Máme důvod k optimismu?

Do startu nové sezony zbývá posledních několik týdnů, a v táboře Evertonians panuje na tuto dobu zcela netypický, hřejivě příjemný pocit jménem optimismus.

Mám-li mluvit za sebe, ročník 2010/11 očekávám s velkou nedočkavostí. Žádné deja-vu. Letošní evertonské léto probíhá k údivu Evertonians až nadmíru klidně, bez většího drásání nervů. Jaký to rozdíl oproti dvoum posledním stresujícím prázdninám. Tehdy bylo málokomu do zpěvu. Nových posil se fanoušci dočkali až v posledních dnech přestupového okna a překousnout museli i nekončící přestupové tahanice, které takřka nevyhnutelně vyvrcholily tak, jak si málokdo přál. Být příznivcem jednoho z nejchudších klubů v Premier League, který se i navzdoru tomu, že má hluboko do kapsy drží díky zázrakům Davida Moyese na dostřel špici tabulky, a tím pádem očekávajíc i jisté výsledky, zkrátka není procházka růžovým sadem.

Letošní prázdniny jsou proto v kontrastu třebas s těmi minulými, jak nebe a dudy. Proč? Zaprvé, Everton se zapřel a šlape na plyn už od samotného začátku předsezonní přípravy. Zatímco třeba loni Toffees zvítězili v pouhých dvou přátelácích, přičemž o jakés takés úrovni herního projevu nemohla být ani řeč, letos jsou Blues zatím suverénní. Turné Austrálií Everton proletěl se třemi výhrami a třemi přesvědčivými výkony ze třech zápasů a dobrou formu si posledně přivezl i na Deepadle, odkud odjel s výhrou 3-0. Zdá se tedy, že vynikající výkonnost se Evertonu daří překlenout z konce minulé sezony do začátku té nové. Navíc už jen fakt, že pokud by Karamelky hrály první polovině ročníku 2009/10, ve stejné pohodě jako se to dařilo v její druhé půli, do posledních kol by bojovaly o mistrovský titul, mluví za to, že Everton se při plné zbroji může chlubit neuvěřitelně našlapaným týmem, schopným přehrát naprosto kohokoliv.

A tím se dostáváme k rozdílovému bodu číslo 2. A tím nemůže být nic jiného než vyprázdněná marodka. Zejména na podzim Everton válčil s akutním nedostatkem všeho, co má ruce a nohy. A pokud týmu chybí na třičtvrtě roku nepostradatelní borci jako Arteta či Jagielka, a na dlouhé týdny jsou mimo hru takoví Pienaar či Neville, následovaní menšími nebo delšími pauzami většiny zbytku hráčského kádru, pak je těžké obstát v tak náročné soutěži jako Premiership, nemluvě o pohárech a loňské Evropské lize. Před vypuknutím nadcházející sezony nemá Everton ani jednoho (!) zraněného hráče. Poslední marod Marouane Fellaini se vrátil do tréninku, a v polovině srpna by mohl být schopen po půl roce hrát v soutěžním utkání. Toffees navíc letos nebude vyrušovat žádná evropská zápasová zátěž, takže pokud nepřijde další „injury crisis“, plně zdravý tým se bude moci koncentrovat pouze a jenom na ligové dění a na domácí poháry, zatímco rivalové z Liverpoolu, Tottenhamu, Aston Villy a Manchesteru City budou hrát o soutěž navíc.

V neposlední řadě je třeba zmínit, že Blues stihli zavčas, byť vůbec ne výrazně posílit. Z Leedsu přišel vyhlášený kanonýr Jermaine Beckford, jenž v sobotu proti Prestonu zaznamenal první dvě evertonské trefy. Je třeba říct, že šestadvacetilému útočníkovi vůle, motivace a sebevědomí nechybí, a tak se zatím jeví slibně skutečnost, že i v Premier League Beckford přece jen naprázdno střelecky nevyjde, ale to už bychom samozřejmě předbíhali.

Velmi kvalitně se pak jeví jednadvacetiletá posila z Francie Magaye Gueye. Mladý střední záložník potažmo křídelník či útočník patří v přípravě k nejlepším, a tak s zdá, že první tým mladíka nemine. Za leccos mluví i to, že David Moyes mladíka po jeho působivých výkonech ponechal mezi seniory a nezařadil jej po návratu z Austrálie do rezervního týmu, tak jak sám původně předpokládal. Zmíněnou dvojicí a brankářem Muchou, by však letní přestupová aktivita končit neměla. Snad jediným místem, kde by jinak ideálně vyvážený tým mohl ještě posílit je pravá strana zálohy. Trochu se ale obávám, že mezi Evertonians vysněné řešení bude znovu jenom dvou a půlměsíčního rázu. Landona Donovana bude chtít Moyes na Goodisonu znovu vidět alespoň v zimě, když jeho vykoupení z LA Galaxy se pohybuje prakticky v nereálné dimenzi.

Právě ona záložní řada je výkladní skříní současného Evertonu. Na papíře to zní skvěle. Arteta, Fellaini, Pienaar, Rodwell, Bilyaletdinov, Osman, Cahill, Anichebe. O fotbalovém umění Baska není třeba sáhodlouze vyprávět, Fellaini doufejme zpět nabere úchvatnou formu před zraněním, na kraji nejspíše v Evertonu zůstávající Pienaar a mladičký univerzál Rodwell, který ať nastoupí kdekoliv, zahraje skvěle. Bilja si zase po rok a půl dlouhé nonstop sezoně konečně odpočal, Osman si kvalitní práci jako ofenzivní záložník odvede a od Tima se čeká další dvojciferný gólový účet. Velký progres prodělává posledně jmenovaný Anichebe. Na pravé straně zálohy jakoby našel nový dech, a jeho rychlost a přímočarost rozhodně nebude na škodu. Otázkou je, zda-li bude odchovanec Toffees na onom postu členem základní sestavy.

Velkou zbraní by měla být po roční pauze obrana. Phil Jagielka si v přípravě znovu osvojuje svoji famózní formu, spolehlivě by měl vedle něj působit i Sylvain Disitin a neopomenout nesmíme ani finalistu mistrovství světa, Johna Heitingu. Na krajích pak výtečný Leighton Baines, kterému sekunduje neúnavný pes Tony Hibbert, kapitán Phil Neville a rychlonohý talent od pána boha Seamus Coleman. Toho si David Moyes zatím nemůže vynachválit, a tak se doufejme můžeme na jednoho z nejnadanějších beků na ostrovech, letos těšit o něco víc.

V útoku bude jedničkou nejspíš znovu Louis Saha, kterému budou eventuelně sekundovat stále neprobuzený Yakubu s hladovým Beckfordem, kterým bude krýt záda věčný smolař James Vaughan.

Everton má tedy vše ve svých rukou. Pracně vypiplaný tým Davida Moyese získává na svých konečných konturách, a nastává čas, aby konečně splnil svůj účel – přinesl Evertonu skutečný úspěch, ať už nějáký ušatý, nebo právě boj o ty nejvyšší tabulkové příčky.

Come On You Mighty Blues !