Týmy nastoupily ve složení:

Everton: Bobby Simms, Gary Stevens (71. Adrian Heath), Derek Mountfield, Kevin Ratcliffe, Pat Van Den Hauwe, Trevor Steven, Peter Reid, Paul Bracewell, Kevin Sheedy, Gary Lineker, Graeme Sharp
Liverpool: Bruce Grobelaar, Steve Nicol, Mark Lawrenson, Alan Hansen, Jim Beglin, Craig Johnston, Jan Molby, Kevin MacDonald, Ronnie Whelan, Kenny Dalglish, Ian Rush

Stejně jako o dva roky dříve, také v „šestaosmdesátém“ udělalo liverpoolské derby své pověsti čest. Nechybělo drama, rychlost, technické kousky a tentokrát ani góly. Byl to Gary Lineker, mladičký útočný génius a čerstvě zvolený hráč roku, který za Everton otevíral skóre gólem, kterým dosáhl 40 branek v sezoně. Jeho trefu ale v druhé půli smazal Ian Rush a to byla zlověstná předzvěst, neboť Liverpool předtím nikdy neprohrál v zápase, ve kterém Rush skóroval. A to šlo prosím o nějakých 120 utkání. O pět minut později červeným vedení vystřelil Craig Johnston a šest minut před koncem trofej pojistil znovu Rush.

Evertonians si ovšem ani prohrou nenechali zážitek pokazit. Na Trafalgar Square se i s fandy Liverpoolu vesele osvěžovali ve fontáně, což byl pohled, u kterého většina kolemjdoucích zvedala obočí. „Lidi kolem prostě nemůžou uvěřit, že slavíme spolu. Ale oni nás neznají. Pokud jsou fanoušci Liverpoolu a Evertonu spolu, nikdy nevzniknou žádné problémy,“ řekl sebejistě jeden z fanoušků Reds.

Další den přivítalo v Liverpoolu vítězný tým půl milionu lidí. Ale přijetí nebylo vymezeno pouze pro držitele poháru, také Everton si užil chvíle slávy. Do Liverpoolu oba týmy přiletěly stejným letadlem a následně obsadily dva otevřené autobusy k projížďce slavícím městem. Autobus Evertonu dokonce celý průvod vedl.

„Vidět tu tolik fandů Blues je speciální. Přátelství mezi fanoušky je neuvěřitelné a tak to není nikde jinde. Fanoušci na sebe mohou být pyšní, stejně jako na svoje kluby a na britský fotbal,“ řekl Kenny Dalglish. Zvláštní pouto ale vzniklo také mezi hráči, jak dokázal Ian Rush. „Je škoda, že někdo musel prohrát, ale někteří z evertonských kluků jsou moji nejlepší přátelé a vždycky jimi budou.“

Finále FA Cupu 1989 – po Hillsborough

Žádné klání mezi Evertonem a Liverpoolem nemohlo být tolik plné bolesti, jako vyvrcholení Anglického poháru z roku 1989. Konalo se pět týdnů po tragédii na sheffieldském Hillsborough, kde se 15. dubna Liverpool v semifinále utkal s Nottinghamem Forest. V tlačenici na tribuně Leppings Lane tehdy přišlo o život 96 fanoušků Reds. Tragédie měla dopad na celé město a oba kluby znovu stály bok po boku. Zdálo se příhodné, že se týmy měly setkat ve Wembley. „Merseyside derby ve finále FA Cupu po tom všem co se stalo, je jako pohádka,“ řekl tehdy Kenny Dalglish.

Na hřišti Liverpool uháněl další ligový/pohárový double a za každou cenu chtěl odčinit fiasko z předchozího ročníku, kdy ve finále šokoval prohrou s Wimbledonem. Doufal také v prolomení smůly, která doprovázela týmy, za které kopal vyhlášený hráč roku. V předešlých čtyřech sezonách totiž finále FA Cupu pokaždé prohrálo mužstvo, za které onen hráč nastoupil. Na konci sezony 1988/89 byl tím vyvoleným liverpoolský Steve Nicol.

Do Wembley se z Merseyside vydalo 70 tisíc fanoušků, kteří před výkopem byli svědky smutného úvodního ceremoniálu. Ještě před tím, než liverpoolský hudebník Gerry Marsden zazpíval “You’ll Never Walk Alone“, pronesl následující slova:

„Přišel jsem tuto píseň zazpívat ze tří důvodů. Za prvé pro 95 lidí, kteří zemřeli na Hillsborough (poslední zemřel později), za druhé pro zraněné kluky, kteří tu nemohou být a sledují teď doma v televizi a zatřetí pro Evertonians a Liverpudlians, kteří nám pomohli po tom hrozném neštěstí. Jediné, co mohu říct je, že Merseyside ukázalo, jak skvělí jsme. Merseyside United!“

Stejně jako předchozí dvě finálová derby, bylo i to z konce 80. let zápasem plným vášně a dramatických momentů. Týmy v něm nastoupily ve složení:

Everton: Neville Southall, Neil McDonald, Pat Van Den Hauwe, Kevin Ratcliffe, Dave Watson, Paul Bracewell (59. Stuart McCall), Pat Nevin, Trevor Steven, Graeme Sharp, Tony Cottee, Kevin Sheedy (74. Ian Wilson)

Liverpool: Bruce Grobelaar, Gary Ablett, Steve Staunton (90. Barry Venison), Steve Nicol, Ronnie Whelan, Alan Hansen, Peter Beardsley, John Aldridge (72. Ian Rush), Ray Houghton, John Barnes, Steve McMahon

Liverpool odstartoval skvěle, již po čtyřech minutách se prosadil Aldridge. A povětšinu zápasu se také zdálo, že jeho brzká trefa bude k vítězství stačit. Jenže Toffees sebrali zbytky sil a v posledních minutách si gólem vynutil Stuart McCall prodloužení. V něm se daleko lépe rozkoukali červení – po pár minutách překonal rekord Dixieho Deana v počtu gólů v derby Ian Rush, šlo o jeho 19. gól proti Evertonu. McCall sice znovu srovnal, ale rozhodující slovo měl opět Rush se svojí gólovou hlavičkou.

Skvělý zápas tak udělal tečku za víkendem, který pro mnohé neměl poražené. „Byl to skvělý víkend a já za to Evertonians děkuji. Byla radost ho s nimi strávit,“ otiskl slova jednoho z fanoušků Reds list Liverpool Daily Post.

Stejných a nejlépe vystihujících sentimentů byl také Peter Oldham. „Kde jinde v Evropě jezdí rivalové na zápasy ve stejných autobusech? Kde jinde na stadionu sedí vedle sebe? Kde jinde aplaudují týmu soupeře? Vzpomínkou, na kterou nikdy nezapomenu bylo, když jsem zahlédl policistu, jak zmateně sledoval fandy Blues a Reds ne jak skandují jména svých týmů, ale jak pokřikují “Merseyside, Merseyside, Merseyside.“