Souhrn sezony 2010/11

Rok plný zničujících zklamání i magických výher. Přestože si Everton o příčku polepšil, prožil nevýraznou sezonu, ve které se mu nepodařilo vykročit z průměru.

Premier League

I když Everton loňskou sezonu zakončil na ničím výjimečné osmé pozici, na ročník právě skončený bylo pohlíženo jako na ten vůbec nejočekávanější za poslední léta. Důvodů bylo hned několik, od udržení klíčových opor, přes vydařenou přípravu až po zcela vyprázdněnou marodku. Proto jen málokdo pohlížel na skutečnost, že Blues sice neoslabili, ale ani nijak výrazně neposílili. Dorazili jen mladíčci Gueye se Silvou, zdarma brankář Mucha a ze třetí ligy si přišel Premier League vyzkoušet Jermaine Beckford, ukazující se být dalším chytře promyšleným tahem Davida Moyese.

Ale raději rovnou k ligovému dění. Sezonu Everton odstartoval na Ewood Parku a šlo o hrubě nevydařené první kolo – o zápas, který vlastně předznamenal charakter následujících devíti měsíců. Toffees prohráli 1-0, a soupeři přitom svojí házenou nezpůsobili výraznější trable. Ještě o stupeň frustrující představení bylo nicméně k vidění koncem srpna na Villa Parku. Everton domácí přejel ve všech ohledech krom toho nejdůležitějšího – skóre, které vyznělo znovu 1-0 pro domácí. Měsíc tým zakončil se ziskem jednoho bodu z domácího utkání s Wolves a Evertonians začínalo být jasné že s takovou brzy přijde na řadu změna priorit.

Pražádné zlepšení nepřineslo ani září, byť s sebou v něm přišel jeden z nejúžasnějších okamžiků sezony a to jev, který se zřejmě hezkou řádku let nebude opakovat – ztrátu dvoubrankového vedení Manchesteru United. Evertonu se navíc proti Red Devils povedlo ze stavu 3-1 na 3-3 srovnat během jediné minuty nastaveného času. Radost ze zázračně získaného bodu nicméně netrvala dlouho. O týden později se Blues doma nechali zahanbit od nováčka z Newcastlu a když koncem měsíce remizovali na Craven Cottage, zářijový bodový součet činil pouhé dva body. Everton zůstal posledním celkem ze všech čtyř anglických profesionálních soutěží bez jediného vítězství.

S příchodem chmurných podzimních dní se ale přece jen začalo blýskat na lepší časy, byť jen dočasně. Ze St. Andrews si Toffees odvezli první tři body sezony a po reprezentační přestávce potvrdili stoupající tendenci první ligovou výhrou v Merseyside derby od roku 2006. Do konce měsíce Everton ještě bral bod za remízu na White Hart Lane a tři za výhru nad Stoke City, a tak nebylo o nejlepším týmu měsíce října pochyb.

Jenomže to, co měl přinést listopad, jakoby ze svých hororových povídek vystřihl sám Alfred Hitchcock. Everton nejenže ani jednou nevyhrál, nebo přesněji řečeno se vítězství ani jednou nepřiblížil, marný herní styl jakoby působil stále zoufalejším dojmem. Nudná a neúčinná házená s sebou přinášela špatnou střeleckou produktivitu, která ve spojení s až příliš často kapitulující obranou umíchala dost hořce chutnající drink. Vše se koneckonců v plné nahotě ukázalo v závěrečném zápase měsíce, kdy se Blues nechali čtyřgólově zesměšnit doma od West Bromwiche.

Prosincem naopak Everton prošel bez porážky, triumfoval však jen jednou, a to na City of Manchester Stadium, odkud si odvezl již čtvrté vítězství v řadě. Tolik očekávaný bod zlomu byl ale stále v nedohlednu, navíc musel tým zkousnout odjezd gólového spasitele Tima Cahilla na Asijský pohár, konající se nesmyslně uprostřed sezony. Australský talisman navíc v Kataru přišel ke zranění, ze kterého se do konce sezony nevzpamatoval, a tak svůj poslední devátý gól v sezoně vstřelil právě v prosinci v Manchesteru.

Leden a spolu s ním i přestupové okno se nesl v očekávaném duchu. Mizerné výsledky střídal Everton s těmi lepšími a mezitím přišel o Stevena Pienaara, který půl roku před vypršením své smlouvy dal přednost ambicióznějšímu Tottenhamu, a také spícího Yakubua, kterého dokázali probudit na hostování v druholigovém Leicesteru. Krom výhry nad Spurs a remízou na Anfield Road v každém případě nemohla být o dobrých výsledcích řeč.

Začátkem února se však Evertonians dostalo odčinění za jinak nudnou a šedivou sezonu. Návštěva Blackpoolu na Goodisonu skončila osmigólovým thrillerem, na kterém se z rovné poloviny gólově podílel po přelomu roku obrozený Louis Saha. V dalším utkání se sice muselo přetrpět úděsných devadesát minut na hřišti Boltonu, jak se ale ukázalo, tamní prohra byla na relativně dlouhou dobu poslední.

Toffees vyhráli nejbližší tři ligové zápasy proti Sunderlandu, Newcastlu a Fulhamu a úspěšně tak zažehnali jakékoli záchranářské starosti. Herní anabáze se sice nijak oslnivě nezlepšila, body se nicméně začaly konečně s rozumnější pravidelností sypat, v čemž Blues až na několik výpadků pokračovali až do závěrečného kola, ve kterém si výhrou nad Chelsea pojistili sedmou příčku. Stačilo k ní paradoxně jen 54 bodů, zatímco loňskou osmou pozici Everton obsadil s 61 body.

League Cup

Ani letošní působení v Carling Cupu nemělo dlouhého trvání. Zprvu si béčko poradilo doma s Huddersfieldem pohodlně 5-1, jenže v dalším kole se zrodila velká ostuda. S dalším třetiligovým soupeřem – Brentfordem, Everton prohrál na penalty a další z šancí, jak ukončit předlouhé čekání na trofej byla fuč.

FA Cup

Nejstarší soutěž na světě zato přinesla adrenalinových zážitků více, přesto letošní působení nelze hodnotit jinak, než jako fiasko. Ve třetím kole na půdě Scunthorpe Toffees došli k vysoké výhře 5-1, další kolo nicméně Evertonu přidělilo do cesty Chelsea, tým v FA Cupu neporažen bezmála tři roky. Ačkoliv měl Everton na Goodisonu více ze hry, zrodila se remíza a tak musela rozhodnout odveta v Londýně. V té byli pro změnu lepší domácí, jenže vypadnutí odvrátil precizním přímým kopem dvě minuty před koncem prodloužení Leighton Baines a následné zvládnuté pokutové kopy vynesly Blues do pátého kola. Veškeré úsilí ale stejně přišlo vniveč, protože se Everton zcela typicky nechal doma porazit Readingem, čímž se znovu potvrdil příběh celé sezony.

Co se povedlo

Jarní forma
Probuzení ze zimního spánku by stejně tak trochu mohlo patřit i do negativ, neboť opětovné dohánění manka se bohužel stalo zavedeným zvykem a jen tři vydařené měsíce opravdu nestačí. Pozitivních prvků je nicméně v letošním ročníku jako šafránu, a tak dobrá výsledková série od března po květen samozřejmě nebyla k zahození. Od konce února Toffees posbírali sedm výher, tři remízy a dvě prohry.

Seamus Coleman
Z neznámého mladíčka se vyklubal hráč s opravdovou budoucností. Dvaadvacetiletý irský pravý bek potažmo křídelník přinesl hře Evertonu trochu nového přímočařejšího rozměru. Svoji rychlost a pohyblivost navíc dokáže poměrně často zúročit i při gólových situacích, jak letos šestkrát ukázal.

Forma veteránů
Dva nejstarší hráči za sebou mají z osobního hlediska skvělou sezonu. Řeč je o Sylvainu Distinovi a Philu Nevillovi. Francouzský stoper se sice ze začátku hledal, nicméně drtivou většinu zápasů odehrál tak, jak se na zkušeného obránce patří – spolehlivě a s vělkým přehledem, přičemž letos na hřišti nechyběl ani jedinou minutu. To samé platí i o kapitánovi, který ať už na pravém běkovi či uprostřed zálohy předváděl vyrovnané kvalitní výkony.

Brzké zavrhnutí venkovních dresů
Zavčas si naštěstí v Evertonu uvědomili, že majestátně tragická volba odstínu venkovní sady dresů, byla opravdu krokem vedle. Růžovo-černou kombinaci, která měla připomínat „lososovou“, si Toffees oblékli jen ve třech zápasech, ve zbývajících venkovních duelech, které zabraňovaly v použití domácích dresů, nosili hráči neporovnatelně vydařenější třetí béžovou sadu.

Co se nepovedlo

Časté remízy
Everton patří mezi remízové krály. V sezoně se o body rozdělil hned v patnácti zápasech, tedy stejně jako například sestupující Birmingham a o jeden méně než osmý Fulham. Pokud by alespoň polovinu remízových zápasů dovedli Toffees k vítěznému konci, konečné umístění by nejspíš vypadlo zcela jinak. Prohry totiž v repertoáru Evertonu nejsou vůbec časté.

Špatná produktivita
Pakliže i sestupující Blackpool dokáže vstřelit o čtyři branky víc, je jasné, že někde asi bude vězet chyba. To, že Evertonu chybí produktivní útočník je věc dobře známá, jenže když to nestřílí ani forvardům, kteří v týmu už jsou, pak je zaděláno na pěknou polízanici. Louis Saha vstřelil první ligový gól až v lednu a o dva měsíce později se znovu zranil, Victoru Anichebemu se i přes důvěru manažera nedařilo, a tak gólová tíha ležela zejména na Timu Cahillovi a na Jermainu Beckfordovi, který se překvapivě stal nejlepším střelcem týmu. Nepomohla navíc ani slabá forma jindy kreativního Artety, kterou trpěl celý tým. Jen ve třech případech, vyjma pohárů, navíc Toffees vstřelili v ligových utkáních více, než dva góly.

Nevyrovnanost výkonů
Jasně patrným vzorem sezony byly výkony jako na houpačce. Kolikrát Blues předvedli mizerný výkon, který daleko lepším představením a výsledkem odčinili v dalším kole a naopak. Po prohře s WBA jsme tak například byli svědky vybojované remízy na Stamford Bridge, na kterou naopak Everton navázal upachtěnou domácí remízou s Wiganem, na kterou zase odpověděl výhrou na Manchesteru City. A pokračovat by se dalo dál.

Posily
Chybou, která by se již neměla opakovat, bylo minulé léto, během kterého si sice Everton pojistil důležité hráče, ale aktivita na přestupovém trhu byla prakticky nulová. Přišli opět neznámi mladíčci s výhledem do příštích let a zdarma útočník ze třetí nejvyšší soutěže. Pokud skončená sezona něco ukázala, tak to, že Toffees potřebují novou krev, a to na vícero postech.

Pohárové ostudy
Ať už se jedná o Ligový pohár či FA Cup, vypadnout se soupeřem z nižší ligy je pokaždé ostuda jako bič. A světě div se, Evertonu se tento čin letos povedl hned dvakrát. Na hřišti Brentfordu se Blues rozloučili po nezvládnutých pokutových kopech, v FA Cupu na Goodisonu proti Readingu bylo k vidění ještě horší divadlo – odsouzeníhodný výkon a naprosto zasloužená výhra druholigového celku.

Hodnocení hráčů

Tim Howard (42 – 0)
Neprávem podceňovaný brankář má za sebou dobrou sezonu. Nezačal ji sice ideálně – hrubka na Ewood Parku darovala Blackburnu rozhodující gól – ve velké většině případů v měl však Everton měl spolehlivou oporu. Krom svojí nejsilnější stránky – reflexů a střel z bližší vzdálenosti se zlepšil i ve vykrývaní střel ze střední vzdálenosti i chytání centrů, byť letos udržel jen devět čistých štítů, o dva méně, než loni.
Známka: 1-2

Ján Mucha (2 – 0)
Slovenský gólman si svoji premiérovou sezonu na ostrovech představoval určitě jinak. Přes Tima Howarda se neprosadil a zachytal si pouze ve dvou zápasech Ligového poháru a nejspíš mu bude umožněno hledat si nový klub.
Známka: Nehodnocen

Tony Hibbert (18 – 4)
Ani letos jsme se v podání Tonyho nedočkali toho tolik kýženého gólu. Přesto ale bek znovu dostatečně prokázal, jakou jistotu v něm Everton má. V první polovině sezony si sice příliš nekopnul, vynahradil si to však na jaře. Rozhodně nezklamal a tradičně si odvedl svůj kus poctivé týmové práce.
Známka: 2

Phil Neville (35 – 0)
Téměř bezchybná sezona týmového kapitána. Svému mužstvu šel po slabší loňské sezoně výkony znovu příkladem, a to jak na pravé obraně tak ve středu pole, kde perfektně zacelil díru způsobenou zraněním Marouane Fellainiho. Vydařenou sezonu dokonce ozdobil i gólem – prvním po třech letech a teprve svým čtvrtým za Everton.
Známka: 1-

John Heitinga (26 – 5)
Zatímco loni patřil k nejlepším hráčů, letos Heitinga kolikrát působil skutečně jako bludný Holanďan. Na podzim hrál v katastrofální formě, ačkoliv je třeba říci, že původním povoláním stoper hrával častěji v záloze. Nemění to však nic na tom, že v řadě zápasů nepředvedl zhola nic a bez chuti se procházel po hřišti, což je vzhledem k jeho postu čin odvážný. Ke konci sezony se nicméně rozehrál a nedávno dokonce překvapivě prohlásil, že chce v Evertonu zůstat.
Známka: 3-

Phil Jagielka (34 – 2)
První úplná sezona po uzdravení z vážného zranění kolene, se Jagielkovi vesměs povedla. V podzimních zápasech z něj žádná oslňující jistota nevyzařovala a v zimě dokonce na několik utkání vypadl ze základní sestavy, v druhé půlce sezony se ale oblíbenec Evertonians konečně začal vracet do své staré formy, i když rozehrávku má pořád špatnou.
Známka: 2-

Sylvain Distin (44 – 0)
Kdo by to byl řekl. Francouz se stal jedním z nejlepších hráčů v sezoně, což překvapuje zejména po několika nejistých výkonech z úvodních kol. Na svůj věk se Distin chlubí neuvěřitelnou fyzičkou a hlavně rychlostí, která mu pomáhá včas se vracet i šikovně rozehrávat. Jedna z největších letošních opor.
Známka: 1

Leighton Baines (44 – 0)
Bylo by nošením dříví do lesa znovu Bainese chválit. Na adresu levého beka se snáší chvála ze všech stran. Pro hru Evertonu naprosto nepostradatelný hráč krom obranné práce nadchnul i neuvěřitelnými 13 asistencemi a sedmi góly. Zaslouženě zvolený hráč sezony.
Známka: 1

Diniyar Bilyaletdinov (14 – 18)
Ani ve své druhé sezoně v Anglii se ruský záložník nedokázal výrazně prosadit. Přestože se Billymu jeho potenciál a talent v žádném případě nedá popřít, stále se nedokáže přizpůsobit ostrovnímu tempu z čehož plyne nízké sebevědomí a špatné, zbrklé řešení některých herních situací. O záblesk geniality nás nicméně ani letos nepřipravil, viz. jeho parádní trefa do sítě Wolverhamptonu.
Známka: 3

Mikel Arteta (32 – 1)
Na svou famózní formu, kterou se chlubil bezprostředně po návratu ze zranění v minulé sezoně, Arteta zdaleka nenavázal, naopak zůstal propastně za očekáním. Mozek hry týmu se většinu sezony hledal a mužstvo jeho nápady a přímočaré myšlení hodně postrádalo. Typickým obrázkem Artety byly přihrávky do stran a k obráncům, které nevedly k ničemu jinému, než neefektivnímu obléhání vápna a když se po přesunu na levou stranu zálohy koncem zimy konečně začal rozehrávat, přišlo další zranění.
Známka: 3-4

Leon Osman (25 – 5)
Leon je zvláštním hráčem. Dokáže zahrát jako pánbůh, stejně tak jako hráč z divize. Zpočátku se odchovanec Toffees vezl na vlně celého týmu a trápil se, druhá polovina sezony však Ossieho zastihla možná v životní formě. Ze své nejlepší pozice ofenzivního záložníka táhl Everton tabulkou nahoru, neúnavně se nabízel, rozdával přihrávky, střílel góly, byl zkrátka u všeho. V takové formě v něm má Everton nedocenitelného hráče.
Známka: 2

Marouane Fellaini (24 – 1)
Fellaini je smolař. Už ve druhé sezoně v řadě se v polovině roku vážně zranil a zbytek dění vynechal. Pakliže je ale na hřišti, není se příliš o čem bavit. Fellainiho odebírání míčů, přehled a elegance jsou kapitolou samu pro sebe, bude tak klíčové, zda-li se Belgičana podaží uržet, k čemuž by podle posledních zpráv skutečně mělo dojít.
Známka: 1-

Jack Rodwell (17 – 11)
Na letošní sezonu by Jack nejraději rychle zapomněl. Celý podzim promarodil a když se na několik zápasů vrátil na hřiště, následovala další série menších zranění. Dvacetiletý mladíček se tak nestačil rozehrát na úroveň, kterou umí, a na hřišti toho moc neukázal. Proto je před další sezonou nezbytné, aby dokázal zůstat fit a ukázal, zda-li opravdu dokáže naplnit svůj potenciál.
Známka: 3-4

Steven Pienaar (19 – 1)
Když začalo být zřejmé, že Pienaar na Goodisonu neprodlouží, došlo na ten nejpříhodnější scénář – prodej a alespoň nějáký výdělek. Jihoafričanův zimní odchod do Tottenhamu přitom Everton nebolel, jeho absence se totiž v týmové hře nijak neprojevila. Ve svém posledním půlroku v modrém dresu nicméně podával svoje maximum.
Známka: 2

Magaye Gueye (4 – 4)
Další z řady „ones for the future“ se v prvním týmu krom zápasů Ligového poháru mihnul jen ke konci sezony, kdy Blues trápila početnější marodka. V hrstce utkání, kterou odehrál se jevil slibně, na podrobnější hodnocení si však budeme muset ještě počkat.
Známka: Nehodnocen

Tim Cahill (23 – 5)
Týmový talisman prožil sezonu dvou tváří. V té první polovině byl jasným tahounem, když na něm ležela většina gólové zodpovědnosti. Plnil si ji na výbornou, vždyť už v polovině prosince mu v kolonce branek svítila číslice devět. Z lednového Asijského poháru se nicméně nevrátil zcela fit, forma tedy šla dolů a do většiny zbývajících zápasů Tim zasáhnul z lavičky.
Známka: 1-2

Louis Saha (17 – 9)
V první části sezony připomínal Saha člověka ve stavu hibernace. Sice ho netrápila zranění, ale zato utrpěla jeho střelecká potence. Trefil se až v lednu . téměř po roční pauze. Gól ho viditelně povzbudil, protože začal řádit jako za styrých časů, své o tom ví hlavně Blackpool, který Saha ve vzájemném zápase pozdravil čtyřikrát. V březnu však očekávaně přišlo další zranění, ze kterého se útočník dosud zotavuje.
Známka: 3-

Jermaine Beckford (17 – 21)
Bývalý striker Leedsu je příjemným překvapením. David Moyes věděl, že na volný transfer nemá co ztratit a jeho volba se začíná vyplácet. Beckford vstřelil v Premier League osm, celkově pak deset gólů a spolu se Sahou, který má však v lize o gól méně, je nejlepším střelcem týmu. Týmu se hodí jeho rychlost, skvělý pohyb a orientace ve vápně, negativem je pak jeho zbrklost a špatné vyhodnocování jistých herních situací. Po Beckfordově první sezoně mezi elitou však musí panovat oboustranná spokojenost.
Známka: 1-2

Yakubu Aiyegbeni (8 – 7)
Yakubu a Premier League, to už k sobě moc nepasuje. Nigerijec se stále nedokázal vrátit do své dřívější formy a letos za Everton skóroval jedinkrát, leč na druhou stranu častěji seděl na lavici. Na jaře sice pookřál na hostování v Leicesteru, na Goodison Parku už v každém případě budoucnost nemá.
Známka: 4

Victor Anichebe (8 – 11)
Ani letos nezažil odchovanec Blues žádný výrazný progres a pokračuje ve své tristní gólové bilanci. V Evertonu se s ním však počítá, jak potvrzuje nová smlouva, kterou Anichebe v zimě podepsal.
Známka: 3-

Celkové zhodnocení

Sedmá příčka se může zdát jako zklamání, zvlášť po tolika očekáváních, která se do Evertonu vkládala. Pravdou ale je, že v úměře s finančním zázemím dovedl David Moyes svůj tým znovu na příčky, kam by to jiný manažer s prakticky nulovým rozpočtem, nejspíš nedokázal. Zároveň ale letošní pozice ukazuje maximum, kterého je současný tým schopen a dál už je to stará ohraná písnička – bez kýžených investic mohou Toffees na další level zapomenout.

Nejlepší hráč: Leighton Baines
Nejkrásnější gól: Leighton Baines vs. Chelsea
Nejlepší moment: Výhra v derby a v FA Cupu na Stamford Bridge
Největší posila: Jermaine Beckford
Největší smolař: Jack Rodwell
Největší tragéd: Mikel Arteta
Nejhorší moment: Domácí nálož od WBA a prohra s Readingem