Od irské tradice do Premier League

Patří k vycházejícím hvězdičkám Evertonu, ještě před několika lety se přitom Seamus Coleman připravoval na kariéru v jiném sportu.

Od začátku roku 2009, kdy Colemana ulovil Everton v zapadlém irském městečku Sligo, ušel mladík obrovský kus cesty. Neznámé jméno si začíná budovat pověst v nejsledovanější fotbalové soutěži světa, přesto ale Seamus nezapomíná na sport, který měl u něj ještě nedávno výsadní roli. Až do svých sedmnácti let se věnoval své velké vášni – gaelskému fotbalu.

Pak přišlo první fotbalové angažmá ve Sligo Rovers, přestup za 60 tisíc liber do Evertonu, jen o vlásek uniknutí konci kariéry, debut na lisabonském Stadionu světla a nominace na PFA mladého hráče roku. Pakliže by nejpopulárnější sport planety Colemanovi nevstoupil do cesty, klidně si mohl mladík v srpnu zahrát za rodný Donegal před vyprodaným Croke Parkem v celonárodním semifinále gaelského fotbalu proti eventuálním vítězům, Dublinu. Změna ve směru kariéry přišla za minutu dvanáct a byla výsledkem letního přípravného zápasu, který si Sligo Rovers sjednali s Colemanovým týmem ze Sunday League.

„Gaelský fotbal byl u mě vždycky číslem jedna. Fotbal jsem trochu hrával, ale neměl jsem k němu žádné vážné závazky. Ale když mi bylo 18, byla mi nabídnuta šance zahrát si irskou Premier League a 150 euro týdně. Říkal jsem si, že bych to alespoň měl zkusit, protože ke gaelskému fotbalu jsem se vždycky mohl vrátit, kdyby to nevyšlo. To byl vlastně i můj plán, ale od té doby už se neohlížím zpět. Je to neuvěřitelné,“ přiznává Coleman.

„Gaelský fotbal jsem hrál celý život a miloval jsem to. Opustit ho a můj tým se všemi mými kamarády, bylo těžké rozhodnutí. Donegalu a Killybegs pořád fandím a jsem ve spojení se všemi kluky. Na zápas jedu kdykoliv, kdy mám příležitost. Ten sport jsem hrál za svoje domovské město každý týden a vyhrávali jsme, takže bylo složité od toho všeho odejít, ale zároveň jsem chtěl hrát Premier League v Anglii od té doby, co jsem byl malý kluk.“

Jednoduché to ale Coleman na druhé straně Irského moře neměl. Protože mu chyběla fotbalová výchova, které se anglickým klučinům dostává v klubových akademiích, zameškané musel, a stále musí, poctivě dohánět. Na první šanci ale dlouho nečekal. Když Everton na podzim 2009 trápila nevídaná marodka, nezkušený pravý obránce nastoupil v základní sestavě jako levý bek v Evropské lize na půdě Benfiky, proti jménům jako Pablo Aimar, Javier Saviola, Oscar Cardozo, a také katovi Evertonu z onoho večera, Angelovi di Maríovi. Výsledek 5-0 byl historicky nejtěžší klubovou porážkou v Evropě.

Zanedlouho ovšem přišel domácí debut a zároveň první ochutnávka nejvyšší anglické soutěže. Výkonem, kterým byl odměnem oceněním pro muže zápasu, pomohl Toffees smazat v utkání proti Tottenhamu, dvoubrankové manko. Tehdy poprvé ukázal naplno ukázal svoji energii, rychlost a poctivost, svoje nejsilnější vlastnosti, díky kterým je dnes tolik ceněným hráčem.

„Myslím, že moje zkušenosti z gaelského fotbalu se hodí. Je to těžší sport, pokud vás srazí na zem, okamžitě musíte vstát a hrát dál. Neválíte se na zemi a nekoukáte po rozhodčím, aby vám daroval volný kop. V gaelském fotbale byste nic takového nedostali. Je to boj, nic vážného, ale jde o čisté odhodlání a myslím, že to jsem si do Anglie vzal s sebou. Prostě jsem musel fotbal hrát tak, jak jsem hrál ten gaelský a naštěstí fo fungovalo.“

Třiadvacetiletý Coleman přitom už možná jen několik měsíců po přestupu do Evertonu, pomýšlel na návrat domů. Před začátkem sezony 2009/10 totiž jeho nohu zasáhla infekce, která mohla mít dalekosáhlé a tragické následky.

„Odjeli jsme na přípravu do Ameriky, a na mojí noze se objevil puchýř. Když jsme dorazili do Států, začal nepříjemně hnisat. Lékařský tým se to několik dní snažil utišit, ale nefungovalo to, takže jsem musel jet do nemocnice, kde mi v noze vyřezali díru a snažili se to místo vyčistit.

Pak jsem musel jít na operaci i zpátky v Liverpoolu a právě potom mi řekli, jak vážné to bylo. Předtím mi nic neřekli, protože nechtěli, abych se začal strachovat, ale nakonec mi řekli, že jsem mohl přijít o prst. Bylo to šílené. Byl to jen puchýř na prstu.“

Po přesunu na pravou zálohu, prožil loni Coleman skvělou sezonu a velká forma mu vysloužila i čtyři zápasy za reprezentaci Irské republiky. Další sezonu ale ideálně nezačal, byť ne vlastní vinou. V přípravném zápase proti Villarealu si kvůli nešetrnému faulu Marcheny poranil kotník, a tak zatím svou loňskou výkonnost hledá, ačkoliv v posledním zápase již znovu patřil k nejlepším na place.

„Zranil jsem se ve špatnou dobu a vrátil jsem se rychleji, než se očekával. Zatím jsem odehrál několik zápasů, ve kterých jsem mohl zahrát lépe, ale je to dlouhá sezona. Tenhle ročník je těžší. Týmy o vás ve druhé sezoně vědí víc a musíte se přizpůsobit. Manažer se mnou několikrát mluvil o tom, co musím zlepšit, a co svojí hře přidat. Loňský rok byl pro mě fantastický, a na tom musím stavět,“ říká sympatický rychlík, který si stále na život profesionálního fotbalisty zvyká.

„Připadne mi těžké uvěřit tomu, kde jsem. Nikdy bych neodmítl žádost o fotku nebo podpis, protože jen před pár lety jsem to byl já, kdo o tyhle věci žádal. Máme skvělé fanoušky, kteří stojí plně za námi a každičký člen personálu je neuvěřitelně přátelský. Tohle místo miluji a nikdy ho nebudu hrát jako samozřejmost, to je jisté.“