The Dixie Dean Years – I.

V první polovině dvacátých let Everton stále ne a ne dosáhnout své předválečné výkonnosti. S příchodem muže, patřícího nyní k největším fotbalovým velikánům, se však začalo blýskat na lepší časy.

Ani v sezoně 1924/25 Everton bohužel nepřekvapil, a po celý průběh ročníku se pohyboval přinejlepším ve středu tabulky. Ačkoliv riziko sestupu akutně nehrozilo, Everton skončil na mizerném 17. místě. Z týmu, který před válkou vybojoval ligový titul, zůstal pouze Sam Chedgzoy, a právě on byl tím, kdo 13. září 1924 způsobil senzaci.

Everton hraje na White Hart Lane a získává výhodu rohového kopu. Chedgzoy využívá mezery v pravidlech, které tehdy neříkaly, že hráč rozehrávající rohový kop se smí míče dotknout pouze jednou, a tak s kulatým nesmyslem dribluje podél postranní čáry a přestože z úhlu, překvapuje brankáře Spurs a míč tak končí v síti. Gól nebyl uznán a zápas skončil nerozhodně 1:1. Fotbalová asociace však později přiznala, že branka měla platit. O 48 hodin později již byla na světě novela pravidla platící dodnes – hráč rozehrávající roh se smí balonu dotknout podruhé až poté, co se míče dotkne jiný hráč. I přes vynalézavost Sama Chedgzoye však šlo o jednoznačně monotónní sezonu. Vstřelit branku bylo pro Everton mnohdy úkolem více než nadlidským, za což mluví fakt, že pouze sestoupivší Nottingham Forest a Preston nastříleli méně gólů. Priorita byla jasná – přivést schopného útočníka. Budoucí gólová mašina a největší klubová legenda, čekala na svoji šanci blíže, než si lidé dokázali představit.

Tím mladým mužem byl jistý William Ralph Dean, hrající za třetí klub z Merseyside – Tranmere Rovers. Svým talentem zaujmul mnoho prvotřídních klubů, v čele s Newcastlem, oběma birminghamskými celky, Arsenalem a v neposlední řadě Evertonem. Dean nasbíral v sezoně 1924/25 za Tranmere ve třetí divizi 27 branek a zdálo se, že Super Whites svého ostrostřelce na Prenton Parku již déle neudrží. Tak se také stalo. Přestože nespočet klubů dychtilo po zisku nadaného střelce, Dixie měl jasno. Když Toffees nabídli za služby fotbalisty 3000 liber, Tranmere nemohlo odmítnout a Dixie Dean se stěhoval do svého milovaného Evertonu, k němuž lásku zdědil po svém otci. 16. března 1925 byl Dixie hráčem Evertonu.

Třebaže přezdívkou Dixie fotbalista opovrhoval, nikdo mu ji během života už neodpáral. Dean byl prototypem té doby ideálního útočníka. Mohutná, svalnatá postava o výšce pěti a půl stop, rychlost, koňská síla a přesná, úderná střela oběma nohami, to všechno byly jedny z atribut, kterými se Dixie mohl chlubit. Jeho hlavní zbraní však bylo hlavičkování. Jako mladík strávil hodiny a hodiny hlavičkováním o střechu kaple Wesley Hall v rodném Birkenheadu, což se nemohlo neosvědčit.

Svůj debut si připsal pět dní po přestupu proti Arsenalu na Highbury, nešlo však o povedený zápas, neboť Blues prohráli 1:3. Místo v sestavě si Dixie udržel i pro další zápas, tentokrát doma proti Aston Ville. Premiérovým gólem přispěl k vítězství 2:0 a do konce sezony ještě jednu trefu přidal.

Ročník 1925/26 ani nemohl začít jinak než bídně. Z prvních pěti zápasů Everton čtyři remizoval a jeden prohrál. O to více se začala pozornost stáčet k Deanovi, zvláště poté, co v zápase rezervního týmu proti Bradfordu mířil sedmkrát přesně. Dixieho první gól za první tým v nové sezoně přišel ve třetím zápase, při přestřelce 4:4 s Manchesterem City. Již o čtyři týdny později zaznamenal první ze svých 37 hattricků v modrých barvách, a to na Turf Moor proti Burnley. Celkově zažil Dixie vynikající sezonu a překonal dokonce i svoji nejlepší statistku z Tranmere – ve 38 zápasech se trefil dvaatřicetkrát. Ani jeho branky nicméně nestačily výše než na jedenáctou příčku. Koncem sezony navíc Goodison Park zažil velké loučení. Ikonický Sam Chedgzoy dal Evertonu sbohem, a s rodinou emigroval do Spojených Států, kde jej angažoval celek New Bedford Whalers. Roku 1930 se přesunul do Kanady, kde se stal hrajícím trenérem Montreal Carsteel. Poslední zápas své kariéry odehrál v neuvěřitelných padesáti letech. V zemi javorového listu také naposled vydechnul, stalo se tak v roce 1967 ve věku 73 let.

Léto 1926 si pro Evertonians přichystalo pořádný šok. Jejich miláček Dixie Dean totiž při jedné ze svých vášní – jízdě na motorce, v severním Walesu vážně havaroval. Jeho spolujezdec v sajtkáře utrpěl jen lehká zranění, jenže Dixie to odnesl podstatně hůře. Lékaři diagnostikovali nadvakrát přeraženou čelist a prasklou lebku. Z bezvědomí se fotbalista probral až po 36 hodinách. V nemocnici padaly různé scénáře, od toho nejhoršího, který dokonce nevylučoval smrt až po střídmější, který říkal, že Dean už si fotbal nikdy nezahraje. Dixie nakonec vyvázl, nicméně s tím, že čelist a pochroumanou lebku mu lékaři zpevnili kovovými destičkami.

Dixie se zotavoval tak rychle, že doktorům doslova zůstával rozum stát. Sedmnáct týdnů po nehodě, která mohla jeho život obrátit naruby, slavil gól do sítě Huddersfieldu, co na tom, že v B týmu. Hned o dva týdny později totiž již za první tým pokořil brankou na Elland Road Leeds a tým tak slavil první venkovní vítězství sezony.

V době Dixieho rekonvalescence učinil Everton další krok k tomu, aby se oči veřejnosti znovu upíraly do modré části Merseyside. Klubový management se rozhodl přistavět na tribunu Bullens Road druhé patro, což Everton stálo 30000 liber.

Následující sezona byla ve znamení trápení. Toffees unikli sestupu o čtyři body a jedinou pozici, šokující je zejména podrobnější pohled na tabulku skóre – 64 branek vstřelených a 90 inkasovaných mluví za vše. V další sezoně si Everton konečně odpustil mizerný start a v úvodním zápase rozprášil Sheffield Wednesday 4:0. Hlavní útočné úkoly na sebe převzal převzal Dixie Dean, když v prvních osmi kolech nasázel soupeřům dvanáct branek. Na podzim Deanova hvězda naplno vynikla při jeho galapředstavení, při kterém zostudil Manchester United pěti góly. Z Evertonu se pomalu ale jistě stával tým jednoho muže, zvláště poté, co Dixieho řádění odnesl West Ham, poražen 7:0. O Vánocích se Toffees chlubili báječnou formou a po dlouhých letech znovu vévodili ligové tabulce. Již na Nový rok měl Dixie Dean na kontě 35 tref z 22 zápasů. Jenomže všechno hezké jednou končí, a tak přišla série deseti zápasů, v nichž Toffees zvítězili jednou. Koncem března Everton spadl na druhé místo za Huddersfield Town, honící se po druhém mistrovském titulu v řadě. I přes klesající výkonnost týmu dosáhl koncem února Dixie svého osobního maxima – 40 branek. Hattrickem na Anfieldu vyrovnal dva roky starý rekord Teda Harpera.

Hudderfield však postupně ztrácel, čehož Everton využil a nadechl se k dalšé sérii bez porážky. Dvě kola před koncem o titulu stále nebylo jasno. Důležitý krok Everton učinil výhrou 5:3 v Burnley, na čemž měl lví podíl čtyřbrankový Dixie. Huddersfield se nevzdal a výhrou 2:1 nad Leicesterem se stále hlásil o slovo. Mezitím Dean stále udivoval Anglii, jeho gólová potence se zdála být neuvěřitelnou. Před poslednínm zápasem sezony žila celá Anglie jediným – překoná Dixie Dean rekord? K tomuto husarskému kousku však potřeboval Arsenalu vstřelit hattrick. Dixieho, který v zápase s Burnley utrpěl zranění, si vzal na starost trenér Harry Cook a snažil se jej ve svém domě v Claughtonu pro zásadní zápas co nejlépe připravit.

Goodison nebyl přelidněný. Goodison Park rovnou praskal ve švech. Oficiální záznamy sice uvádějí, že v historický den si na Grand Old Lady našlo cestu 49 tisícovek lidí, obecně se ale má za to, že na Goodison se toho dne namačkalo 60 000 zvědavců. První Dixieho gól padl, typicky pro něj, hlavou. Arsenal sice záhy srovnal, jenže Evertonu byla odpískána penalta, kterou logicky nemohl kopnout nikdo jiný než Dixie, který byť se štěstím, ale přece jen brankáře Gunners překonal. Střelecký rekord George Camsella byl vyrovnán. Arsenal opět srovnal, to ale zajímalo málokoho. Vstřelí Dixie ten šedesátý gól? To byla jediná myšlenka, která se musela davům honit hlavou.

Čas běžel a sedm minut před koncem zahrává Everton rohový kop. Alec Troup, výsostný Dixieho nahrávač posílá nadýchaný centr přesně k Deanovi, který naproti tribuně Park End střílí 60. branku sezony a stává se nezapomenutelným. Goodison Park doslova explodoval nadšením a Dixiemu k jeho neuvěřitelné metě dokonce bezprostředně pogratulovali i hráči Arsenalu. Dixie však zachoval chladnou hlavu a rozvášněnému publiku se pouze gentlemantsky uklonil. Gunners ještě stihli vyrovnat, to ale trápilo málokoho. Dixie Dean vytvořil rekord a Everton vyhrál titul.

Dixie stanovil rekord, který nikdy nebyl v ohrožení, natož aby byl překonán. Sých 60 branek vstřelil ve 39 zápasech. V sezoně si připsal 5 hattricků. Celkově byla sezona 1927/28 neuvěřitelně vyrovnaná. Everton na prvním místě, dělilo od posledního Middlesbrough pouhopouhých 16 bodů.