Bez gólů to nepůjde

Pořád to není ono. Oko fotbalového fanouška si sice při shlédnutí letošního Evertonu přijde na své, ale je evidentní, že někde v soukolí uvízl pořádný balvan.

Letošní Everton. Stylem ne nepodobný tomu, který Blues praktikovali loni. Nicméně, porovnání s minulým ročníkem není zcela na místě. Tehdy totiž Evertonu nedělalo tak zásadní problém dostat balon jakýmkoliv způsobem za brankovou čáru. Zato letos dělá, a modrou polovinu Merseyside přestává gólová produktivita jejich oblíbenců bavit. „Moje trpělivost není nekonečná. Pokud nezačneme proměňovat šance, budeme za to platit,“hřímá výhružně David Moyes. Jeho nespokojenost je zcela logická.

Na první pohled pohledná předváděná hra, která by měla vést k hojným gólovým statistikám, v pozadí skýtá podstatně méně radostnější skutečnosti. Předvídatelnost, pomalost, chybějící finální fáze. Výsledkem je krajně neefektivní házená, která někomu může přijít docela fajn, pokud jí nechybí góly. Těžko pochopitelná snaha dojít s kulatým nesmyslem až do brány, pomalá těžkopádnost a k uzoufání nedostatečná přímočarost a kreativita totiž Everton stála již nemálo bodů. Jenže čas plyne dál, ale laxnost v útočné fázi pořád jaksi ne a ne odstranit.

V posledním zápase proti Boltonu přivedl Everton své fandy málem k šílenství. Mohutná převaha mu byla platná jako mrtvému zimník, a to si zadáci Blues dokonce dovolili pustit do sítě ojedinělou akci Trotters. Pohromu hluboko v nastaveném čase naštěstí odvrátil svým premiérovým gólem v nejvyšší soutěži Jermaine Beckford (trefa nikoliv z dílny týmové spolupráce, nýbrž individuální paráda). Po celé zemi přitom souběžně probíhala utkání slabšího Wolverhamptonu, West Bromwiche, Blackburnu, či posledního West Hamu. Týmů, které finišují o řádku pozic pod Toffees, ale dokáží svoje fanoušky zvednout ze sedaček. Střelami, gólovkami, akcemi, které mají nápad…

Co tedy za střeleckou pasivitou Evertonu stojí? Ne zrovna ideální forma útočníků je důvodem číslo jedna. Spící panna Louis Saha nedal v lize gól od února a Yakubu ke svým dobrým výkonům doposud přidal trefu pouze jednu. Jermaine Beckford se v Premier League teprve rozkoukává a poté, co v úvodních zápasech sezony, kdy jej David Moyes párkrát nepochopitelně postavil do základní sestavy zrovna neoslnil, jeho sebedůvěra asi závratných výšek dosahovat nebude. Středeční branka budiž nadějí.

Evertonu ale paradoxně ubližuje právě zdánlivá a jednoznačná výhoda – kvalita celkového mužstva. Větší část týmů tak přijíždí na Goodison hrát na nulu, Everton se proto může vesele pustit do ofenzivy, jenže proti organizovaným obranám a presujícím hráčům zkrátka nedokáže najít recept. Přitom ještě pár let tomu bylo naopak. Tehdy Blues zajímala hlavně zadní vrátka a raději se spoléhali na brejky. Jenomže karta se obrátila. V Evertonu se sešel kvalitní tým, ale chybí mu individualita, která dokáže odemykat obrany, dávat geniální přihrávky do jasných pozic…

Pokud jste si právě pomysleli, že tím klíčovým mužem může být Mikel Arteta, trefili jste se. Háček ale visí v tom, že Bask se potýká s tragickou formou a tým jeho schopnosti neuvěřitelně postrádá. Ta tam je jeho vize, kterou zařídil spoustu gólů. Nejčastějším obrázkem současného Artety jsou alibistické pasy do stran a tím pádem do očí bijící zpomalování hry. Pak ale není divu, že veškerá útočná snaha končí před šestnáctkou, kde si Everton pravidelně pořádá házenkářská klání.

Hra, kterou Moyesovi borci praktikují, zkrátka nefunguje. K čemu je držení míče a sevření soupeře, když z něj nevzejde pořádná příležitost? Proč se hráči nesnaží častěji střílet? Proč Everton kope v zápase 18 rohových kopů, když je nedokáže absolutně nijak využít? Pušku není třeba házet do žita, sezona je dlouhá a Toffees se drží na dostřel vytipovaným pozicím. Čitelná nuda, kterou předvádějí, ale přidává starosti. A frustruje.