Obrana silnou zbraní? Kdepak

Časy, kdy se Everton se stoprocentní jistotou mohl spoléhat na výkony svojí zadní řady jsou pryč. Místo toho každým zápasem v týmovou defenzivu roste nedůvěra.

Není to tak dávno, kdy byla obrana Evertonu zásadní silou, od které se odrážely výsledky týmu. Toffees vzadu působili sjednoceným, sehraným dojmem a v neposlední řadě jim nečinilo výrazné problémy uhrát zápas, aniž by inkasovali. Jenže situace se poslední dobou, i když věřit se obraně nedá vlastně již delší dobu, horší a zlepšení v nedohlednu.

V pravděpodobně nejúspěšnější sezoně uplynulého desetiletí – 2008/09, ve které Everton obsadil pátou příčku a zahrál si finále FA Cupu, to byla právě defenziva, která Blues málem dovedla za ceněnou trofejí. Hibbert, Jagielka, Lescott, Baines, to byla čtyřka, za kterou mohl každý Evertonian vložit ruku do ohně. O jejích úspěších koneckonců víc než dobře vypovídají čísla.

Ve všech soutěžích tehdy Moyesova družina dokázala čistý štít udržet rovnou dvacetkrát, z toho v lize obranu soupeři nenačapali v šestnácti zápasech, tedy bezmála v polovině zápasů v sezoně. Tim Howard s obrannou čtyřkou tehdy dokonce překonali legendárního Nevilla Southalla, který udržel v ročníku 1995/96, 15 nul. Špatně si v tomto ohledu Everton nevedl ani předloni – 14 čistých štítů. Zato loni již přišel znatelný propad, který se zastavil na čísle 9. Sestupná tendence tedy klesá opravdu strmě a zdá se, že se nezastaví ani letos. Doposud Toffees inkasovali v každém zápase.

Za Joleona Lescotta obdržel Moyes před dvěma lety krásných 24 milionů. Ale až po jeho odchodu vyplynulo na povrch, jak moc vlastně Evertonu chybí. Těžko říct, zda to bude Lescottovým odchodem, v každém případě obrana od té doby ani zdaleka není tím, čím bývala. A protože se jí nedaří, plyne z ní nervozita, negativně ovlivňující celou defenzivu.

Čisté svědomí ale nemůže mít ani záloha, takový Marouane Fellaini může vyprávět. Letos jej zatím suverénně převýšuje loni tolik kritizovaný Jack Rodwell, který si stíhá plnit obranné úkoly a zároveň svoji dynamiku šikovně využívá ve hře dopředu. Právě tady se ale ukazuje, že i defenzivní post záložníka je v Evertonu problém. Fellainiho to často táhne dopředu, (a to i když není Moyesem nepochopitelně postaven do útoku), a přestože se mu vlastnosti obranáře upřít nedají, opravdu čistokrevného defenzivního záložníka v něm nevidím. Proto nostalgicky vzpomínám na Lee Carsleyho. Tuny soubojů, které holohlavý pracant pro Everton odvedl, zůstávají u mnohých nedoceněny, ale právě v současnosti se ukazuje, jak takový hráč dokáže mužstvu chybět. Zkrátka další defenzivní hráč, kterého doposud nikdo nenahradil.

Jedním z mála, který má před větší kritikou imunitu, je Tony Hibbert. Kolikrát se odchovanec Blues musí spokojit s lávkou, Hibbovi se ale letos podařilo to, o čem se Evertonians domnívali, že je nemožné – posadil Phil Nevilla. A samozřejmě má důvěru zaslouženě. Možná se na něj tak dobře nedívá – Hibbert je prostě bek ze staré školy. Ale forma zkátka mluví pro něj, a pro mě je to stále pravý bek číslo jedna.

Průšvihem je naopak výkonnost Phila Jagielky. Už loňská sezona byla z jeho pohledu s přimhouřenýma očima průměrná, momentálně už to je ale zoufalství. Právě Jags na odchod Lescotta doplatil nejvíc. Oba dva se skvěle doplňovali – tam, kde nebyl Jags, zaskočil Lescott, tam, kde to nestihl Lescott, se už řítil zaskakovat Jags. Jejich perfektní porozumění a vzájmená důvěra je to, co obraně chybí možná nejvíc. Jen doufejme, že se Jagielka otřepe co nejdříve, protože není hezký pohled sledovat, jak se trápí zrovna taková opora, jakou Jags býval.

Sylvain Distin si zatím drží svoji výkonnost z loňska, ale z jeho hry žádná extrémní jistota také nečiší. Evertonians vědí, jaké kiksy dokáže vyrobit, a z hlavy to jen tak nedostanete. A při současném rozpoložení obrany by nějáká ta hrubka v jeho podání, asi moc překvapivá nebyla.

Ani u Leightona Bainese to není to pravé levonohé. Copak o to, ve hře dozadu lze Bainesymu vytknout málo, ovšem už tak dost jalový útok trpí jeho strádající ofenzivní formou. Loni levý bek přihrál na třináct gólů, letos zatím ani na jeden. Zrovna u Bainese bych se ale o zlepšení skutečně nebál.

A co lavička? Měl by častěji hrávat takový John Heitinga? Ve stručnosti – jeho poslední dva zápasy = zaviněná penalta a mizerné bránění hráče, střílejícího gól. V obou těchto zápasech, proti Chelsea a Manchesteru United, Heitinga nastoupil v základní sestavě a já říkám už nikdy víc. Aby takhle strašil týden, co týden? To ať dál raději hraje alespoň se snažící Jagielka. Když vzpomenu, jak skvěle Heitinga hrál ve své první sezoně, jeho herní propad je neskutečný.

A co vůbec bude se Seamusem Colemanem? Stane se z původně pravého beka znovu pravý bek? Čas nám řekne víc, ale momentálně k tomu není důvod. Hibbertovy zkušenosti těžko předčí, a než Hibbo s fotbalem sekne, z Colemana už tou dobou stejně bude kovaný křídelník. Navíc by utrpěl kraj zálohy, které Coleman svou přímočarostí dodává jiný rozměr a kde už tak Evertonu chybí rychlonozí hráči.

Bude zajímavé sledovat, jak se situace v obraně vybarví. Možná je chyba u Moyese a jeho vytrvalé a tvrdohlavé snaze za každou cenu hrát na nulu, i když je evidentní, že jeho tým nic takového neumí. Možná je to jen o koncentraci a sebevědomí. Ať už ale problém vězí kdekoliv, proboha jen ať už je za námi.