Už jsem se uklidnil, říká Big Dunc

Psal se rok 1994. Duncan Ferguson, zlobivé dítě skotského fotbalu, opustilo domovinu a vydalo se za pokusem usměrnit svoji kariéru v Evertonu. Důvěru mu tehdy vyslovil jeho krajan Walter Smith a nelze říct, že nešlo o odvážný krok. Mladý útočník měl talent, ale ten utápěl v řadě excesů a vylomenin, které měly s fotbalem pramálo společného a jak se koneckonců ukázalo, nepřestaly ho doprovázet po celý průběh jeho fotbalových let.

Duncan Ferguson v roce 2012, to už je ale jiné kafe. Z vyhlášeného rebela je aspirující trenér, kterého z Mallorky, kam se po skončení kariéry v roce 2006 uchýlil se svojí rodinou, zpět na ostrovy přilákala láska k fotbalu.

„Je mi 40, mám tři děti a ženu, usadil jsem se. Opravdu si lidi myslí, že jsem se nezměnil? Kdybyste mohli vrátit čas, některé věci byste vždycky změnili. Ale to nikdo nedokáže. Fotbal mi hrozně chybí, opravdu strašně,“ přiznává ikona Evertonu.

„Poté, co jsem pověsil kopačky na hřebík, jsem se s rodinou na pět let přestěhoval do zahraničí a první rok to bylo v pohodě, dokážete s tím žít. Jenže pak si uvědomíte, že fotbal už sice nehrajete, ale pořád jste přece mladí. Nakonec musíte začít něco dělat, dát se do práce. Mám tři děti a ženu, musím se o ně postarat. Když s fotbalem ve čtyřiatřiceti skončíte, myslíte si, že jste staří – cítíte to. Říkáte si, „tohle je konec“ a že jediné, co teď budete po zbytek života dělat, je ležet na lehátku. Ale pak najednou pochopíte, že máte celý život před sebou. Musím se vrátit do práce a něco se sebou začít dělat.“

Ferguson tedy posadil rodinu na letadlo a zamířil tam, kde strávil většinu svých fotbalových let a tam, kde to zbožňuje a je zbožňován. V Evertonu na svého hrdinu nikdy nezapomněli a sám Duncan si asi ani neuměl představit, že s trenérskou kariérou by měl začínat někde jinde.

„Ten adrenalin, velké zápasy, střílení gólů, trénink, všechno. Chyběla mi vůně fotbalu, ten náboj a vtipkování s kluky. Všechno mi chybělo. Posledních šest sedm měsíců pracuji s dětmi a užívám si to. Je to pro mě něco jiného, dívám se na věci z druhé strany, té trenérské. Navíc ani nemám jiné dovednosti, nic jiného, než fotbal, neumím. Bylo pochopitelné, že se k fotbalu vrátím.“

Co se týče budoucnosti, nudit by se tedy Big Dunc neměl. Ale s nudou si vlastně starosti dělat nemusel nikdy. Vždyť jen sotva coby mladík přičichl ke světu velkého fotbalu, problémy se začaly kupit jako letní bouřková mračna.

Mezi výčet jeho provinění patří čtyři odsouzení za napadení, 44 dní strávených v glasgowské věznici Barlinnie, které si odseděl za uštědření hlavičky Johnu McStayovi z Raith Rovers zatímco byl na podmínce za hospodskou rvačku. Následoval dvanáctizápasový ban od skotské FA a na svědomí má také vyrovnání rekordu Premier League v počtu osmi červených karet. Nabízí se tedy zajímavá otázka: Jak by trenér Duncan Ferguson zvládal hráče Duncana Fergusona?

„Proto tu jsem, zjistit, jestli to v sobě mám. Lidé, kteří o mě vykládají různé věci, o mě vůbec nic neví. Je to věc vnímání. V životě prostě jdete dál, ne? Hodně věcí, o kterých mluvíme, se stalo před dvaceti lety, když jsem žil ve Skotsku a byl jsem mladý kluk. Dítě. Ani si to pořádně nepamatuji, vážně. Mluvíme o všech těch věcech, které se přihodily, když jsem byl mladý. V sedmnácti, osmnácti přece děláte bláznivé věci. To k mládí patří. Každý to dělá. Jestli už mám tohle za sebou? Ano.“

Ani temperamentní povaha však Duncanovi nezabránila ve skvělé kariéře, byť ji krom pověstných výstřelků kazila také řada zdravotních problémů. „Zažil jsem neuvěřitelnou kariéru. Jsem požehnán, že jsem mohl hrát tak dlouho, když zvážím operace, které jsem podstoupil a že jsem zůstal na vrcholu až do konce. Skončil jsem v Evertonu, v klubu, ve kterém jsem s fotbalem chtěl skončit. Bylo to fantastické.“

O nabídky přitom Ferguson neměl nouzi. Na sklonku kariéry mu však šlo o jediné – aby si jej veřejnost pamatovala jako hráče Evertonu. „Mohl jsem pokračovat jinde, ale abych řekl pravdu, jsem rád, že jsem skončil, kdy jsem skončil a kde jsem skončil. Měl jsem pár nabídek zůstat v Premier League, ale chtěl jsem zkrátka odejít jako hráč Evertonu. Je to speciální klub, jeden z největších v zemi s úžasnými fanoušky.

Hrál jsem na vrcholu. Byl jsem kapitánem týmů pod mnoha manažery. Jen se na ta jména podívejte – Sir Bobby, Howard Kendall, Joe Royle, Ruud Gullit. Tady se bavíme o mužích, kteří vyhráli evropské poháry, odehráli spoustu zápasů na mistrovstvích světa, vyhráli každou domácí trofej. A pak jsou tu skotští manažeři jako Moyes, Walter Smith a dříve Jim McLean. Kolik lidí má seznam takových zkušeností? Pokud nedokážu zužitkovat znalosti, které jsem od všech těchto skvělých mužů získal, pak se mnou nebude něco v pořádku.“