Brankářské trio v akci

Sheffield United – Everton 4-2, First Division, 26. února 1895

V moderní době, kdy mají manažeři k dispozici širokou lavičku náhradníků, se již pomalu vytrácí dávná nutnost, která v případě neschopnosti gólmana pokračovat v zápase, do brány posunovala vybraného hráče z pole. Posledním zápasem, ve kterém musel fotbalista Blues obléknout brankářské rukavice, je mač na Stamford Bridge, kdy v roce 1985 musel obránce Kevin Ratcliffe nahradit vyloučeného Nevilla Southalla. Kapitán Toffees tehdy gól nedostal, ale určitě si dokážete představit, jak asi musí být příjemné, když se na vás, coby vyloženého nebrankáře, žene soupeřův protiútok.

Poslední dekáda devatenáctého století se pro Everton nesla ve stejném duchu, jako léta sedmdesátá minulého století – Blues několikrát těsně uniknul ligový titul i Anglický pohár. Sezona 1894/95 nebyla jiná. Blackwatch, jak zněla tedhejší klubová přezdívka, tehdy finišovali druzí za Sunderlandem. V oné sezoně tedy štěstí Evertonu nepřálo, což dokumetuje i zápas v Sheffieldu. Do Yorkshiru Blues cestovali sedm kol před koncem sezony, kdy jim na první místo scházely dva body.

Na Bramall Lane dorazil horko těžko poslepovaný tým. Obránce Bob Kelso měl nepříjemné potíže s poraněním ruky, stoper John Holt měl zase pochroumané koleno a zcela fit nebyl ani Tommy McInnes. O žádné hitparádě navíc nemohla být řeč ani co se týká publika. Ačkoliv byl den volna, pod olověným nebem si na stadion našlo cestu jen 10,000 diváků.

Hosté však i přes oslabenou sestavu nemarnili čas a okamžitě se vrhli dopředu. Hned v první minutě se tak ujali vedení. I následující minuty patřily Evertonu, když legendárního brankáře Blades, Billa „Fattyho“ Foulkea, zaměstnali John Bell a Boyle. Ani Foulke ale později nezabránil druhému gólu, jehož autorem byl Abe Hartley. Everton ale zanedlouho začal na vlastní kůži pociťovat, že vývoj zápasu se povážlivě začíná převažovat v jeho neprospěch.

Z nepřehledné skrumáže vytasil brankář Toffees, Dick Williams reflexivní zákrok proti pokusu Jimmyho Yeatese, jenže během tlačenice mu jeden z protivníků prošlápl nohu. Williams se statečně pokoušel pár minut pokračovat, nicméně podle listu Athletic News bylo jeho zranění „nebezpečím nejen pro něj samotného, ale také pro šance jeho týmu“, a tak byl nakonec za pomoci čtyř spoluhráčů odnesen z hrací plochy. Trenér Barclay se rozhodl pro nezvyklé řešení – do brány přesunul polozraněného Boba Kelsa. Ačkoliv předvedl slušný výkon a zneškodnil několik střel, na kontaktní dalekonosnou ránu Harryho Hammonda byl krátký. Těsně před přestávkou navíc tentýž hráč skóre srovnal.

Začátkem druhého poločasu ale přišlo další překvapení. Bob Kelso se stáhnul zpět na svůj post krajního obránce a v bráně se objevil již třetí brankář dne; tentokrát šlo o útočníka Alfa Milwarda. O jednoho muže v poli oslabený Everton ale bojoval dál a ve dvou případech se ocitnul blízko opětovnému vedení. Stejně tak měl ale co dělat i Milward, jenž musel během jednoho pětiminutového tlaku Blades vytasit šest zákroků.

Patnáct minut před koncem ale Milward přece jen kapituloval a umožnil Hammondovi zkompletovat hattrick, ačkoliv gól padnul z ofsajdu. Everton se sice pro uchování mistrovských nadějí srdnatě rval, Foulka již ale i díky upření pokutového kopu nepřekonal. Smolné odpoledne pak završilo uznání gólu, při kterém Milward z míčem pevně v náruči vůbec nepřekročil brankovou čáru. „Rozhodčí pískal jakkoliv, jen ne spravedlivě,“ komentoval tehdy Daily Post. Šlo o nekrtičtější slova, jaká se vůbec v tehdejším denním tisku objevila.

Výsledek tedy mluvil 4-2 ve prospěch Sheffieldu United, Everton tak nedokázal stáhnout náskok na špici a nakonec mu na vítězný Sunderland chybělo pět bodů. Zápas plný kontroverze nadále zůstává jediným utkáním prvního týmu, ve kterém Everton použil tři brankáře.

Další souvislosti

Bramall Lane vůbec pro brankáře Evertonu představuje zakleté místo. V říjnu 1920 padl po zranění ramene brankář Tom Fern na zem a přestože ležel bezmocně ve vápně, United pokračovali ve hře a skórovali. Do brány se po dobu patnácti minut, kdy byl Fern mimo hřiště, postavil obránce Tom Fleetwood.

Jediným dalším zápasem Blues, kde účinkovali tři gólmani je přátelské utkání proti Jižní Africe na Goodison Parku v říjnu 1958. Po jednačtyřiceti minutách prvního poločasu vedl Everton 4-0, když Jimmy O´Neill utrpěl zranění kolene. Do brány se tak postavil vtipálek Brian Harris. Po dvanácti minutách Harrisových skopičin, kterými záměrně bavil publikum, se mezi tři tyče stoupnul Albert Dunlop a během necelého druhého poločasu pustil čtyři góly. Everton zvítězil 7-4.