7 9 7 9 8 9 9 7

Everton – Southampton 8:0
First Division, 20. listopadu 1971

Příčin úpadku mistrovského týmu z roku 1970 bylo několik, ať už viníme zranění, ze kterého se Brian Labone již nedokázal zotavit, nebo dopad mexického mistrovství světa. Vítězný tým si však jeden poslední záblesk nenechal upřít. Záblesk geniality, která Evertonu v sezoně 1969/70 vynesla titul.

Zápas přišel devatenáct měsíců po výhře 2-0 nad West Bromwichem, která Toffees zajistila sedmý titul a také naději, že vítězné mužstvo bude anglickému fotbalu kralovat i v nově načaté dekádě. V den, který s sebou přinesl první sníh zimy, byl na Goodison Parku hostem Southampton a ze slabé výkonnosti obou týmů se dalo jen stěží předpovědět, že se schylovalo k neobyčejnému utkání. Z tabulkové pozice Blues naopak čišela jistá souměrnost – 17. místo po 17 zápasech a pouhých 13 bodů a 13 vstřelených gólů. Saints na tom byli jen o fous lépe, příslušela jim šestnáctá příčka s 15 body.

V domácím týmu se přitom objevilo osm hráčů, kterým se na konci předloňské sezony na krku houpala mistrovská medaile, které doplnili John McLaughlin, Peter Scott a talentovaný mladík David Johnson. Na straně Southamptonu nastoupil někdejší goodisonský oblíbenec Jimmy Gabriel, před kterým se pohybovala silná útočná dvojka Ron Davies – Mick Channon.

Začátek zápasu doprovázelo silné sněžení, Evertonu to ale nezabránilo v okamžitém nastolení převahy. Alan Whittle už překonal brankáře Saints Erica Martina, z brankové čáry ale balon vykopával John McGrath. Indicie, jakým směrem se utkání bude ubírat, byla naprosto zřejmá, nebylo tedy překvapením, když se domácí ujali po třinácti minutách vedení. Dlouhý míč Tommyho Wrighta se sklouzl po mokrém hřišti a David Johnson mohl zakončovat k bližší tyči.

Druhý gól padl záhy, když kombinace s Whittlem vysunula Joe Roylea do osamoceného nájezdu na brankáře, který útočník neomylně proměnil. Šance střídala šanci, pálil Ball, Whittle nebo aktivní Johnson, ale třetí gól se dostavil až před odehranou půlhodinou. Kendallův míč z hloubi pole hlavou na Johnsona usměrnil Whittle a mladík znovu prokázal svůj střelecký instinkt.

Pět minut před poločasem přidal Royle svůj druhý gól, ale gólovému přívalu v první půli ještě nebyl konec. V poslední minutě obrana Southamptonu znovu zazmatkovala a výsledkem byl téměř sedmdesátimetrový sprint Alana Balla na osamocenou bránu, který legendární záložník zakončil přesnou střelou z hranice velkého vápna. Everton do šaten kráčel za standing ovation publika, které se po řadě podprůměrných výkonů konečně bavilo.

Bezprostředně po výkopu mohli Blues téměř slavit pošesté, když po Roylově sklepnutí střílel těsně vedle Ball. Hra nadále probíhala pouze jedním směrem. Když už se Saints k míči dostali, nedokázali si s ním pohrát více, než několik vteřin, díky čemuž se Everton nemusel strachovat a vyslat všechny síly za účelem dalšího gólového přídavku. A povedlo se. V šedesáté minutě Royle zkompletoval hattrick krásnou half volejí z kraje pokutového území. Pokud ale v otloukání nešťastných Saints někdo vyloženě vyčníval, byl to Alan Ball, jehož kreativní genialita, ještě k tomu ve zrádných podmínkách, byla výstižným symbolem jeho předposledního domácího zápasu coby hráče Evertonu.

Po 72 minutách se Royle trefil počtvrté, přičemž jako jediný z gólů celého odpoledne, vyžadoval i trochu štěstí. Ballovu střelu Martin vyrazil k nohám Howarda Kendalla, který ale míč minul. Balon tak spadl k nohám robustního útočníka, který zajistil sedmou trefu svého týmu. Nakládačku Everton dokončil pět minut před koncem, kdy Johnson využil nedorozumění meti Martinem a McGrathem a drzým lobem přes bezmocného gólmana dal utkání gólovou tečku. Šlo o Johnsonův jediný seniorský hattrick a zápas zůstává tím jediným poválečným ligovým utkáním, ve kterém se dva hráči Evertonu trefili třikrát a vícekrát. Zároveň Southampton zaznamenal nejtěžší porážku za 44 let. Konec zápasu doprovodil bouřlivý aplaus a také goodisonská světelná tabule, na kterou se ani nevešla jména všech střelců, a tak na ní namísto toho zářila čísla střelců – 7 9 7 9 8 9 9 7.

Dodatek

Byl to jeden z nejbláznivějších výsledků v klubové historii. Abychom zápas vložili do kontextu – šlo o jediný duel z 55, odehraných mezi dubnem 1971 a zářím 1972, ve kterém Everton vstřelil více, než dvě branky. V zápase navíc padlo 20% ligových gólů Toffees z celé sezony 1971/72, což je pro prvoligový klub nevídané. Osm gólů padlo v rozmezí 72 minut a než Blues v lize vstřelili dalších osm branek, trvalo jim to 21 hodin, tedy čtrnáct utkání a stalo se tak až v polovině března 1972.

K 20. listopadu 1971 se pojí také jiný zajímavý příběh. Hráč v jiném zápase v ten den vstřelil více gólů, než samotný Everton. Byl jím bývalý rezervní hráč Liverpoolu Ted MacDougall, který se proti Margate v FA Cupu trefil devětkrát a výrazně přispěl k výhře svého Bournemouthu 11-2. Brankář, pod jehož rukama prošlo oněch jedenáct gólů, je vůbec nadmíru zajímavá postava. Šlo totiž o nekonečného smolaře.

Chic Brodie mohl nabízet rady jak přežít nezvyklé situace na hřišti. Brodie, který zemřel v roce 2000, přežil vhození ručního granátu do pokutového území na hřišti Millwallu v roce 1965 a byl přítomen, když se v Lincolnu zhroutila branková konstrukce. Což byl problém, protože Brodie stál přímo pod ní. Prokletá kariéra brankáře skončila zraněním kolene, způsobeným srážkou s ovčáckým psem, který zabloudil na hrací plochu, když Brodie hájil bránu Brentfordu.