Před 1. světovou válkou

Samotným počátkem dvacátého století se Everton poprvé schoval do stínu svého městského rivala z Anfield Road. Ne však nadlouho, do vypuknutí 1. světové války stačil získat obě hlavní soutěžní trofeje.

Vskutku, příchod 20. století se na Goodison Parku moc oslavovat nemohl. V sezoně 1900/01 klub skončil pouze na sedmém místě, přičemž Liverpool slavil svůj první ligový titul. Útěchu nepřinesl ani Anglický pohár, kde tým vedený Richardem Molyneuxem vypadl již ve čtrvrtém kole. Všeobecně stál anglický fotbal přelomem století na pokraji menší krize. Menším klubům se totiž nelíbily částky vyplácené některými kluby svým hráčům, což vedlo Football Association k tomu, že stanovila maximální týdenní hráčský plat během zimních měsíců na 4 libry, a omezení podepisovat hráče za vyšší částky. To se větším klubům nezdálo, a tak se pokusily nové nařízení odvolat. Nakonec ovšem převážilo slovo menších týmů, a tak omezení mohlo platit i nadále.

Během léta 1901 do klubu i přes nové pravidlo dorazilo několik nových fotbalistů. Tím nejznámějším se stal Alex „Sandy“ Young (neplést s jiným legendárním útočníkem 60. let, Alexem Youngem, známým pod přezdívkou Golden Vision), vyhlášený útočník ze Skotska. Na Goodison Parku strávil čtyři roky, a zaznamenal úctyhodných 110 branek. V historických tabulkách střelců Evertonu, je Young dokonce na čtvrtém místě, lepší byli už jen Dixie Dean, Graeme Sharp a Bob Latchford.

Od nové sezony si Everton natrvalo osvojil tradiční modrobílou kombinaci. S dřívějším častým střídáním klubových barev také souvisely proměny přezdívek. Bílé trenýrky a modrá košile se sice objevily již dříve, jenže díky tomu, že někteří hráči nosili výbavu ze svých dřívějších klubů, na znamení jednotnosti se tedy zprvu rozhodlo, že hráči budou hrávat v černých košilích, což mimojiné také ušetřilo výdaje. Během „černého“ období se klubu přezdívalo příznačně The Black Watch, a to podle jednoho armádního sboru.

Rokem 1901, znovu v modrobílé variantě, se zákonitě musela objevit nová přezdívka. Ta originální The Blues zůstala dodneška, ovšem i díky tomu, že Everton často pořádal tréninky i pozdě v noci, se týmu začalo říkat The Moonlight Dribblers. Po přesunu na Goodison Park se poprvé objevila přezdívka, pod kterou je Everton znám nejvíce – The Toffees, nebo The Toffeemen.

Existují dvě verze, jak klub ke své slavné přezdívce přišel. Ta důvěryhodnější a pravděpodobnější říká, že nedaleko Goodison Parku provozovala jistá paní Noblett obchod s cukrovím pod názvem Mother Noblett´s Toffee Shop, a během hracích dní propagovala a prodávala na stadionu svoje zboží. Druhou možností je název jednoho domu, nedaleko Queen´s Head Hotel, jenž zněl Ye Anciente Everton Toffee House. Slovo „toffee“ také může odkazovat na početnou irskou populaci, která se v Liverpoolu na přelomu století rozrostla.

Unikátní záběry z derby-zápasu Everton – Liverpool 3:1 (30. září 1902)

Vraťme se ale na hřiště. Ještě v 19. století se Everton podíval do dvou finálových zápasů FA Cupu – v roce 1893, kdy podlehl Wolverhamptonu, a o čtyři roky později, tehdy nestačil na Aston Villu. Velká šance do třetice cennou trofej konečně získat, přišla v roce 1906. Po výhrách nad West Bromwichem, Chesterfieldem, Bradfordem a Sheffield Wednesday, se Toffees ocitli v semifinále. To se stalo čistě liverpoolskou záležitostí, přičemž Everton se radoval po vítězství 2:0. Finále se hrálo na Selhurst Parku, domovském stánku Crystal Palace. Everton nakonec do třetice mohl slavit zisk FA Cupu, Newcastle porazil sice jen těsně 1:0, nicméně v zápase dominoval, a Alex Young zaznamenal branky dokonce dvě, ta první mu však nebyla díky ofsajdu uznána.

Blues účast ve finále zopakovali i o rok později, tentokrát však nestačili na Sheffield Wednesday. Jedním z hráčů, který za Everton hrál v obou finálových kláních, Harold Hardman, je velmi zajímavá postava. Maličký fotbalista byl totiž veden jako amatér, a tak je pouze jedním ze tří hráčů, kteří se v 20. století jako amatéři podíleli na zisku poháru (zbylí dva jsou Ashworth z Manchesteru City a Hunt z Wolverhamptonu). Hardman jako neprofesionál však dosáhl i jiných velkých úspěchů. S Anglií totiž získal na Olympijských hrách 1908 zlato.

Sezona 1908/09 pomohla objevit další hráčskou senzaci. Stal se jí Bertie Freeman, který jakožto útočník vytvořil nový rekord v počtu vstřelených branek za sezonu, když vsítil za Everton 36 gólů v 38 zápasech. Jeho rekord číní cennějším to, že v jeho době platilo zcela jiné ofsajdové pravidlo, než je známe dnes. Mezi útočníkem a brankářem totiž museli v okamžiku přihrávky stát hned tři hráči (jedním z nich byl obvykle brankář). Novela pravidla přišla až roku 1925.

Po několika frustrujících sezonách, kdy se Everton trápil, a ročníku 1914/15, kdy tak tak zabránil pádu do druhé ligy, přišel v sezoně 1914/15 obrat o 180 stupňů. Do Evertonu dorazil z Rangers věhlasný stoper Jimmy Galt, jenž byl hned jmenován novým kapitánem a celkově v Evertonu začínal panovat optimismus. Ten však rychle vzal za své. V Sarajevu byl spáchán atentát na arcivévodu Rakouska-Uherska, Františka Ferdinanda, a Evropa stála na pokraji masového válečného konfliktu. Football Association byla na vážkách, zda má vůbec odstartovat novou sezonu, či její start odložit. Převládal však názor, že „do Vánoc bude po všem,“ a tak sezona za velké kritiky z mnoha řad přece jen začala.

Toffees zabrali od samotného začátku, a tak se i díky výhrám nad Newcastlem a Tottenhamem vyšvihli do čela tabulky. Ostatní týmy, jakoby nedokázaly hrát s pocitem, že v Evropě umírají miliony lidí, a často nebyly schopné si udržet konzistentní výkonnost. Toho Everton využil a zejména ve finální fázi sezony předvedl vítěznou sérii, jakou nezažil léta. Na jaře se Toffees o špici tabulky dělili s Oldhamem. Rozhodovat se dokonce muselo až v posledním kole. Oldham totiž v předposledním zápase podlehl Liverpoolu, bodový rozdíl mezi oběma kluby tak zůstal nulový. V posledním utkání na Goodison Park dorazila Chelsea, a díky remíze 2:2 Everton získal druhý ligový