Oslavenec Hibbert – deset let věrných služeb bez gólu

Psal se 31. březen 2001. Dvacetiletý Hibbert dostal poprvé ve své začínající kariéře šanci v základní sestavě týmu, pro který až dodnes odvádí oddanou práci. Dravé mládí tehdy nezklamalo. Bek hrál v důležitém vítězství nad West Hamem, díky kterému Toffees učinili rázný krok za záchranou, zásadní roli, když v honbě za míčem předběhnul veterána Stuarta Pearce a následně vybojoval penaltu.

Vidina Tonyho Hibberta v pokutovém území se ale obvyklou záležitostí rozhodně nestala. Dodnes se v kolonce vstřelených gólů u Hibba vyjímá číslice nula, díky čemuž se před třemi týdny stal novým klubovým rekordmanem, protože gól neoslavil ani v jednom ze svých celkových 278 zápasech za Everton. O svou budoucnost na Goodisonu se každopádně liverpoolský rodák strachovat nemusí.

„Pokud budu pořád zde, Tony Hibbert a Leon Osman zde budou tak dlouho, jak jen budou chtít,“ prohlásil na adresu svých oblíbenců David Moyes. „Oba vědí, o čem tento klub je. Vědí, co je požadováno a dobře mě znají a z tohoto úhlu pohledu jsou opravdu důležití. O Hibbovi vím, že mě nikdy nezklame, pokaždé odvede maximum. Ani jednou jsem si nepomyslel, že by přežili svoji užitečnost pro tým. Nikdy. Pokud sami nepřijdou a řeknou mi to, ale tato slova určitě nikdy nezazní ode mě, protože vím, že se na mohu spolehnout.

Jsou naším ekvivalentem Stevena Gerrarda a Jamieho Carraghera, pokud to chcete tímto způsobem. Jsou to místní kluci a svůj klub znají skrz naskrz,“ pokračuje Moyes. „U Hibba je tou zásadní věc jeho spolehlivost. Několikrát jsme museli něco pozměnit, trochu podpořit útočnou fázi. Ale z pohledu obrany a spolehlivosti je nedocenitelný. Mladí by se od něho měli učit.“

Původním Hibbertovým postem v mládežnických kategoriích byl střed pole, kde jeho příležitostné nápřahy v síti přece jen skončily. Postupně se ale proměnil v pravého beka s tím, že zaskočit umí ve středu obrany. Novým bezgólovým rekordmanem se Hibbo stal po Johnu McDonaldovi, který v dvacátých letech za Everton odehrál 224 zápasů bez jediné trefy, tak jak zjistil vášnivý Evertonian, Gary Donelly.

„Kdybych se zeptal, kdo dal v jedné sezoně nejvíce gólů, každý malý kluk (i ten, co vyznává červenou), by věděl, že odpovědí je Dixie Dean, který vstřelil 60 branek v sezoně 1927/28. Pokud bych se ale zeptal, kdo odehrál za Everton nejvíce zápasů aniž by dal gól, ještě před několika týdny by mou odpovědí za rozprostřeného ticha byl John McDonald.

Slovo „byl“ jsem použil protože Tony Hibbert odehrál v základní sestavě 211 zápasů bez jediné trefy. Jeho celkových 278 utkání bez gólu předchozí rekord překonává. Abychom se dostali do jiné perspektivy, dokonce i Phil Neville dal za Everton tři góly, i když dva z nich byla úplná náhoda!“

Oba praví beci jsou přitom nezřídkakdy předmětem žertíků z tribun. Zatímco kapitánovi Blues se hlasitého aplausu dostává při jeho komické verzi koloběžky nebo sborového „shoooot“ pokaždé, když se s míčem zjeví blíže vápnu, Tonyho Hibberta krom toho na Goodisonu několikrát přivítal i banner s jednoduchým, ale výstižným “Hibbert scores, we riot“. U spoluhráčů se však těší velké oblibě a podle bývalého spoluhráče Alana Stubbse, má v kabině velké slovo.

„Když ho potřebujete, vždycky je tu,“ vysvětluje trenér evertonské rezervy. „Nastoupil by se zraněními, se kterými by nikdo jiný nehrál. Myslím, že výraz „pravý Evertonian“ se k Hibbovi a mě hodí víc, než cokoliv jiného. Znamená to, že jste vítěz. O Hibbovi můžete říkat co chcete, ale tuhle mentalitu prostě má, je to jeho přirozená vlastnost. Je to důvod, proč hraje za Everton už deset let. Byla pocta hrát po jeho boku, smekám před ním klobouk.“

Jen málokdo pak Hibberta zná tak dobře, jako šéf akademie Ray Hall, který na jeho fotbalový vývoj dohlížel již od útlého dětsví. „Tonyho znám od jeho jedenácti let. Skutečně zajímavou věcí je to, že tehdy mu střílení gólů nikdy problém nedělalo, dával jich vždycky docela hodně a teď se zdá, že od toho posledního uběhlo milion let! Byl by to skvělý způsob, jak oslavit jeho výročí.

S Tonym to je tak, že jste se na něj podívali a vždycky jste si pomysleli, „ten kluk tu šanci se prosadit má.“ Dnes už je v Evertonu 19 let. Je to jeho domov. Myslím, že z jeho skupiny nikdy nebyl nejlepší hráč. Právě proto je ale tak skvělým příkladem pro mladíky, protože ukazuje, že zapotřebí není jen talent, ale i něco navíc. Proč ho Colin Harvey přestavěl v beka? Protože viděl jeho rysy. Jeho rychlost, agresi a oddanost. Takový hráč je sen každého manažera, protože pokaždé víte, že tenhle fotbalista vás nezklame.“

Pod opatrovnictvím Halla hrál Hibbo v juniorce ve stejném týmu třeba s Leonem Osmanem, Richardem Dunnem, Michaelem Ballem a Franisem Jeffersem. Posledně jmenovaného pojí s blonďatým obráncem stále velké přátelství.

„Je to skvělý kluk,“ říká útočník Motherwellu. „Tichý a rezervovaný, ačkoliv jsem slyšel, že dnes už je v týmu spíš takový vtipálek. Nikdy není domýšlivý nebo tak něco, prostě dobrý kluk a skvělý kámoš. Dosáhl neuvěřitelného úspěchu, a to by nikdo neměl podceňovat. Everton je obrovský klub, takže držet si svoje místo tak dlouho a odehrát tolik zápasů jako on, je fenomenální.

Není to náhoda, to, co se mu podařilo, není díky tomu, že byste měli štěstí. Zůstat v top klubu tak dlouho je díky typu jeho osobnosti a schopnostech jako fotbalisty. Tony je skvělý chlap a vynikající fotbalista.“

Od Hibbertova premiérového představení uplynulo deset let a čtyři dny, přesto si ale samotný bek na zápas na Upton Parku pamatuje, jako by to bylo včera. Aby také ne, když z onoho dne mu právě ze zmíněného klíčového souboje se Stuartem Pearcem zůstala památka.

„Absolutně mě rozlámal,“ vzpomíná Hibbo s úsměvem. „Dokonce tu jizvu pořád mám! Celý ten den proběhl hrozně rychle. Já a Leon jsme s prvním týmem předtím už několikrát cestovali, většinou ale jen abychom získali zkušenosti. Dorazili jsme do Londýna, kluci trochu potrénovali a Richard Gough se zranil. Nic jsem si i tom nemyslel a nikdo nic neříkal.

V den zápasu si mě ale před setkáním týmu Walter Smith vzal stranou, zeptal jsem mě, jestli jsem ok a jestli se cítím dobře. Řekl jsem „jasně“, vůbec jsem nevěděl, co má za lubem. A pak řekl, „Myslím, že nastoupíš v základu, takže pokud můžeš, připrav se na to.“ A bylo to – skutečně takhle rychlé. Odehrát 90 minut bylo neuvěřitelné a výhra a čistý štít byl pro mě skvělý začátek.“

Od té doby se Anthony James Hibbert, jak zní jeho celé jméno, během let stal aktuálně nejdéle sloužícím hráčem klubu a zároveň je jediným týmovým přeživším, který pamatuje první zápas pod vedením Davida Moyese v březnu 2002. Mezitím stihnul odehrát čtyřicet zápasů v sezoně, kdy se Blues prodrali k branám Champions League a nastřádat dvacítku zápasů v evropských pohárech.

„Hodně to uteklo, neuvědomíte si, že už to je deset let. Je prostě skvělé, že jsem tu mohl být tak dlouho. Klub se dost změnil – mužstvo, ligová pozice a vybavení. Byl jsem už u mnoha změn a je skvělé vidět, jak se věci zlepšují. Když se rozhlédnu po šatně, cítím se trochu starý. Teď už jsem já jedním z těch starších, ale pokud by mi někdo na začátku řekl, že tu budu i za deset let, tak bych z ničeho neměl větší radost.

Everton jsem vždycky miloval, tohle je klub, za který jsem vždy toužil hrát. Ale být zde deset let je opravdu velké číslo a jsem za to vděčný.“

Svůj debut sice značí jako nejvýznamnější moment kariéry, ale jiných výrazných okamžiků Hibbo také zažil dost. Je jedním z mála hráčů Evertonu, který zvítězil ve finále FA Youth Cupu a zároveň si zahrál i v tom seniorském vyvrcholení poháru a na konci sezony 2004/05 byl zvolen nejlepším anglickým pravým bekem v Premier League. Nepřekvapí tedy, že na jízdu do Ligy Mistrů vzpomíná nejraději.

„Byl to obrovský úspěch. Už jen umístění v první pětici by bylo fantastické, nemluvě o první čtyřce. Pro většinu kluků, kteří přišli, někteří byli dokonce z Championship, bylo úžasné dovést klub tam, kam patří.“

V té sezoně za Toffees kopal už také Tim Cahill a ten se nechal slyšet, že jedním z těch, kteří jej naučili, co to znamená být Evertonianem, byl právě Hibbert. „Je pěkné to slyšet. Tim už teď o tom ví všechno a Everton miluje. Ale je to právě na místních klucích, aby novým hráčům, obzvláště těm zahraničním ukázali, co znamená zde hrát. Musíte jím co nejdříve vysvětlit, o čem Everton a město je.

Docela jsem se s tím srostl. Pokud jste tady tak dlouho, tak už znáte všechny plusy a mínusy, a co to znamená pro lidi v klubu. Chcete aby byl Everton nejlepší, takže to stejné žádáte i po ostatních. Jestli jsem někdy chtěl odejít? Nikdy, jsem jen vděčný, že mi klub umožnil zůstat celou tu dobu. Je to můj domov.“