Zpět do minulosti: Sezona 1967/68

10/02/2010 0 Od Meňa

Ročník, kteří pamatují jen zasloužilí Evertonians, byl co se týče výsledků a předváděné hry, úspěšný. Přesto však skončil jedním zklamáním.

Rok po anglickém triumfu na světovém šampionátu potvrdil rostoucí zájem o fotbalové dění a svůj podíl optimismu si ukrojil i Everton. Šesté místo z předchozí sezony se sice neshodovalo s vysokými nároky Harryho Cattericka, nicméně silné zakončení sezony a zarputilá obhajoba FA Cupu, kterou ukončil ve čtvrtfinále Nottingham Forest, znamenala, že manažer Evertonu se stále honosil vysoce kvalitním týmem.

S Colinem Harveym začal Alan Ball a Howard Kendall formovat legendární záložní Holy Trinity, zatímco dravý vývoj osmnáctiletého Joe Roylea dal vzpomenout na dny takových útočných jmen jako Dixie Dean nebo Tommy Lawton. Dveře naopak Catterick ukázal Fredu Pickeringovi, Jimmymu Gabrielovi, Alexi Scottovi a Dereku Templovi. Vůbec dobře “Cat” nevycházel s Alexem Youngem, ten ale zůstal a objevil se v týmu během úvodního zápasu sezony proti Manchesteru United na Goodisonu. Skotský útočník nezklamal – vstřelil dva góly a jeho porozumění se zmíněnou středopolařskou trojicí bralo dech.

V druhém kole na White Hart Lane, ovšem Everton musel sčítat ztráty. Ačkoliv pozdní vyrovnávací trefa zajistila bod, s ošklivě poraněnou nohou musel již po osmi minutách střídat Ball, kterého následoval bek Ray Wilson, jenž zmeškal následující dva měsíce. Záložník, který s Albionem na mistrovství světa stanul na samotném piedestalu, si pak nezahrál v dalších dvou zápasech, které Everton oba prohrál 1-0, a to se Sunderlandem a druhém zápase se Spurs.

Ryšavé dynamo bylo zpět k utkání proti Wolves o prvním zářijovém víkendu a přestože hrál prakticky s pouze jednou “funkční” nohou, dal dva góly, kterými přispěl k výhře 4-2. „Hráči Ballova typu jsou skutečně vzácní. Pokud stále není některými považován za nejcennější zboží v dnešním fotbale, pak jen stěží domyslet, co by lepší fotbalista měl umět navíc,”znělo v zápasové reportáži jednoho z žurnalistů. V dalším kole si Blues lehce poradili s West Hamem a Howard Kendall oslavil svůj první gól v modrém dresu.

Další tři zápasy však přinesly černou sérii. Everton ve všech prohrál – na Craven Cottage (kde Young sice vyrovnal v 90. minutě, jenže Fulham strhnul vítězství na svou stranu okamžitě po rozehrávce), doma s Leedsem a v derby na Anfieldu.

Většina expertů se shodovala na tom, že problémy týmu vězí v útoku. Až příliš velké břemeno prý leželo na Joe Royleovi, byť se mladík fotbalově rozvíjel fenomenální rychlostí. Dobrá práce středu pole pak často končila minimálním ohrožením brány. “Mají do jisté míry dobrý tým, ale nic nevyhrají,” tvrdil jeden z kritiků po vítězství nad Southamptonem.

Catterick se snažil vyřešit problémy v ofenzivní fázi tím, že se snažil přesvědčit  Balla k tomu, aby hrál útočníka a z Wolverhamptonu pořídil forvarda Ernieho Hunta. Jenže jak se ukázalo, nová posila taktéž preferovala spíše střed pole. Hunt se navíc nikdy nedokázal prosadit a zařadil se tak do nepočetné skupiny hráčů, které Everton koupil a zároveň prodal ve stejné sezoně. Svoji preferovanou pozici si nakonec Ball uhájil, a tak se v útoku k velké radosti Evertonians, znovu objevil Alex Young. A výsledek? Prudký vzestup formy a do začátku prosince pouze jedna porážka z deseti zápasů.

Ona jedna prohra však byla obzvláště pozoruhodná. Z neznámého důvodu se zápasy proti Newcastlu United, na všech úrovních, odehrály ve stejnou část roku (včetně nevídaného trojitého vyloučení v rezervním zápase během předchozí sezony, zatímco v roce 1969 se utkání na St. James Parku zvrhlo v chaos poté, co byl trenér Evertonu Arthur Proudler zadržen místní policií po potyčce s publikem).

Návštěva severovýchodu v poslední říjnovou sobotu, byla podobně divoká. Během vyhecovaného zápasu uviděl červenou kartu domácí Ollie Burton za faul na Younga a bez šrámů z duelu nevyvázl ani Tommy Wright a Johnny Morrissey. Ani hosté nicméně nebyli žádní andílci a dvě minuty před koncem ležel domácí Albert Bennett tváří v blátě po tvrdém střetu s brankářem Toffees, Gordonem Westem, který se záhy stal prvním brankářem Evertonu, který byl kdy v zápase prvního týmu vyloučen. Jeho úlohu mezi třemi tyčemi zastal po zbytek klání Sandy Brown, ale ten rozhodující penaltu zneškodnit nedokázal.

Vítězství 2-0 nad Burnley na Boxing Day, vyneslo Everton na pátou příčku s 26 body z 23 utkání. Velký návrat v té době slavil Mike Trebilcock, který měl za sebou patnáctiměsíční absenci a svůj comeback korunoval trefou v prvním novoročním zápase proti Wolves. Další zápas, který Everton prohrál v Leedsu, byl však poslední, z jeho celkových patnácti v modrém dresu. Tak skončila goodisonská kariéra hrdiny, který si dva ze svých celkových pěti gólů za Everton, schoval pro slavné finále FA Cupu o dva roky dříve.

Pakliže jsme u poháru, v rámci třetího kola Blues jeli do nedalekého Southportu, tehdy hrajícího starou Third Division, aby na manažerské židli Sandgrounders potkali bývalého záložníka Toffees, Billyho Binghama a na hřišti hned šestici bývalých evertonských mladíků, kteří se nedokázali prosadit v prvním týmu. Činovníci Southportu mezitím odmítli žádost, přesunout zápas na Goodison a ačkoliv 19 tisíc diváků vyneslo rekordních 6175 liber, profit Southportu byl pouze třetinový, než by vydělal na vyprodaném Goodisonu. Na těžkém terénu smíchaném z poloviny z písku a bláta, se zrodila tvrdá bitva, kterou po jedenácti minutách jediným gólem rozhodl Joe Royle.

O tři týdny později šlapající tým cestoval do Carlisle, kde měl sehrát čtvrté kolo. Catterick svoje hráče ke zrádnému zápasu připravil více, než dobře a Everton druholigové Cumbrians doslova přejel, byť vyhrál jen 2-0 zásluhou Jimmyho Husbanda a znovu Roylea. “Oba týmy od sebe dělí divize, ale byl mezi nimi rozdíl světelných let.” řekl po přesvědčivém výkonu jeden z novinářů.

Nadále se dařilo i v lize. Začátkem února se naskytla šance, jak Liverpoolu oplatit dřívější porážku. Zápas ale věru příliš fotbalové podívané nepřinesl. Oba týmy se soustředily zejména na obranu, a tak byl Goodison svědkem toho, jak Everton proměnil jedinou svoji šanci v zápase a hosté spálili ty svoje. Alan Ball našel kolmicí Howarda Kendalla a ten před šílící Gwladys Street slavil vítěznou trefu.

Páté kolo FA Cupu se taktéž neslo v duchu derby. Na druhou stranu řeky Mersey cestovalo Tranmere, které v předchozím kole překvapivě zdolalo Coventry City. Šlo o první vzájemmý zápas na Goodisonu a očekávání byla veliká – jistý výzkumník totiž zadal data obou týmů do počítače, který předpověděl, že Tranmere zvítězí 9-0. Samozřejmě to spíše reflektovalo úroveň prehistorické výpočetní techniky, než schopnosti obou celků.

Rovers dělal kapitána bývalý hráč Evertonu, Johnny King, ale zároveň jim chyběl vyhlášený útočník George Yardley. O zápas se strhnul obrovský zájem. Na Goodison se sice v té době mohlo vměstnat až 65 tisíc lidí, na další tisícovky fanoušků se ale již nedostalo. Utkání samo o sobě však zklamalo. Tranmere nebylo schopné ani jednou ohrozit Westovu bránu a zápas rozhodly již trefy Joe Roylea a Johnnyho Morrisseyho z prvního poločasu.

Zatímco se Blues tedy mohli těšit na čtvrtfinále, dále úspěšně kráčeli i ligovou soutěží. V březnu třikrát v řadě vyhráli, přičemž třetí sobota v měsíci přinesla jednu z nejslavnějších výher desetiletí. Tribuny The Hawthorns viděly vysokou výhru Evertonu 6-2, když se čtyřikrát trefil Alan Ball a senzační debut prožil Alan Whittle, který přihrál na tři góly. Věkový průměr týmu byl ale pouhých 22 let, což je dodnes nejmladší sestava klubové historie, se kterou Everton pravidelně nastupoval, a tak Harry Catterick tlumil očekávání. „Po prvním kole proti Manchesteru United jsem fanouškům říkal, že předtím, než dosáhneme našeho skutečného potenciálu, je nutné obrnit se trpělivostí. A to mohu jedině zopakovat.”

O sedm dní později se hrálo doma proti Newcastlu a znovu šlo o zápas, který potěšil fanoušky, vyžívající se ve vyostřených duelech. Zranil se Kendall, Harvey a Tommy Wright, zatímco Alan Ball musel předčasně do sprch za protesty kvůli neuznanému gólu Jimmyho Husbanda. Publikum pak zahrnulo hrací plochu všemožnými odpadky a rozhodčího musela ze stadionu po zápase odvést policejní eskorta.

To už ale nadešel čas čtvrtfinále Anglického poháru. Evertonians, kteří na Filbert Street v Leicesteru dorazili, měli na co vzpomínat, protože podle lokálního tisku šlo o “triumf dovedností, metod a efektivity Evertonu.” Vedení se ujal po třiatřiceti minutách, kdy se prosadil Husband, ovšem do poločasu Leicester překvapivě srovnal. Po přestávce ale Toffees zařadili nejvyšší rychlostní stupeň, načež se krásně z voleje trefil Kendall a pojistku přidal znovu Husband. Domácí mohli děkovat pouze Peteru Shiltonovi, který Foxes ubránil od debaklu. Blues hřiště opouštěli za standing ovation a o dva dny později se dozvěděli, že v semifinále na ně čeká Leeds United.

Everton byl pravděpodobně nejlepším týmem v zemi a výhra 2-1 nad Chelsea v polovině dubna, byla již šestnáctou z dvaceti zápasů ve všech soutěžích. Nebýt vlažného startu do sezony, Blues by se rvali o titul. Špatnou zprávou však byla rozsáhlá marodka. K výjezdu na City Ground měl Catterick k dispozici dokonce pouze pět seniorů, a tak ke svému druhému a poslednímu zápas za klub nastoupil například Terry Owen, otec Michaela.

Aby toho nebylo málo, John Hurst onemocněl žloutenkou a Alan Ball si odpykával svůj distanc. Před semifinále proti Leedsu Dona Revieho na Old Trafford, tak měl Catterick co dělat, aby poskládal konkurenceschopný tým. Blues nicméně statečně bojovali a byli odměněni vítězstvím 1-0, o které se z penalty postaral Johnny Morrissey. Jako poslední v cestě stál West Bromwich Albion, který v druhém semifinále zhatil naděje na finálové Merseyside derby.

Everton se do finále probojoval pěti výhrami, přičemž inkasoval pouze jednou. West Brom musel odehrát zápasů devět a nadějím Toffees hrály do karet i dvě ligové výhry nad Baggies z téže sezony. Mužstvo Alana Ashmana bylo nicméně nebezpečně nepředvídatelné a také se pyšnilo Jeffem Astlem, nejlepším střelcem nejvyšší soutěže.

První barevně vysílané finále, bylo ironicky nudnou, šedivou záležitostí. Klíčový moment Evertonu přišel pět minut před koncem. Morrisseyho centr doletěl k Husbandovi, jenže ten ze šesti metrů bránu přehlavičkoval. Šlo se tedy do prodloužení a v tom Wembley na gól čekalo pouhé tři minuty. West Bromu vedení vystřelil Astle. Následující mohutný nápor Evertonu soupeř přežil a trofej tak putovala do rukou outsiderů.

Tři dny nato si Everton v posledním ligovém kole napravil reputaci, když smetl Fulham 5-1. Po skončení zápasu následovaly scény, připomínající pět let starý ligový triumf, když se Evertonians vběhli rozloučit se svými hrdiny přímo na hřiště. Touha po další trofeji sice vyplněna nebyla, Everton však své věrné v dalších letech dál odměňoval svým nezapomenutelným fotbalem. Skutečným School of science.

Klíčový zápas: semifinále FA Cupu, Everton – Leeds United 1:0, 27. dubna 1968

Chyběl Alan Ball, Tommy Wright či spolehlivý náhradník Sandy Brown a Leeds byl jasným favoritem. Přesto se Blues vzchopili a předvedli výkon tolik typický pro éru Harryho Cattericka. Gordon West se svými obránci nepřipustil kapitulaci, zatímco Kendall s Harveym ve středu pole mařili úsilí Johna Gilese a Billyho Bremnera. „Je to největší výhra mojí manažerské kariéry,” rozplýval se po zápase Catterick.

Klíčový hráč: Alan Ball

Středopolařský maestro prožil kariéru, která v různých klubech překlenula dvě dekády, není však pochyb o tom, že svoje nejlepší roky zasvětil svému milovanému Evertonu. Sezona 1967/68 zastihla bývalého hráče Blackpoolu v nejplodnější střelecké formě, o čemž svědčí 20 gólů ze 34 zápasů a o jeho vlivu také výmluvně hovoří fakt, že z osmi zápasů, ve kterých chyběl, vyhráli Toffees pouze dvakrát. Jeho přínos však neležel pouze ve střílení gólů. V Holy Trinity vytvořil společně s Harveym a Kendallem trojici, která svým božským pojetím hry na Goodison Parku neměla, a nejspíš už ani nikdy nebude, mít konkurenci.