Colin Harvey na chatu

Tentokrát odpovídal na otázky fanoušků prostřednictvím oficiálních klubových stránek Colin Harvey, který si v Everton vyzkoušel role hráče, trenéra a manažera.

Harvey za své kariéry fotbalisty vytvořil spolu s Alanem Ballem a Howardem Kendallem tzv. The Hole Trinity, tyto tři legendární záložníci měli velký podíl na úspěšných letech Evertonu. S Toffees získal v roce 1966 FA Cupu a v sezóně 1969/70 zajistil svým gólem návrat ligového titulu na Goodison Park.

Pro svůj elegantní styl hry si vysloužil mezi Evertonians přezdívku ‚Bílý Pelé‘. Celkem odehrál za EFC 384 zápasů, z nichž pouze čtyřikrát naskočil do utkání jako střídající. Vstřelil 24 branek. Poté, co pověsil v roce 1976 kopačky na hřebík, se brzy do klubu vrátil, aby jako trenér mládeže vyhrál v roce 1977 FA Youth Cup, v kádru tehdy hráli Kevin Ratcliffe či Steve McMahon.

V 1981, ve stejné době jako na lavičku prvního týmu usedl Howard Kendall, se Harvey stal manažerem rezervy. O dva roky později se přesunul na pozici trenéra prvního týmu, kde podle mnoha hráčů přispěl k obrovským úspěchům v polovině osmdesátých let. Po odchodu Kendalla převzal Everton a během tří manažerských sezon skončil s klubem v lize čtvrtý, osmý a šestý, v roce 1989 s ním prošel do finále FA Cupu, kde však prohrál s Liverpoolem 2:3. Po špatném startu v říjnu 1990 odešel, jenže se okamžitě vrátil jako podřízený Kendalla. Obě legendy odešli v roce 1993, ale Harvey se o čtyři roky později opět vrátil, tentokrát vzal práci v akademii, s níž v roce 1998 výhral FA Youth Cup, nebo vychoval pro seniorský fotbal Tonyho Hibberta a Leona Osmana. Později pod jeho rukama prošel i Wayne Rooney, který dovedl mladý výběr do neúspěšného finále FA Youth Cupu (2002). Harvey v roce 2003 definitivně odešel, v Evertonu působil čtyřicet let.

Chat

Co nejdůležitější potřebuje fotbalista, aby se prosadil na nejvyšší úrovni?

Jsou hráči, kteří se díky svým schopnostem dostanou do prvního týmu, tím myslím třeba Rooneyho. Jediná věc, jež je může přibrzdit, je zranění. Jde ale hlavně o nastolení disciplíny. Poté jsou totiž hráči jako Tony Hibbert a Leon Osman. Když byli mladí, příliš jsem nevěřil, že se prosadí seniorského mužstva Evertonu. Disponovali talentem, jenže tím rozdílovým faktorem pro prosazení do prvního týmu byl jejich přístup a odhodlání.

Váš nejlepší momenty coby hráče Evertonu?

Pamatuji na vítěznou branku ze semifinále poháru proti Manchesteru United. Vyhráli jsme 1:0 a já vstřelil jedinou branku, která nás dostala do finále. Vzpomínám si však, jak jsem mohl za stavu 1:0 přidat druhý gól. Po čase ovšem jsem to ale hodil za hlavu, přeci jenom vzpomínka na jedinou branku je hezká. Musím zmínit také gól proti West Bromu, který nám zajistil v roce 1970 titul. Utkání přímo na stadionu sledovala celá moje rodina – všichni bláznivý Evertonians – a byla na mě velmi pyšná.

Jaké se vás zmocňovaly pocity, když si spolu s Howardem Kendallem a Alanem Ballem patřil do ‚Holy Trinity‘?

Za B nebo C tým jsem nastoupil proti Howardovi v Prestonu, proti Ballymu v Blackpoolu a proti Georgovi Bestovi v United, všichni měli šestnáct let. Patřili k nejlepším hráčům široko daleko a já se dvěma z nich poté hrál. Úžasné. Bally byl nejlepším hráčem, jehož jsem kdy v Evertonu viděl. Howarda hodnotím velmi podobně. Brian Labone o nás prohlásil: „Tvořili jediné tříčlenné mužstvo, které kdy vyhrálo titul!“

Koho byste ze současného Evertonu označil za nejslibnější talent?

Poslední dobou vidím Toffees velmi málo, zaujal mě ale Barkley. Sledoval jsem ho v den, když se vracel po zranění, a ohromil mě. Pokud nepoleví, může se stát TOP hráčem.

Když jste poprvé spatřil Wayna Rooneyho jako mladého chlapce, vypadly vám oči z důlku?

Ne úplně! V neděli ráno jsem pravidelně pozoroval výběru U14, U15 atd. V přestávce jsem se zašel podívat na U11, jedno dítě na půlce přebralo míč, přešlo přes čtyři či pět protivníků a trefilo roh branky. To byl můj první kontakt s Waynem. Později jsem ho začal nasazovat do U18, to měl dvanáct, třináct let. Skvělé dítě. I tehdy z něj vyzařovala aura.

Nejlepší fotbalista, proti němuž jste hrál?

George Best. Disponoval zvláštními schopnostmi, jak obcházet hráče. Sice se staral o sebe, trénoval ale tvrdě. Po Alanu Ballovi nejlepší fotbalista, kterého jsem viděl.

Vyberte nejkvalitnějšího spoluhráče?

Alan Ball. Na druhém místě zmíním Bobbyho Collinse, Jimmy Gabriel také zaslouží pozornost. Bally ale dovedl vše. Stačí si pustit finále Mistrovství světa v roce 1966 a všimnout si jeho výkonu. Neuvěřitelné.

Co v současnosti děláte?

Jsem skautem v Boltonu, většinu času trávím v zahraničí. Minulý víkend jsem pobýval ve Španělsku, proto tuto sezónu příliš Everton nesleduji. Viděl jsem však utkání proti Aston Ville, dobrý výkon. Letos vezmu mého tříletého syna na Goodison Parku a představím ho tam.

Kdo disponoval největší talentem za vašeho působení v Evertonu?

Musí to být Wayne Rooney. Jako dítě dokázal na hřišti zahrát všechny pozice. Střetnul jsem se během 40 až 50 roky, ať už jsem hrál nebo trénoval, s mnoha úžasnými fotbalisty, ovšem Wayne byl z nich nejtalentovanější. Více než Alan Ball.

Který stadion, na němž jste hrál, považujete za nejlepší. A zajímal by mě také nejlepší tým, s nímž si se utkal?

Za nejlepší stadion zvolím Wembley.

V roce 1967 jsme se v přípravě střetli s Ajaxem. Bylo to těsně před vynikajícím Ajaxem ze sedmdesátých let. Porazili nás 3:0, mohli nám však nastřílet klidně deset branek. Na hřišti se prezentovali neuvěřitelně. Otevřeli mi oči v oblasti moderní taktiky a způsobu hry. Harry Catterick nám dal po utkání volno, já ale večerní Amsterdam odmítl, byl jsem strašně zklamaný.

Koho označíte za nejlepšího brankaře Evertonu?

Gordon West mě asi zabije. Říkal mi, že byl nejlepší v černobílém, Neville Southall zase v barevném. Já však řeknu Neville, v osmdesátých letech nechytal na světě nikdo lépe.