Anders Limpar – rozhovor

Jednoho z nejvýraznějších záložníků Evertonu z devadesátých let si nedávno vzali na paškál naši modří švédští kolegové a položili mu několik zajímavých otázek.

Dnes čtyřiačtyřicetiletý bývalý švédský křídelník strávil v devadesátých letech na Goodison Parku tři sezony, a měl to štěstí, že byl součástí týmu, který v roce 1995 vybojoval FA Cup. Na Limpara znalí fanoušci vzpomínají nejen jako na jednoho z mála slušných fotbalistů, který za Everton v oné době nastupoval, ale také jako na dlouholetého fandu Toffees.

Andersi, čemu se v současnosti věnuješ?

Mám fotbalový obchod a zároveň jsem trenérem v Sollentuně, týmu ze druhé švédské ligy.

Víme, že jsi fanouškem Everton hodně dlouho? Jak ses ke klubu vůbec dostal?

Jsem Evertonian přibližně od poloviny 70. let. Tehdy za Everton hráli Bob Latchford a Imre Varadi, a ti mě ke klubu přivedli. Líbilo se mi, že Imre má, stejně jako já, maďarské kořeny. Bob byl zase neskutečný útočník, a dokonce jsem měl tu čest, se s ním sekat, když jsem z Evertonu odešel do Birminghamu City. Je to skvělý chlap.

Když o tebe tedy Everton projevil zájem, rozhodování asi nebylo moc složité.

Měl jsem na výběr mezi Evertonem a Manchesterem City. Everton jsem si mimojiné vybral i díky Miku Walkerovi. Předtím v Norwichi se na něj ozývala jen samá chvála a vypadalo to na typ manažera, který mám rád, a který by mi vyhovoval.

Řekneš nám, jestli jsi v onom zápase proti Wimbledonu simuloval? (V posledním kole sezony 1993/94 musel Everton k jistotě záchrany porazit Wimbledon. Z nepříznivého stavu 0-2, nakonec otočil na 3-2, na čemž měla po inkriminované situaci zásluhu i nařízená penalta po Limparově pádu).

Ano, pád jsem nasimuloval.

Právě na jaře 1994 před slavným zápasem s Wimbledonem, to s Evertonem vypadalo hodně bledě. Co se tehdy v týmu dělo?

Nebyla to žádná legrace, chodili jsme od porážky k porážce. Tehdy jsem byl navíc nejdražší přestup Premier League v té sezoně, takže když jsem se před zápasem na Goodisonu rozcvičoval, zdálo se, jako by na mě těch 40,000 lidí pískalo. Došlo to až tak daleko, že jsem se pak s ostatními nerozvičoval na hřišti, ale v tunelu.

Na podzim stejného roku byl pak manažer Mike Walker vyhozen. Byl jsi překvapený?

Ne. Pod Mikem se nám nedařilo, ať už jde o výsledky, nebo třeba o atmosféru na trénincích. Ale nemůžu ho vinit, on na hřiště poslal hráče a hlavně ti jsou zodpovědění za výsledky. Mike dostal nevděčný úkol převzít mužstvo, které bylo opravdu špatné. Dám jeden příklad – Brett Angel, což byl pro nás všechny výsměch. Byl to příšerný hráč.

Pak přišel Joe Royle…

Joe byl úplně jiný než Mike. Byl strašně přátelský, byla s ním legrace, a měl rád hráče, kteří byli podobní jako on. Odklidil zbytky týmu, který musel převzít Mike, a všechno směřovalo k lepšímu.

Royle se v jednom rozhovoru nechal slyšet, že před finále věděl, že Everton vyhraje. To jsi hrál tak dobře?

Nedivím se mu. Před finále jsme měli dobrou formu a několikazápasovou vítěznou sérii, takže jsme se cítili silně a sebevědomě. United nás měli pod tlakem, ale nám právě vyhovovalo to, že jsme mohli útočit z brejků. Neville odchytal parádní zápas a akce před naším gólem byla nádherná.

V roce 1997 tě klub prodal do Birminghamu. Jak se to vlastně přihodilo?

Nebyl to klub, kdo mě chtěl prodat, odejít jsem chtěl já. Nebyl jsem nešťastný, nebo naštvaný. Chtěl jsem hrát v základní sestavě. Na podzim 1996 jsem z ničeho nic dostal příkaz, abych se připravoval samostatně, a od té doby jsem si v zápase kopnul jen výjimečně. Navíc jsem dostal ultimátum od švédského fotbalového svazu, které říkalo, že pokud chci být nadále členem reprezentačního kádru, musím v klubu hrát pravidelně. Takže jsem přestoupil do Birminghamu, kde se mi ale ani trochu nedařilo. Tou dobou také začaly do školy chodit moje děti, tak jsme se nakonec s rodinou rozhodli pro návrat do Švédska. Dnes lituji, že jsem v Evertonu nezůstal o další tři roky déle.

Proč byl Stefan Rehn (bývalý švédský záložník), v Evertonu tak krátce? Znáš ten důvod?

Ano, se Stefanem jsem se o tom kdysi bavil. Zní to opravdu bizarně, ale tím důvodem je to, že nechtěl nosit kopačky s kolíky. Když zvážíte, že povrchy hřišť nebyly kvalitní, stačilo abyste si nazuli kopačky s delšími kolíky. Ale Stefan byl tvrdohlavý a tohle odmítal. Zajímavý příběh, opravdu.

Hrál jsi se dvěma legendami – Duncanem Fergusonem a Nevillem Southallem. Jak na tebe působili?

Duncan byl na hřišti tvrďák, ale v soukromí to byl milý, příjemný a ušlechtilý člověk. Nedokázal ale využít svého talentu. Krom toho ani tréninku nikdy moc nedával, což na druhou stranu ale bylo i díky jeho častým zraněním. Je to škoda, protože to byl neuvěřitelně kvalitní fotbalista. Taky mluvil přízvukem, kterému jsem se nikdy nenaučil porozumět. Neville byl opak. V tréninku odevzdával maximum, na hřišti byl vždy jako první. Byl nejlepším brankářem možná nejen v Anglii. Vím, že nesnáší alkohol, ale má hroznou slabost pro sladkosti; nebylo těžké ho potkat s lízátkem v puse. Neville je pořád můj blízký přítel a jsem s ním v častém kontaktu.

Jaké vůbec bylo být hráčem Evertonu?

Nikdy předtím, ani potom jsem nebyl v klubu, kde bych si to užíval víc, jako v Evertonu. V týmu fungovala soudržnost a užili jsme si moc zábavy. Vím, že jsem na Goodisonu kdykoliv vítaný. Třeba vloni jsem navštívil Bellefiled, ale najednou koukám a všechno kolem mě je zavřené. Vůbec jsem netušil, že Everton svoje tréninkové středisko přesunul do Finch Farm.

Víš, že Wayne Rooney tě zmínil jako svého oblíbeného hráče?

Ano, slyšel jsem to. Jedna věc je, když vás někdo jako mladík obdivuje, ale druhá, že ten obdiv zůstane i když z vás vyroste hráč světové třídy. Je to pro mě velká pocta.

A na závěr jedna z oblíbených Andersových historek:

„Byli jsme na předsezónním soustředění, léto 1995. Před jedním přátelským zápasem jsme se s hlasatelem domluvili, že příjmení Barryho Horna vysloví jako „Horny“. Měli jste vidět tu zrudlou tvář, když hlasatel nahlas zahlásil „BARRY HORNY!“ Věděli jsme, že tohle nevkusné zkomolení jeho příjmení nenáviděl. No a když Barry střídal, celé se to opakovalo ještě jednou.“