Evertonians v Jižní Africe. Kdo uspěje a kdo pohoří?

Mistrovství světa v kopané se nezadržitelně blíží. A potěšující skutečností je to, že dění na jihoafrických stadionech nemine ani celou řádku hráčů Evertonu. Kdo tedy bude mít tu čest a bude se v létě rvát za svoji zem?

Největší sportovní události na světě se podle všeho zúčastní osmička fotbalistů Toffees, tedy rekordní číslo. Nominace sice ještě není konečná, nicméně Tim Cahill, Tim Howard, John Heitinga, Steven Pienaar, Victor Anichebe, Aiygbeni Yakubu, Joseph Yobo a Leighton Baines by měli být klidní. Až na nováčka Bainese patří všichni k důležitým článkům svých mužstev.

Austrálie v čele s Cahillem – dosáhne na úspěch?

Socceroos zažívají zlaté časy. Minulý rok si zajistili druhou účast na mistrovství světa v řadě a znovu tak úspěšně dávají zapomenout na čtyřicetiletou pauzu, která je dělila od posledního zápasu na světovém šampionátu a minulým mistrovstvím v Německu.

U západních sousedů Australané rozhodně nezklamali. Ba naopak. Z obtížné skupiny, ve které jim dělali společnost Brazilci, Chorvaté a Japonci, nakonec postoupili. V osmifinále však narazili na Italy a ti nakonec díky hanebně nasimulované penaltě v závěru utkání poslali Socceroos domů. O cenné zkušenosti bohatší Austrálie proto určitě bude chtít svoje minulé počínání alespoň napodobit. Tim Cahill se před vypuknutím akce cítí ve skvělé formě.

„Lepší to ani být nemůže. Jsem na konci dlouhé sezony a chci ji zakončit něčím speciálním. Ve všech zápasech jsem naběhal dvanáct kilometrů, poslední dva měsíce mi přinesly dost gólů a celkově jsem myslím hrál dobře. Únava se nedostavuje, cítím se hodně dobře. Premier League určitě na své náročnosti neslevuje, ale se sezonou jsem spokojen. Snažil jsem si udržet konzistentní výkonnost a přenést si ji na mistrovství světa. Nemůžu se dočkat, až vše konečně odstartuje,“ těší se australská superstar.

Ani tentokrát však protinožce nečeká jednoduchá skupina. Postupně se střetnou se silným Německem, běhavou Ghanou a nevyzpytatelným Srbskem. Motto Aussies je ale jednoznačné – jednou tu jsme, tak z toho musíme vytěžit maximum. A na Cahilla, jakožto záložníka s potencí útočníka (v reprezentaci 37 zápasů a 19 gólů) bude holandský kouč Pim Verbeek hodně spoléhat.

„Musíme to dokázat. Jsme v Jižní Africe a musíme být nejsilnější jak jen to půjde,“ říká Tim jednoznačně. „Kdybychom byli Brazílie a měli osm Pelé na lavičce, pak by to bylo fajn. Ale to nemáme, takže musíme bojovat jako v Německu. Na ulévání není prostor. Svoje tělo znám a vím, že jsme připravený. Jediné, co si říkám je, že hraješ proti nejlepším hráčům světa, tak tu příležitost nezahoď.“

„Nemusím říkat, jak moc pro mě znamená reprezentování Austrálie. Nikdo mě nikdy nemusel přemlouvat, protože je to pro mě pocta,“ dodává Tim.

Od Američanů druhé housle nečekejme

Ani Spojené státy americké nejedou do Jihoafrické republiky jako outsideři. Kopaná se koneckonců za velkou louží pomalu ale jistě v žebříčku oblíbenosti ze samotného chvostu šplhá směrem nahoru a v USA tak dlouho opomíjený sport začíná plodit svoje ovoce.

Jasným znamením budiž loňský Konfederační pohár. Podceňovaní Američané došli v generálce na mistrovství světa překvapivě až do finále, kde nakonec podlehli Brazilcům. Celou dobu navíc předvádí pro oko diváka atraktivní bojovnou hru, a tak minimálně u vyznavačů dynamické, agresivní kopané si Američané svoje příznivce najdou. Přesto budou mít svěřenci Boba Bradleyho co napravovat.

Před čtyřmi lety totiž skončili ve skupině s jediným bodem poslední. Konkurenci jim tehdy dělala Itálie, Česká republika a Ghana. Tim Howard tak přiznává, že ve světě fotbalu jsou Spojené státy stále přehlíženým a vesměs nepříliš respektovaným pojmem.

„Ostatní týmy si určitě nesedají na zadek, když nás vidí. Když vcházíme na hřiště, ostatní si určitě nešeptají, „páni, USA přichází!,“ vtipkuje jednička v americké brance. „Loni v létě jsme ale dosáhli opravdu velkého úspěchu a před dvěma lety jsme remizovali s Argentinou. Lidé z nás ale nějak odvaření nejsou.“

Howard ovšem rozhodně není jedinou oporou amerického výběru. Tím hlavním „kápem“ je již dlouhá léta Landon Donovan. V osmadvaceti letech má na svém kontě již neuvěřitelných 121 zápasů za svoji zem, a tak není divu, že si již šestkrát převzal ocenění pro severoamerického sportovce roku. A jaké šance Landon svému týmu v Jižní Africe dává?

„Očekávání jsou jasná – postoupit ze skupiny do vyřazovacích bojů, pak se uvidí. Myslíme si, že je to realistický cíl. Největším plusem je, že jsme si ověřili, že s naší nejlepší výkonností můžeme hrát rovnocennou partii s každým a dokonce i porazit každého. To mnoho týmů říct nemůže,“ říká kapitán Američanů sebevědomě.

„Nejdůležitější bude aby všichni zůstali fit. Pokud se nám to podaří, máme velkou šanci na postup. Nebudu předpovídat, ale myslím, že naše mužstvo je kvalitní a umí porážet silné týmy. Hlavní teď je přenést si naši bojovnost do každého zápasu.“

Nigérie. Překvapí?

Velkou šanci mají před sebou fotbalisté Nigérie. Tu bude reprezentovat nejrozsáhlejší kontingent z Evertonu – obránce Joseph Yobo a útočníci Yakubu a Victor Anichebe. Nejlidnatější africká země si před čtyřmi lety v Německu díky neúčasti do míče nekopla a úspěch rozhodně neslavila ani v Koreji a Japonsku v roce 2002. Tehdy ve své skupině skončila suveréně poslední.

Kapitán nigerijského výběru, Joseph Yobo ale zbraně neskládá. Stoper, kterého si David Moyes vyhlédl právě na mistrovství v roce 2002 tvrdí, že pořádání šampionátu na africké půdě by mohlo jeho týmu hrát do karet, byť Super Eagles čeká jeden z největších favoritů Argentina a dále bojovná Jižní Korea s urputně bránícím Řeckem.

„Mistrovství světa je v Africe a to je velmi speciální. V Jižní Africe navíc žije spousta Nigerijců, je to skoro jako náš druhý domov. Bude to zvláštní událost, protože zvýrazňuje Afriku jako celek a Jihoafrickou republiku obzvlášť. Hrajeme blízko domovu, a tak se nemůžeme dočkat,“vyhlíží Yobo 11. červen.

„Očekávání jsou tu vždycky, a to hlavně kvůli hráčům z minulé generace. Dosáhnout nebo alespoň přiblížet se jejich úspěchům bude velmi, velmi těžké. Hraní za Nigérii, národ s 550 miliony obyvatel je jako kultura, takže když se vám daří, jste hrdina. Když neuspějete, ani raději nechcete jet domů. Chceme udělat vše pro to, aby na nás Nigérie byla hrdá. A nejen Nigérie, ale celá Afrika.“

Nizozemí – jako vždy favorit

Fotbalová velmoc z Holandska půjde znovu tvrdě za svým medailovým snem. Tradiční neoblíbený soupeř českých reprezentantů by konečně rád zlomil prokletí velkých fotbalových akcí. Ačkoliv Holanďané patří dlouhodobě k fotbalové špičce, v historii mistrovství světa nezískali jedinou zlatou medaili. Nejúspěšnější z jejich pohledu bylo pouze Euro 1988, kde slavili svůj jediný triumf.

Oranjes tak touží po úspěchu a vyvážený tým rozhodně půjde za svým. Nizozemsku bude v procházení skupinou ve složení Dánsko, Japonsko a Kamerun pomáhat také klíčový obránce jak tulipánů, tak Toffees, John Heitinga. Holohlavý bojovník si svoji formu nemůže vynachválit. Sezona strávená v Anglii jej prý pro prestižní sportovní událost připravila nadmíru dobře.

„Rok v Evertonu mě dobře otestoval v nastupování proti nejlepším hráčům světa. Zvyknul jsem si čelit týden co týden čelit světoznámým hráčům. Pro obránce je užitečné nastupovat proti hráčům jako Rooney nebo Drogba,“ vysvětluje Johny.

„Před čtyřmi lety jsem si skupinovou fázi hodně užil, protože pak jsem hráli proti Portugalsku. Určitě si ten zápas pamatujete. Padlo v něm nejvíce žlutých a červených karet v jediném zápase,“ vrací se Heitinga k bláznivému osmifinálovému zápasu. „Nejraději ale vzpomínám na mistrovství světa 1998. Nizozemsko hrálo skvělý fotbal, škoda jen, že Brazílie tehdy semifinálový penaltový rozstřel zvládla lépe.“

K prvnímu zápasu za Holandsko nastoupil Heitinga před šesti lety a v listopadu 2009 se číslo jeho mezistátních zápasů posunulo již na číslici 50. I díky svému příspěvku John svému týmu napomohl k suveréní jízdě kvalifikační skupinou. Nizozemí zvítězilo v každém zápase. Očekávání v oranžovém táboře jsou proto velká, přesto Heitinga raději nepředbíhá a nejprve vybízí k pohodlnému postupu do play off.

„Ideální bude, pokud vyhrajeme skupinu. Pak jsou ve hře již samá velká jména – Brazílie, Anglie, Argentina… Anglie má v mých očích jeden z nejsilnějších týmů. Uvidíme, jak daleko nakonec dojdeme.“

Domácí se chtějí předvést. Povede se jim to?

Výsadou býti první africkou zemí pořádající sportovní akci světových parametrů byla pověřena Jihoafrická republika. Zda se organizaci FIFA její riskantní krok vyplatil uvidíme až v červenci, již nyní je ale jasné, že Afričané se vskutku snažili. Ať již jde o špičkovou úroveň stadionů, či touhu jihoafrického mužstva předvést se.

Velkou a zaslouženou pozornost na sebe jihoafričtí fotbalisté v čele se svojí největší hvězdou Stevenem Pienaarem upoutali stejně jako Američané na Konfederačním poháru. JAR obsadila čtvrté místo a tak trochu naznačila, že letos nebudou hrát jen díky pozici pořádající země. Fakta ale mluví spíše v jejich neprospěch – stačí zmínit nelichotivou 90. příčku v žebříčku FIFA.

„Tak hluboko jsme kvůli špatným výsledkům. Na druhou stranu je to ale dobrá věc, protože lidé od nás mnoho nečekají. Užijeme si naši účast a pokusíme se překvapit,“ prozrazuje Pienaar. „Stadiony ale nebudou prázdné ani až vypadneme. Lidé chtějí vidět nejlepší hráče.

Jestli pociťuji nervozitu? Určitě už se stupňuje. Jako by to bylo včera, kdy bylo mistrovství až za rok. A teď zbývá pár týdnů. Vcházet na hřiště Soccer City 11. června proti Mexiku bude zvláštní moment pro hráče, ale i celou Jižní Afriku i kontinent. Bude to historický den, jako když prezident Mandela opustil vězení.“

Pro celou Afriku vskutku půjde o křest ohněm. Kontinent sužovaný nekonečnými válkami, chudobou a nemocemi se může světu předvést v lepším světle. Jihoafrický hráč roku 2009 ví, že akci mohou doprovázet bezpečností problémy, zároveň ale doufá, že Afričané projeví svoji vlídnou tvář.

„V Evertonu se mě spoluhráči ptali na úroveň kriminality. Odpověděl jsem jim, že je to stejné jako kdekoliv ve světě. Pokud se nestaráte o sebe, objeví se problémy. Incidenty se určitě objeví. Opilí nebo radikálnější fanoušci mohou způsobit potíže. Ale to je při podobných akcích běžné,“ vysvětluje záložník.

Leighton Baines jednou nohou na palubě

S největší pravděpodobností se coby jediný angličan z Evertonu do konečné nominace Albionu probojuje Leighton Baines. Nebýt zranění Phila Jagileky, kdo ví, možná měli Toffees o reprezentanta víc. Podstatné ale je, že nominace Leightona je plně zasloužená. V Evertonu podával celou sezonu kvalitní stálé výkony stojící na neúnavné defenzivě a šikovné podpoře útoku.

Spolu s Ashley Colem tak nejspíše utvoří dvojici levých beků pro Jižní Afriku. Se třetím kandidátem Stephenem Warnockem se moc nepočítá. Svědčí o tom koneckonců i březnový přátelský zápas proti Řecku. Zatímco Baines odehrál celé utkání, Warnock se na hřiště vůbec nepodíval.

„Vždy jsem říkal, že Leighton bude levým bekem Evertonu na dlouhou, dlouhou dobu a můj pohled se nezměnil,“ říká David Moyes. „Nyní se díky svým výkonům  dostal do reprezentace a není důvod, aby neměl sedět v letadle do Jižní Afriky.“