100% BlueProphet

Santa Monica, vzkvétající město situované na světoznámých hollywoodských kopcích. Rozhodně žádné místo, kde byste očekávali najít přesvědčeného Evertoniana.

Ale jeden se přece jen najít dá. Úspěšná rocková kariéra umožnila Mike Lewisovi žít život celebrity za velkou louží. Je tomu už deset let, co se rodák z velšského Pontypriddu proslavil se svou kapelou Lostprophets díky úspěšnému debutu The Fake Sound Of Progress.

Od té doby následovala celosvětová turné, veleúspěšné hity, další vydaná alba a v neposlední řadě také usídlení se v Los Angeles. Nic z toho ale nezastínilo Lewisovu největší vášeň – Everton.

„Všechno to začalo, když mi bylo kolem sedmi let,“ vysvětluje třiatřicetiletý kytarista.„Vyrůstal jsem na předměstí Cardiffu, takže mým místním klubem je Cardiff City. Chodíval jsem je sledovat, ale tehdy byli myslím ve Fourth Division a byl to ponurý fotbal. Ninian Park nebyl hezké místo a už vůbec ne v osmdesátých letech. Prostě jsem se na to nemohl dívat a nevím proč, něco mě přitáhlo k Evertonu.

Každý v té době fandil buď Evertonu nebo Liverpoolu. Za Everton hrály všechny ty velšské legendy jako Neville Southall, Kevin Ratcliffe a Pat Van den Hauwe, ve Walesu se navíc narodil i Kevin Sheedy. A to mě nějak vtáhlo.“

Hudbu Lewis miloval od dětských let, kdy díky svému otci poznal kapely jako Dire Straits nebo Led Zeppelin. Ve škole potom potkal Iana Watkinse, se kterým sdílel oblibu v rockové hudbě. O několik let později dvojice sebrala odvahu a do hudebního průmyslu vkročila s kapelou nazvanou Public Disturbance. Krom toho ale pracovali i na vedlejším projektu jménem Lozt Prophetz a byla to právě jejich současná kapela, která nakonec vedla ke slávě.

I v dobách, kdy o sobě dávali Lostprophets poprvé vědět, byl ale u Lewise fotbal stále obrovskou vášní, a tak krom plakátů rockových hvězd, zdobily zdi jeho pokoje i tváře goodisonských hrdinů. Stejně jako většina dětí osmdesátých let, tak nejraději vzpomíná na tehdejší úspěchy Blues jak na evropském, tak domácím poli.

„V roce 1985 mi bylo pět a Pohár Vítězů pohárů si pamatuju a vím, co znamenal. Pro mě ale byla největší sezonou 1986/87, když jsme vyhráli ligu. O rok dříve jsme měli Garyho Linekera, a to byla sezona, kdy jsem začal Everton sledovat. Je to ale ročník 1986/87, který ten vztah definitivně stvrdil. Ten tým byl neuvěřitelný.“

Legend z oné doby, je nepočítaně, pro Lewise je ale číslem jedna právě Gary Lineker. Ten na Goodison Parku strávil jen jedinou sezonu, ale v ní nastřílel fantastických 40 gólů. „Když jsem chodil do školy, byl jsem obránce, takže jsem si hodně oblíbil Ratcliffa a Southalla. Ale Linekera jsem miloval. Je to nejspíš můj vůbec nejoblíbenější fotbalista. Jeho angažmá v Evertonu je období, kdy jsem fotbalu úplně propadl. Když odešel do Barcelony, zlomilo mi to srdce.“

Během veleúpěšného roku 1985, dostal Lewis také první příležitost vidět svoje oblíbence na vlastní oči. Díky vzdálenosti Liverpoolu a jeho domova v jižním Walesu, byly nicméně výlety s otcem na Goodison vzácnými příležitostmi. Prvně tak Everton spatřil na Villa Parku.

„Remizovalo se 0-0 a my stáli mezi fanoušky Villy,“ vzpomíná. „Táta celou dobu říkal, “Jestli dáme gól, musíš být potichu.“ Takže jsme tam stáli a můžu vám říct, že se opravdu bál toho, co udělám, jestli ten gól dáme.

Teď nemám moc času, abych mohl přijet do Liverpoolu. Dostanu se tam jen dvakrát nebo třikrát během sezony, jsem moc zaneprázdněný. Jezdím se svým kamarádem Tonym a kdykoliv přijedeme, nemůžeme se dočkat. Samozřejmě, že bylo bylo úžasné bydlet blízko stadionu a mít permanentku – byl bych tam v každém počasí. Ale to, že se tam nedostávám tak často, ten den dělá na druhou stranu víc speciální.“

Přehled o dění v klubu, má Lewis přesto suverénní. Musí mu sice občas obětovat brzký ranní budíček, ale i ve Spojených státech se prý Premier League sportovní kanály bohatě věnují.

„Na internetu se dá sledovat každý zápas a když jsem doma v LA, v americké televizi sleduji víc fotbalu, než na ostrovech. Je parádní, když můžu každý víkend vidět zápas – doslova lze shlédnout všechno. Je to zábava, protože v Británii je fotbal národní sport, ale přesto se ho víc vysílá v Americe. Divné.“

Radost mu navíc dělá i skutečnost, že ve svém modrém fanatismu už není široko daleko sám. Nakazit už stačil manželku i švagra a zvýšený zájem o Everton pozoruje v Kalifornii díky jistému americkému fotbalistovi, jenž před rokem řádil v modrých barvách na druhé straně Atlantiku.

„Všichni tady o Landonovi mluvili. Doma hraju za tým v Sunday League a hodně se o tom mluvilo ještě předtím, než vůbec přišel. Rozhodně to pomohlo zvýšit profil klubu ve Státech, protože tady je fotbalovým bohem. Viděl jsem ho hrát, protože jsem párkrát zašel na LA Galaxy. Myslím, že pro MLS je až moc dobrý a jasně to ukázal, když hrál u nás. Obrovská škoda, že nemohl zůstat.“

Pro samotnou kapelu byl pak rok 2010 tak trochu ve znamení návratu. Na čtvrtou studiovku pod názvem The Betrayed, museli fanoušci čekat čtyři roky a podle slov kritiků, stálo čekání za to. Kapela prý tolik dlouhé čekání neplánovala, ale měla k tomu dobré důvody.

„Naše poslední album jsme vydali v roce 2006 a chtěli jsme, aby další vyšlo brzy, ale nestalo se tak. Nahráli jsme celé album, ale neznělo tak, jak jsme plánovali, takže než vydávat něco, s čím jsme nebyli spokojeni, jsme raději přepsali některé songy, nahráli ostatní a začali znovu od začátku.

Nechtěli jsme zkrátka vydat album, na které bychom nemohli být pyšní. Hodně lidí nás poslouchá už dlouho a našim fandům dlužíme víc, než album, kterému jsme sami nevěřili.“

Co leží před šesticí Velšanů dál, zatím zůstává tajenkou. Jedna věc je však jistá – kdekoliv se Lewis ocitne, tam si svoje evertonské poselství bere s sebou. „Na kytaře mám vlaječku Evertonu a dohlížím na to, aby se mnou byla na pódiu. Mým kytarovým technikem je fanda Arsenalu, takže se na ni musí každý den dívat. Neschvaluje to. Většinou je na ní klubová nebo velšská vlaječka, záleží jakou mám zrovna náladu. Technik je vlastně Ir, takže neschvaluje ani to!“ směje se Lewis.