Nezapomenutelný Lee Carsley

I v současné kopané je stále díkybohu místo i pro zarputilé bojovníky. Svou oddanností si davy příznivců získala i jedna z nejvýraznějších postav Evertonu z posledních let – Lee Carsley.

Šestiletá evertonská kariéra Lee Carsleyho nabízí možná jeden z nejklasičtějších příkladů toho, jak se z téměř odepsaného fotbalového tuláka může časem stát hráč, vykonávající prakticky nepostradatelnou roli v úspěšném týmu.

Vskutku, ač se tak zprvu nezdálo, na Lee Carsleyho se na Goodison Parku vzpomíná s velkým sentimentem.

Když během posledního přestupového dne ledna 2002, tehdejší manažer Walter Smith dotáhnul Carsleyho přestup z Coventry City do zdárného konce, určitě netušil, že se mu upisuje jedna z jeho posledních posil. Společně s Tobiasem Linderothem a Davidem Ginolou, představoval rodák z Birminghamu, reprezentující Irsko poslední pokus, jak povýšit mizerné výkony Toffees na přijatelnější úroveň a v neposlední řadě pak nefungujícímu týmu napomoci k potřebnému zisku bodů v zlověstně se blížícím záchranářském boji.

Smithovu zoufalost podtrhovanou neutěšenou finanční situací, zpočátku ze strany fanoušků odnášel posměšky právě Carsley. Netrvalo to ovšem ani tak dlouho, a Ir si pomalu Evertonians získával na svoji stranu díky vydařeným výkonům na jeho postu defenzivního záložníka. Na konci sezony 2001/02, již pod rukou zelenáče Davida Moyese, si Carsley mohl připsat první trefu. Sedmigólový trhiller tehdy vyzněl 4-3 pro šampiony z Arsenalu.

První celá sezona na Goodisonu zastihla Carsleyho v solidní formě. Bylo znatelné, že úroveň hry Blues se zlepšuje, nedostatečnost záložní řady nicméně stále přehlížet nešlo. Do očí bijící problémy ve středu řady se plně projevily i v katastrofální sezoně 2003/04. Holohlavá dvojka ve složení Carsley – Gravesen zůstávala daleko za svými očekávaními. Nebylo tedy divu, že Leeho mnozí ještě před skončením sezony odsouvali na svoji pomyslnou přestupní listinu.

Carsley a koneckonců celý tým, vstoupil do éry „po Rooneym“ naprosto suveréním způsobem. Odhodlaný tým zdolával jednoho soupeře za druhým a vítězná mentalita vynesla tým v podzimní části soutěže na fantastickou třetí příčku. Carsley nevynechal jediné utkání, a ze své tradiční pozice před obrannou čtveřicí si ukázkově odváděl svoji nevděčnou práci a uvolňoval prostor pro řádění Tima Cahilla, jehož branky se pro pozdější obsazení čtvrtého místa a zajištění vstupenky do Ligy Mistrů, ukázaly být klíčové. „Nezáleží mi na tom, abych byl hvězda, vím, co týmu přináším. Mým úkolem je v podstatě předat míč Ossiemu nebo Timovi. To oni jsou ti, kteří nám vyhrávají zápasy,“ říkal tehdy Lee skromně. „Je to tak celou mou kariéru. Nejsem žádný technik, v týmu hraji svou roli, kterou mám rád.“

Carsleyho ikonický moment však teprve měl přijít. Běžela osmašedesátá minuta prosincového domácího Merseyside derby, když se do přihrávky Leona Osmana z první opřel právě Carsley a skákavou střelou zařídil Evertonu vedení. Toffees vedení uhájili, fanoušci slavili první vítězství nad úhlavním rivalem po pěti letech a z Lee Carsleyho byla rázem modla.

Naděje směřující k obsazení nevídaného ligového umístění ovšem utrpěly zásadní ránu již během zimy 2005. Báječnou sezonu proživší Thomas Gravesen byl prodán do Realu Madrid, s čímž se Evertonians smiřovali jen velmi ztěžka. David Moyes měl však v záloze schovanou náhradu z říše snů. Původně půlroční hostování Mikela Artety bylo hotovým úspěchem a i díky jeho přínosu se Everton nakonec přece jen mohl těšit na srpnové předkolo Ligy Mistrů.

Do klíčových dvojzápasů proti pozdějšímu semifinalistovi z Villarealu ale Carsley krutou hrou osudu nezasáhnul. V předsezonním přátelském zápase proti Fenerbahçe se znovu ozvaly kolenní vazy, se kterými se potázal od konce sezony. Stanovisko lékařů znělo neúprosně – operace a půl roku bez fotbalu.

V nadcházející sezoně tak Cars figuroval v pouhých třech startech. Samotný fotbalista si svojí budoucností na Goodison Parku v oněch časech možná ani jistý nebyl. Přibývající roky šly v rozporu s Moyesovou snahou snižovat věkový průměr mužstva a vůbec celkovou kvalitu kádru. Manažer však situaci viděl v jednoznačném světle. Carsley v ročníku 2006/07 nechyběl v jediném ať už ligovém či pohárovém zápase a napomohl Blues k urvání šestého místa a kvalifikace do poháru UEFA. „S manažerem jsem vždycky vycházel dobře. Díky němu vím, že můj přínos je oceňován a to, že jsem hrál ve všech zápasech vám přidá hodně sebevědomí,“ pochvaloval si Cars svoji pozici v klubu v létě 2007. „Na jakýkoliv post se podíváte, tam máme skvělé hráče. Tým není zrovna široký, a tak dostáváte hodně příležitostí, což pomáhá vám i vašim spoluhráčům. Síla mužstva je ale největší, co v Evertonu pamatuji.“

Jenomže právě o prázdninách 2007 byla klíčová osobnost blizoučko nečekanému odchodu. David Moyes před sezonou plné evropského fotbalu výrazně posiloval a třiatřicetiletý Carsley váhal. Spát mu nedala otázka, kolik času na hřišti by dostával ale na druhou stranu také zda-li má vůbec cenu na sklonku kariéry ještě měnit působiště. Nad nabídnutým prodloužením smlouvy váhal a dokonce již podstupoval lékařskou prohlídku ve Wiganu, kam se měl stěhovat za dva miliony liber. Srdce si ale nedalo poroučet. Bojovník přece jen zůstal a nemůže být žádného stínu pochybnosti, že svého rozhodnutí nelitoval.

Uzdravení Tima Cahilla, příchod Stevena Pienaara a skvělé fomy Leona Osmana znamenalo návrat k formaci 4-1-4-1. Taktice tolik závislé na Carsleyho defenzivním umu. A s jeho projevováním Lee rozhodně nešetřil. Z jeho výkonů zářila vyrovnanost, zkušenost, spolehlivost a přístup typu „přes mě rozhodně neprojdeš“, Carsley projevoval až do poslední minutky další úspěšné sezony. David Moyes tedy logicky dával všanc možnost prodloužení smlouvy. Tentokrát již ale neuspěl. „Opustit Everton bylo nepředstavitelně těžké rozhodnutí, které jsem neudělal přes noc. Hodně mě lákalo, že jsme znovu skončili na pozici zaručující Evropu. Dospěl jsem ale k tomu, že bude nejlepší když odejdu. Těch šest let, co jsem strávil na Goodisonu nikdy nezapomenu. Everton bude mít v mém srdci vždy speciální místo. Jednou za něj hrajete a nikdy nezapomenete,“ říkal po svém odchodu emotivně.

Leeho novým působištěm se stal tehdy ještě druholigový Birmingham. Přestup právě do rodného města nebyl náhodný. V Midlands i během jeho působení v Evertonu sídlila celá rodina, a tak se není co divit. Volání domova a nejbližších  bylo zkátka silnější. Na fotbalové mapě však pro Leeho existuje jen jediný domov. Na Goodisonu se totiž na hrdiny nezapomíná.