Patnáct minut od titulu

Woolwich Arsenal – Everton 1:3
First Divison, 26. listopadu 1904
Zápas přerušen po 75 minutách

Pouhé dva týdny po historickém klání v Sheffieldu přišel srovnatelně nezapomenutelný zápas. Tentokrát však převažují důvody bohužel negativního rázu. Pokud byl Manor Ground v Oxfordu v roce 1984 svědkem možná největšího a nejvýznamějšího comebacku Evertonu v jeho historii, stejnojmenné hřiště v londýnském Plumsteadu bylo svědkem nejspíš největší křivdy. Nebo alespoň jedné z největších, neboť jak Toffees poznali, obětmi nespravedlnosti se za dlouhá desetiletí stali nespočetněkrát.

Jestliže bývá řeč o předčasně přerušených zápasech, nejčastěji je zmiňováno slavné utkání FA Cupu na Kenilworth Road roku 1962. Manchester City vedl nad tamním Lutonem 6-2, když oficiálové rozhodli, že kvůli rozbahněnému hřišti nebude zápas dohrán. Denis Law tehdy pamětihodně vstřelil všech šest branek Citizens, a trefil se i v „odvetě“, kterou ovšem Luton vyhrál 3-1. Daleko méně známou skutečností je také to, že v obou zápasech měl prsty bývalý útočník Evertonu, Alex Ashworth, který v prvním zápase obstaral oba góly Hatters a stejným počtem tref přispěl i v náhradním duelu.

O 58 let dříve bylo ovšem spácháno darebáctví daleko většího rozsahu. A tentokrát měl být na řadě Everton. Jen dva týdny po remíze 5-5 na Hillsborough, kde Everton přišel o těsnou výhru v nastaveném čase, se zrodil zápas jež měl, jak se později ukázalo, dalekosáhlé následky v cestě Evertonu za titulem v sezoně 1904/05.

Koncem listopadu Blues cestovali do Plumsteadu v jihovýchodním Londýně, kde svá utkání před přesunem do Highbury v roce 1913, hrával Arsenal. V bráně Evertonu se tehdy objevil charismatický velšský reprezentant Dick Roose, který nahradil zraněného Billyho Scotta, zatímco Arsenal (či Woolwich Arsenal, jak zněl tehdejší oficiální název klubu), do své jedenáctky postavil Tima Colemana, hráče, který měl hrát o čtyři roky později v dresu Evertonu hlavní roli kontroverzního zápasu na Stamford Bridge. Brankářem Gunners byl Jimmy Ashcroft, rodák z Liverpoolu, kde v Evertou v roce 1897 začal svoji kariéru.

Počasí v Londýně odpovídalo datumu. Bylo chladno a mlhavo, a díky tomu byla také další naplánovaná utkání hraná v metropoli 26. listopadu, odložena. Na Manor Ground ale komplikace nikdo nepřipustil, a tak se tedy před dvacetitisícovou návštěvou mohlo hrát. Hned od úvodních sekund nicméně bylo patrné, že pro všechny aktéry utkání půjde o hodně složitou úlohu. (Postranní rozhodčí dokonce později přiznali, že nedohlédli ani na druhou stranu hřiště a prakticky nemohli utkání nijak řídit). V každém případě ale lépe začali Gunners, když se blízko gólu ocitli Bill Gooing a Coleman. Nebylo tedy překvapením, že Kanonýři prolomí skóre jako první, když využil Linwardova centru právě Coleman. Odpověď Evertonu však byla okamžitého rázu. Přímo po výkopu využil efektivní kombinace spoluhráčů Alex Young a prostřelil Ashcrofta.

Přehoupnutí zápasu do jeho třetiny doprovázelo zhoršení již tak prachmizerných podmínek. Mlha houstla jako hrachová kaše a domácí publikum navíc nemělo příliš důvodů k radosti, protože Gunners začali tahat za kratší konec. Rychlá výměna mezi Jackem Sharpem a Haroldem Hardmanem, jehož střela přinesla gól, tak znamenala, že do druhého poločasu šel Everton s jednogólovým náskokem.

Během přestávky div se, že bylo vidět na krok. Mlha hřiště kompletně pohltila, a tak se početná většina přítomných v hledišti jednoznačně shodla, že nejrozumnějším řešením by mělo být přerušení zápasu. V dáli se ale posléze překvapivě objevily nerozeznatelné obrysy fotbalistů, a tak se pokračovalo. Tempo zápasu nadále určovali hosté, ovšem Arsenal na druhou stranu hrozil z brejků.

Dvacet minut před koncem, kdy Blues už jenom trvale bušili do zoufale bránících Gunners, se Everton zaslouženě dočkal třetí trefy, kterou vsítil po rozehrávce rohového kopu Young. Díky husté mlze však byla brána jen stěží vidět a ještě před opětovným výkopem Arsenalu si sudí svolal oba postranní k sobě a následně týmům oznámil, že dochází k ukončení zápasu. Podle The Times se však nejednalo čistě o rozhodnutí sudích, nýbrž v něm měl prsty Jimmy Jackson, kapitán Gunners, kteří na Everton jasně nestačili. Everton tak ze hřiště odcházel se svěšenými hlavami, hřiště Arsenalu opustil bez zasloužené a vybojované odměny.

Rozuzlení

Přerušení zápasu Everton stálo draho. Sezona 1904/05 nabídla tahanici o titul v podání Evertonu, Newcastlu a Manchesteru City. Toffees hřiště Arsenalu navštívili znovu o půl roku později, v dubnu 1905, aby proti Gunners sehráli předposlední zápas sezony, přičemž titul byl stále ve hře. Pakliže přerušené listopadové utkání nabídlo jasnou dominanci Evertonu, tentokrát šlo o poznání vyrovnanější bitvu. Jimmy Settle nejdříve poslal Blues do vedení, Arsenal však vyrovnal zásluhou Andy Ducata. Pět minut před koncem zápasu pak přišla bolestivá rána – Charlie Satterthwaitte vstřelil vítězný gól Arsenalu.

Poslední zápas sezony proti Nottinghamu Forest sice Everton zvládl, ale na titul už Karamelky dosáhnout nemohly. Klíčovým zápasem bylo derby mezi Newcastlem a Middlesbrough. Ačkoliv Magpies stačil bod, utkání vyhráli a rozdílem jediného bodu se stali šampiony. Držitelem titulu by se ale stal Everton, nebýt krutě odepřeného vítězství nad Arsenalem o šest měsíců dříve. Toffees navíc ve stejné sezoně těsně unikla i účast ve finále FA Cupu. V semifinálové odvetě prohráli 1-2 s Aston Villou.

Jediným dalším přerušeným utkáním, ve kterém Everton vedl a odvetné utkání prohrál, je zápas FA Youth Cupu, 3. prosince 1965 ve Wrexhamu. Blues, kteří mládežnický Anglický pohár vyhráli o rok dříve, vedli díky gólu Jimmyho Husbanda. Po 63 minutách nicméně arbitr hráče poslal do šaten, důvodem bylo promáčené hřiště. Odvetu Everton prohrál 0-1. Gól Wrexhamu ironicky padl v 63. minutě.

Ostatní přerušené zápasy Evertonu

Stockport County (h), 11. ledna 1913
Promrzlé hřiště ve Stockportu rozhodčí shledal nadále nezpůsobilým v 50. minutě za stavu 1-1. Opakovaný zápas Everton vyhrál 5-1.

Middlesbrough (h), 4. února 1922
Důvodem přerušení zápasu na Ayresome Parku bylo bouřlivé počasí. Píšťalka sudího se ozvala v 73. minutě za stavu 1-0 pro Everton. Odveta byla jasně v režii Toffees, zvítězili 4-1.

Tottenham (a), 17. prosince 1969
Zhroucení systému dodávky elektrického proudu v nedaleké rozvodně způsobil výpadek umělého osvětlení na White Hart Lane. Stalo se tak po 30 minutách za bezbrankového stavu. Ke konečnému verditku ovšem rozhodčí Roger Kirkpatrick dospěl až po 47minutovém čekání ve tmě. Ironií je, že zápas byl již druhým termínem, neboť původně naplánované utkání bylo odloženo o 18 dní kvůli špatnému stavu hřiště. Podle regulí se duel nakonec odehrál v březnu, kdy Everton na své úspěšné cestě za titulem Spurs porazil 1-0.

Bolton (a), 1. ledna 1979
„Zima nespokojenosti“. Takhle se v Británii říkalo zimě roku 1979, a to jak díky tuhému počasí, tak kvůli někdejším nepříznivým ekonomickým podmínkám země. Zápas navíc nezůstal bez obětí. Peter Reid, budoucí goodisonská legenda přišel ke zlomenině nohy po srážce z Georgem Woodem z Evertonu. A důvod přerušení? Nebezpečné množství sněhu a ledu na hrací ploše. Souboj byl přerušen za stavu 1-1, opakované utkání hrané v dubnu pak Bolton vyhrál 3-1.