Noční můra na ToTENhamu

Tottenham Hotspur 10-4 Everton
First Division, 11. října 1958

V klubové síni hanby si svoje permanentní místo drží zápas na White Hart Lane z podzimu 1958. Leč skóre zjevně mluví o příběhu utkání, nevypovídá o jeho celém průběhu. Statistiky tvrdí, že pokud by Everton proměnil svoje gólové šance se stejnou precizností jako domácí, zrodil by se, řekněme, výsledek 10-7.

Z nechtěných rekordů tento duel vyčnívá v kolonce nejvíce obdržených gólů v zápase prvního týmu. Nepomohl ani příspěvek Jimmyho Harrise, kterému se povedlo vstřelit hattrick. Pro fanoušky Spurs byl pak zápas památný nejen z důvodu výsledkového, ale také i díky tomu, že jen několik hodin před výkopem byl týmovým manažerem jmenován Bill Nicholson, historicky nejúspěšnější manažer Tottenhamu. Byl nástupcem Jimmyho Andersona, který po padesátiletém spojení s klubem odešel ze zdravotních důvodů, které mohly být následkem tlaku, jež se na něj hrnul po převzetí šéfovského křesla po Arthuru Roweovi, muži, který Spurs v roce 1951 dovedl k jejich prvnímu ligovému titulu.

Nicholson byl typickým příkadem pravidla, týkajícího se fotbalových manažerů – často vytvoří mužstva, jejichž herní styl je opakem jejich vlastního z dávných hracích dní. Nicholson byl zakaboněný rodák z Yorkshiru a kdysi řízný obránce, přesto vybudoval tým, jehož eleganci v poválečné éře dlouho nemohl nikdo dohonit. Kontrastoval tak například s Donem Reviem – produktivním útočníkem, jehož mužstva se však později vyznačovala hrou za hranicí fair play, což na vlastní kůži několikrát pocítili i hráči Evertonu.

V den našeho zápasu se v týmu Spurs – posledního, který ještě nominoval Anderson – objevili jen dva hráči, kteří o tři roky později v dresu Tottenhamu dosáhli na double – Danny Blanchflower a Bobby Smith. Nechyběl ani Jim Iley, jehož kariéru pojí s Evertonem tři význačné momenty – prvním je tento zápas, druhým je jeho penalta po vyloučení Gordona Westa na St. James Parku v roce 1967, o kterém bude řeč později a konečně mu mohou být Evertonians vděčni za to, že jako manažer Bury prodal Toffees Nevilla Southalla.

Everton se topil v trablích. Do sezony vkročil nejhůře v historii (šest porážek v řadě) a následkem byl vyhazov manažera Iana Buchana. Výběr týmu tak zůstal do příchodu Johnnyho Careyho o dva týdny později, na vedení klubu. Blues se po hrůzostrašném začátku vzpamatovali a vyhráli čtyřikrát z pěti dalších zápasů, ačkoliv sestava působila znepokojivým dojmem. Na krajích obrany naskočili nezkušení John Bramwell s Alanem Sandersem, které doplnil další mladíček Johnny King. Na druhou stranu nechyběly opory Brian Harris, jeho jmenovec Jimmy, Bobby Collins, Dave Hickson či Wally Fielding, jenž nastoupil ke svému poslednímu z celkových 410 utkání za Everton.

Podle dobových zpráv z šatny Spurs po oznámení Nicholsonova příchodu zazněla od hráčů odhodlaná slova, kterými slíbili, že za nového manažera se budou prát s maximálním úsilím. Bohužel pro hosty nemluvili do větru.

Na šikmé ploše se Everton ocitl již ve třetí minutě. Brian Harris prohrál ve středu pole souboj, čehož záhy využil Bobby Smith a jeho tečovaná střela se snesla k nohám Alfa Stokese, který jednoduše zakončil. Jen stěží si však 37 tisíc přítomných diváků dovedlo představit, že uvidí ještě 13 gólů.

Everton mohl srovnat okamžitě, brankáře Spurs Hollowbreada donutili k pohotovým zákrokům Hickson a Collins. Záhy už nicméně srovnáno bylo – Hickson na křídle utekl Rydenovi a jeho milimetrový centr doklepával do brány Jimmy Harris. Za čtyři minuty už ale Kohouti svůj náskok obnovili, když svou hlavičkou nedal Dunlopovi, gólmanovi Toffees, sebemenší šanci Harmer.

Domácí navíc svoje tempo začali stupňovat a při chuti byl zejména Blanchflower s Harmerem, z jejichž práce Spurs sestrojili třetí gólovou akci, na jejímž konci byl George Robb. A když ho o minutu později napodobil Smith, po odehrané půlhodině vedl Tottenham již o tři branky.

Everton se ale nevzdával a stále si tvořil dostatek šancí. Narozdíl od Kohoutů s nimi ale nakládal bídně; vyprávět by mohl Harris a Collins, kteří oba spálili čisté gólovky. S rychlostí a pohyblivostí Spurs si ale Blues dál nevěděli rady a ve 34. minutě už začínalo být všem přítomným jasné, že Everton odjede s pěkným výpraskem. Nejdříve gólově hlavičkoval George Robb a dvě minuty nato se povedeným angličanem vyznamenal Terry Medwin.

V druhém poločase Toffees dál bojovali a podle Daily Express neustále rostoucí skóre nereflektovalo jejich úsilí. Zanedbatelnou odměnou jim byla snižovací trefa Harrise. Po hodině hry však znovu zaúřadoval Robb a zkompletoval svůj hattrick.

Divoký nápor domácích Everton držel relativně na uzdě do 83. minuty, kdy po Dunlopově pochybení napálil míč do sítě Harmer. Ještě ve stejné minutě se však po Hicksonově centru prosadil Harris a svým hattrickem upravil skóre na 8-3. Jen o několik vteřin později se nicméně počtvrté trefil Smith – Everton poprvé během své historie v jednom zápase inkasoval devět gólů.

Tři minuty před koncem nádhernou střelou překonal domácího brankáře Collins, ale byl to Tottenham, kdo měl poslední slovo. Kulatý desátý gól vstřelil hlavou ze standartky Ryden.

Dodatek

Daily Telegraph se produktivního výkonu Spurs nemohl nabažit. „Bylo správné předvídat, že nejlepší obrana v Anglii bude na White Hart Lane rozmačkána.“ Ani potupný debakl nicméně nezabránil brankáři Evertonu, Albertovi Dunlopovi v žoviální poznámce. „Myslím, že Spurs měli trochu smůlu, ale pěkně mě bolí záda, jak jsem se pořád musel ohýbat pro míč.“

Nejvíce obdržených gólů Evertonu

10 – Tottenham Hotspur 10-4 Everton      11. října 1958
8 – Huddersfield Town 8-2 Everton           7. dubna 1953
Newcastle United 8-2 Everton                  7. listopadu 1959

V zápase proti Huddersfieldu se objevila zajímavá kuriozita. Čtyři góly za Terriers vstřelil Jimmy Glazzard, přičemž všechny padly hlavou po centrech křídelníka Vica Metcalfa. O tři roky později přestoupil Glazzard do Evertonu, ale byl prodán již po třech měsících s bezgólovou vizitkou.

7. března 1942 pak cestoval silný tým Toffees na Molineux, kde sehrál proti Wolves zápas Wartime League. Domů se vrátil s prohrou 11-1, nejtěžší porážkou, kterou kdy jakýkoli výběr Evertonu utrpěl.

Gólově nejbohatší zápasy

17 – Tranmere Rovers 13-4 Oldham (Third Division) 26. prosince 1935
14 – Aston Villa 12-2 Accrington Stanley (First Division) 12. března 1892
14 – Tottenham Hotspur 10-4 Everton (First Division) 11. října 1958

Harrisovic hattrick

Na konci sezony 1955/56 Everton nastoupil k zápasu poprvé a naposled se třemi hráči totožného příjmení. Byli jimi Albert, Jimmy a Brian Harrisovi a nebyl mezi nimi žádný příbuzenský vztah.