Máme za sebou další sraz

18/07/2010 0 Od Meňa

Dlouho očekávaný víkendový sraz česko-slovenských Evertonians je minulostí. Dvoudenní setkání našeho pevného jádra v Moravské Třebové znovu uteklo jako voda.

Z Moravské Třebové se pomalu ale jistě stává pravidelné letní útočiště tuzemských a slovenkých Bluenoses. První zkušenost z loňska nezadávala pramalý důvod k tomu, abychom destinaci srazu měnili, a tak pořadatelskou tíhu na sebe znovu vzal Pepa, místní dlouholetý Evertonian, a již předem je třeba říci, že znovu odvedl svědomitou práci.

Tak trochu jsme očekávali, že oproti minulému roku, kdy nás na místo dorazilo šest, by se naše řady o několik jedinců mohly rozrůst. Několik ohlasů tomu nasvědčovalo, zúčastnit se dokonce měl i fanda přímo z Anglie, v současnosti žijící na Slovensku. Veškeré doposud nepoznané tváře, ale svoji účast nakonec odřekly, a tak do Třebové dorazil stejný kontingent jako loni, tedy já, Riči, Fip, Javor, Everton 1878 a Toffeeman.

Na místo jsme se začali sjíždět během pátečních odpoledních hodin. Jako první jsem si s Pepou potřásl rukou já. Zbylí nedočkavci museli v České Třebové počkat na pozdější vlak, protože žízeň byla velká, a až pozdě v nádražní putyce zjistili, že plánovaný spoj směr Moravská Třebová už se jim zastihnout nepodaří.

Pak následoval klasický scénář – ubytování v penzionu Morava, a poté seběhnutí do tamní hospůdky, kde jsme zároveň jedním okem sledovali úvodní mač Gambrinus ligy mezi Bohemkou a Slávií. Mezitím jako poslední naše řady rozšířil Fip, a my po pár kouscích v sobě mohli vyrazit na večerní fotbálek. Úmorné vedro nepřestávalo, a tak z nás na konci zápasu, ve kterém si začutali i dva Pepovi osmiletí kluci lilo, jak se říká, jako z volů.

O to příjemnější pak bylo zchlazení u dalších půllitrů. Kulisu nám navíc dělalo vítězné finále FA Cupu z roku 1984 a později videoohlédnutí za úspěšnou sezonou 2008/09. U stolu bylo plno, společnost nám totiž dělali také borci, se kterými jsme si následujícího dne zahráli zápas v nedalekém Borušově. Jak večer plynul, nezůstalo jen u piva, nýbrž se přešlo i k ostřejšímu výběru, což na některých z nás ráno bylo více než znatelné. Zavíračkou ale noc ještě nekončila. Ričiho, Fipa a mě pak Pepa vytáhl do nedalekého lokálu, a tak se naše tažení protáhlo až do třetí hodiny ranní.

Ráno tedy bylo krušné, a při vyhlídce na odpolední fotbálek v Borušově tělo vysílalo jasný signál – „ne“!. Po obědě a několika kofolách ale bolehlav přece jen polevil, a tak se o půl čtvrté vyráželo směr Borušov. Stejně jako loni, i letos se obloha rozhodla svoji blankytně modrou tvář zatáhnout těžkými šedými mraky, které nevěštily nic dobrého. Po dobu konání zápasu ale nakonec nespadla ani kapka. Svoji jedenáctku Everton nesložil, a tak nám vypomohlo pár Pepových kamarádů oděných do modrých triček (mezi nimi i jeden fanda Liverpoolu), a mohlo se hrát. Soupeřem nám nemohl být nikdo jiný, než tým borušovických fotbalových nadšenců.

První poločas přinesl jedinou trefu, a ta skončila v naší síti. V půli druhé Borušov vedl již 3:0, ovšem zásluhou vydařeného přímého kopu a Fipovy penalty náš tým alespoň snížil na konečných 3:2 pro Borušov. Po skončení samotného zápasu nemohly chybět ani tradiční penalty. V těch jsme byli úspěšnější – vyhráli jsme poměrem 13:11.

Po návratu do penzionu a zasednutí ke stolu, nám byla sdělena nepříjemná zpráva. Hospoda kvůli pořádání diskotéky zavírala už v osm, a tak naše kroky vedly jinam. Celkem jsme za večer vystřídali čtyři lokály – jakmile se blížila zavíračka, šlo se o dům dál 🙂

V dopoledních nedělních hodinách přišlo na řadu loučení a my se různými směry rozjeli ke svým domovům. Na závěr chci tedy poděkovat všem skvělým klukům, kteří nezklamali, znovu dorazili, a se kterýma je radost trávit čas. Ještě jednou patří zvláštní dík Pepovi, bez jehož dokonalé organizace by to snad ani vůbec nešlo. Tak zase za rok. Kde jinde, než v Moravské Třebové.

PS: Laco, pořád nám dlužíš tu správnou odpověď ;-))