Hořká padesátá

Mezi prvními požadavky, které přišly po vypuknutí války z úřadu vlády, bylo pozastavení ligových soutěží, již podruhé během pětadvaceti let. Sezona 1939/40 tak měla rekordně krátkého trvání – stačily se odehrát pouhopouhé tři zápasy. Všem fotbalistům byly pozastaveny smlouvy, a jako, ve světě tehdejších fotbalových klubů, unikátní gesto, se vedení Evertonu rozhodlo vyplatit každému hráči mužstva jejich podíl za „prospěšnost“. Například 300 liber putovalo do kapsy Tommyho Lawtona a dokonce 650 liber obdržel Charlie Gee. Z toho ale mohli fotbalisté své rodiny těžko uživit, a tak si museli najít nová civilní zaměstnání. Joe Mercer sehnal místo na velbloudí farmě, a třeba T.G. Jones pracoval u jisté letecké společnosti.

Stejně jako během první světové války, i tentokrát byl brzy povolen soutěžní fotbal na regionální úrovni. Tentokrát však kluby směly vyjíždět hrávat utkání pouze do okruhu 50 mil, čímž se mělo zajistit odlehčení dopravní síti, pro válečné potřeby tolik podstatné. Na větší stadiony si smělo najít cestu maximálně 15,000 diváků, pro menší stadiony, byla vyhrazena kapacita 8,000.

Liverpool si během války užil útrap dost. Německým bomardováním to ve městě nejvíce odnesly doky, a jen překvapivě nedaleký Goodison Park neutržil žádné větší poškození. Pro nepatrné opravy byla pro Everton od War Damage Commission vyčleněna částka 5,000 liber. Horší bylo to, že během války přišli o život dva hráči Toffees – William Summer, jenž se po vypuknutí války probojoval do prvního týmu a Brian Atkins, který sice byl zapsán na soupisce, ale nikdy vlastně za Everton neodehrál jediný zápas. I v nelehkých časech se však našlo místo pro novou, dravou krev. Ve válečných letech se do prvního týmu probojoval mladý útočník Harry Catterick, dnes jeden z největších velikánů klubové historie. Díky řádění Tommyho Lawtona a „Bunnyho Bella“ si Harry na svou šanci musel počkat, když však přišla, chytil se jí. Během války zaznamenal celkově 56 branek.

Byl to však právě Tommy Lawton, kdo byl nejvýznačnějším fotbalistou Toffees během válečných let. V celkových 114 regionálních zápasech nasázel neuvěřitelných 152 branek. Když byla roku 1946 liga znovu resuscitována, Lawton stále nosil modrý dres, tentokrát však Chelsea. Do Londýna přestoupil za rekordní částku 11,500 liber. Na Stamford Bridge se ale neohřál dlouho. O rok později zlomil přesunem do Notts County další přestupový rekord – Do Nottinghamu přišel za 20,000 liber, tou dobou naprosto šílenou částku. Notts County pomohl k postupu ze třetí divize, a dále jeho kroky vedly do Brentfordu a Arsenalu. S fotbalem Lawton seknul v sedmatřiceti letech. Na jeho počet Everton uspořádal v roce 1972 zápas, po jehož skončení Tommy zalitoval, že Everton vůbec opustil. „Můj bože, proč jsem z Evertonu odcházel? Tolik ze mě pořád zůstává na Goodisonu,“ zpytoval tehdy vzpomínající Lawton.

Po znovuobnovení ligy fotbal znovu obsadil svoji výsadní pozici. Everton však do poválečné éry nevstoupil příliš přesvědčivě. Díky rozporům manažera Thea Kellyho s Joe Mercerem se obránce v prosinci 1946 musel stěhovat do Arsenalu. Everton dostal 9,000 liber, a Arsenal možná nejlepšího levého obránce kterého Anglie kdy měla. Schylovalo se však k horším časům. Kdo tehdy ale mohl vědět, že Toffees čeká nejhorší období klubové historie?

Tým začal sezonu 1950/51 natolik špatně, že se ze záchranářského bahna již nedokázal vyhrabat. Všechny tři sestupující týmy měly po 32 bodech, takže rozhodnout muselo skóre. To měl Everton horší a tak podruhé, naštěstí však také naposled, sestoupil o ligu níž. Když se Everton propadl poprvé, pyšnil se hvězdami jako Dean, Stein, či Hart. Tentokrát bylo ovšem mužstvo výrazně slabší, a tak se předpokládalo, že návrat mezi elitu, bude mnohem komplikovanější. Tým po sestupu posílili například Don Donovan, nebo John Willie Parker, největší naděje se ale vkládaly do teenagera, Davea Hicksona.

První sezona v druhé lize začala poměrně dobře – třemi výhrami a třemi remízami v prvních šesti zápasech. Přišel však 20. říjen 1951 a Lawtonovo Notts County nadělilo Evertonu na Goodison Parku pět gólů. Situace se zhoršovala nejen po sportovní stránce, ale i po peněžní. Odevšud se ozývaly hlasy volající po investování do hráčského kádru. Vedení si však tvrdohlavě stálo za svým – výrazné částky pro nové posily nevyhradilo a raději se zaměřovalo na odchovance, hráče z nižších soutěží, či fotbalisty z irských klubů. Everton se brzy vyklubal alespoň z krize výkonnostní, a začal stoupat tabulkou. Manko se mu nicméně dohnat již nepodařilo, a tak klub finišoval na sedmé příčce. I přes druholigovou příslušnost si ale na Grand Old Lady hledaly cestu davy fandů. Číslo průměrných návštěv za sezonu 1951/52 se dostalo až na hranici 37,000. Největším plusem ročníku by se daly označit výkony Hicksona s Parkerem, jakožto úderné útočné dvojice. Negativem naopak kromě umístění byl odchod Harryho Cattericka, který se rozhodnul pověsit kopačky na hřebík. Jeho nejlepší roky na Goodison Parku ale stejně měly teprve přijít.

Přestože Blues v další sezoně zaznamenali nejvyšší poválečnou výhru, a to 7:0 nad Doncasterem, celkově se ani za mák nedařilo. Koncem roku se fanoušci museli při pohledu na tabulku zhrozit – Everton byl na samém chvostu. Strach ze sešupu do třetí ligy nicméně vzal brzy za své, ačkoliv Toffees nakonec skončili na podprůměrné šestnácté příčce. Klub musel v nevydařené sezoně skousnout další z hořkých pilulek – doposud nejhorší ligovou porážku s Huddersfieldem, v poměru 2:8. A aby toho nebylo málo, s fotbalem se loučila legenda – brankář Ted Sagar. Stáhnout do ústraní se rozhodl až v úctyhodných 43 letech. Svými 24 odkroucenými roky v Evertonu stanovil rekord v počtu odehraných zápasů, který překonal až o více než čtyřicet let později jiný ikonický brankář – Neville Southall. Po Sagarově smrti v dubnu 1986 byl jeho popel rozprášen v brankovišti před tribunou Gwladys Street.

Třetí sezonu v druhém patře anglického fotbalu započali Blues s velkým odhodláním. Díky snovému vstupu do ligy Evertonians konečně začali věřit, že se jejich klub zase vyškrábe tam, kam patří. Branami Goodison Parku v hrací dny procházelo až 40,000 diváků. Nebylo divu – i díky vysokým výhrám 6:2 v Derby, 6:1 nad Brentfordem, či 8:4 nad Plymouthem se Everton usadil na prvním místě. Před posledním zápasem ročníku proti Oldhamu již měli Toffees v kapse jízdenku zpět do First Division. K tomu, aby ukořistili titul, však museli na Boundary Parku zvítězit 6:0. Vzhledem k tomu, že Oldham byl již jistým sestupujícím, vyhrát nebyl tolik složité, na šet gólů se mužstvo ale nezmohlo. Druhé místo však vadilo málokomu, podstatné bylo, že Everton se probojoval zpět.

K tomu, aby mohl klub v první lize znovu konkurovat, potřeboval posílit. Ze strany vedení se ale manažer Cliff Britton dočkal jen dalšího zamítnutí investic. Navzdory tomu Blues od začátku zabrali a výhrami nad Sheffieldem United, Arsenalem a Prestonem se usadili v horní polovině tabulky. Jenomže přišly dvě prohry – 0:5 s Portsmouthem, respektive Charltonem a všichni se museli vrátit zpět na zem. Tým se ale vzpamatoval brzy – koncem března okupoval čtvrtou příčku. Nakonec Everton skončil jedenáctý, tabulka však byla v sezoně 1954/55 neuvěřitelně vyrovnaná – šest bodů dělilo klub od „bedny“ a naopak sedm bodů od sestupu. Znovu udivovala návštěvnost – proti Prestonu se na Goodison Park namačkalo bezmála 77,000 diváků.

V další sezoně si klub pohoršil o čtyři příčky, ačkoliv ve své debutové sezoně nastřílel Jimmy Harris 19 branek. Navíc Everton opustil Cliff Britton. Náhradou se stal Ian Buchan, ten byl však jmenován pouze trenérem, nikoliv manažerem. Zda tato role zahrnovala plnou zodpovědnost za výběr týmu a nákupy hráčů, není jisté. Nasnadě bylo jen to, že úroveň hry se pod Buchanem zhoršovala. Na výsledcích se to záhy odrazilo – šest proher v prvních sedmi zápasech bylo pro trenéra hrůzostrašnou vizitkou. Toffees se pak sice podařilo vypráskat na Old Trafford Manchester United 5:2, či poté Arsenal 4:0, zbytek sezony se ale dal popsat jedním slovem – boj. Do záchranářských prací Everton sice nezabřehnul, obhájil ale pouze loňskou patnáctou příčku.

Klub před sezonou 1957/58 opustil oblíbenec Dave Hickson. Ten je mimochodem autorem citátu, který vešel do dějin klubu. „Zlámal bych si kteroukoliv kost v mém těle kvůli jakémukoliv klubu, za který jsem kdy hrál, ale pro Everton bych zemřel,“ pronesl Hickson. Odchod legendy nicméně uvolnil místo dalším velkým jmémům – z juniorky se do prvního týmu probojovali Derek Temple a Brian Harris, kteří se zanedlouho usadili i v základní sestavě. Ke konci je doplnil další mladík, kterým nebyl nikdo jiný než Brian Labone. Co se formy týče, neměnilo se vůbec nic, naopak si Blues ještě o jednu pozici oproti minulému roku pohoršili. Na Goodison Parku se však děly velké změny. V říjnu 1957 odehrál Everton první zápas pod světlomety. Téměř 59,000 diváků se tak stalo svědky vůbec prvního utkání hraného pod umělým osvětlením vysokých reflektorů. Po skončení sezony se navíc Everton stal prvním britským klubem, využívajícím vyhřívání trávníku. 20 mil vedení pod povrchem Goodisonu stálo 16,000 liber, klubu se nicméně investice vyplatila – nikdy s ní nenastaly žádné problémy a efektivně si uměla rady s ledem i deštěm.

Výsledkově si Everton nepolepšil ani v posledních dvou sezonách 50. let, kdy skončil na šestnáctém a patnáctém místě. Šestá dekáda 20. století se tak do kronik zapsala jako nejméně úspěšné desetiletí v historii klubu.