Alan Ball

13/08/2013 0 Od Riči

Když Bill Shankly popsal Alana Balla jako jednoho z největších hráčů po válce, rozhodně vyřknul názor, s nimž se ztotožňovala široká fotbalová veřejnost v 60. a 70. letech minulého století. Záložník s lehce rozpoznatelnou figurou díky plameně zrzavým vlasům, korespondujícím s jeho temperamentem, vyhrál mistrovství světa v červnu roku 1966 v 21 letech a o měsíc později se stal hráčem Evertonu.

Ambiciózního fotbalistu neodradilo odmítnutí Boltonu Wanderers na začátku kariéry, přes počáteční zklamání se přenesl a o pár let později na Goodison Parku předváděl své umění po dobu pěti let. Radoval ze zisku ligového titulu v roce 1970 a společně s Colinem Harveym a Howardem Kendallem utvořil známé uskupení “Holy Trinity”.

Narozen 12. května 1945 ve Farnworthu, předměstí Boltonu, odkud mimochodem pocházel také Tommy Lawton, Ball zdědil fotbalové nadání po svém otci – Alanu Ballu seniorovi, který hrával v nižších soutěžích za Southport, Birmingham City a Oldham, přičemž později se vydal na trenérskou a manažerskou dráhu. Zpět k juniorovi, ten po neúspěšném pokusu prosadit se v domovském klubu, možná tehdy se zrodila jeho touha po úspěchu, podepsal smlouvu s Blackpoolem v patnácti letech a slíbil proniknutí do anglické reprezentace dříve, než dovrší dvacet let.

Sebevědomí nikdo nebylo velkým problém pro mladého fotbalistu. V šestnácti letech při tréninku vyzval přihrávkou legendárního Sira Stanleyho Matthewse ke sprintu. Matthews ovšem dostával míče rád do nohy, a tak rázně nezkušenému kolegovi vyčetl: „Pobíhat po hřišti je tvoje zatracená práce, koukej se jí držet!“

Ačkoliv se nemusel dočkat uznání od Matthewse, pokračoval ve výkonnostním progresu a brzy se poprvé objevil v ligovém zápase za Blackpool, při vítězství 2:1 nad Liverpoolem. Splnil i svůj odvážný slib, v reprezentaci debutoval v květnu roku 1965 proti Jugoslávii tři dny před svými 20. narozeninami a už o rok později čelil ve finále Mistrovství světa SRN. Navíc v závěrečném utkání patřil k nejvýraznějším tahounům Albionu za nejcennějším fotbalovým titulem. Nejenže vynikal štulpny stáhnutými až ke kotníkům, hlavně během prodloužení zaujal skvělou fyzickou výdrží a Geoffu Hurstovi asistoval u proslaveného gólu nególu.

Malcom Allison ve svém odborné publikaci Soccer For Thinkers vzpomínal, co říkal Alan Ball v posledních minutách finálového střetnutí. „A sakra, už nemůžu, jsem vyřízen. Dvakrát jsem umřel a deset minut se snažím nadechnout, jenže Schnellinger po mě jde. Celé odpoledne na mě nemá, nevidím důvod, aby se teď situace změnila.  Blíží se další souboj, myslím. Tentokrát jsem vážně vyřízený.”

„Jak rychle sprintoval k míči, neumím posoudit,” rekapituluje Allison, „určitě ale nejrychleji ze všech.“

Talentovaná motorová myš si povedeným Mistrovstvím světa vysloužila renomé, přestup do většího celku byl jediným dalším východiskem. Evidentní zájem jevil Leeds United, manažer Don Revie se s Ballem několikrát sešel, vše však ztroskotalo na představě Blackpoolu ohledně hodnoty transferu. Žádal £110 000, tedy britský rekord. Váhání Leedsu využil Harry Catterick z Evertonu a 15. srpna 1966 splnil požadavky Seasiders.

Přestože Toffees opanovali v roce 1966 FA Cupu, v lize zaostali za očekáváními a po nepřesvědčivém výkonu v Charity Shield proti Liverpoolu cítil Catterick potřebu vyztužit záložní řadu. Ball naznačil své schopnosti již v prvním utkání 20. srpna s Fulhamem, vstřelil jedinou branku utkání. Další víkend bylo na programu první Merseyside derby sezóny, Catterick se před soubojem s Liverpoolem nechal slyšet, že příchodem Balla se ostatní hráči zlepšili o deset procent. Třeba šlo o zastrašující výrok před derby, kdo ví, Catterick nakonec daleko od pravdy nebyl. V 10. minutě nová posila Evertonu nasměrovala střelu Johhnyho Morriseye do sítě, sedm minut poté ranou pod břevno zvýšila na 2:0. Tommy Smith sice snížil, Sandy Brown ale v závěru pečetil skóre na 3:1. Dvougólový střelec později popsal své zážitky: „Jakmile jsem se trefil podruhé, v životě ani ve srovnání s mistrovstvím světa jsem nezažil tolik lidí zpívat mé jméno a více mě nabudit.”

Za sedm měsíců Ball ještě výrazněji vystoupal u Evertonians na ceně, když opět zapříčinil porážku městského rivala před domácím publikem. V 5. kole FA Cupu nádherným volejem stanovil výsledek 1:0. Duel se těšil obrovskému zájmu, sledovalo ho dohromady 105 000 lidí na Goodison Parku a na promítání na Anfieldu, lístky se vyprodali za tři hodiny. „Uklidil jsem balon volejem z ostrého uhlu vpravo do vzdálenějšího rohu, nikdy jsem nekopnul volej lepším způsobem. Slavil jsem u rohového praporku, tři minuty jsem se nedokázal hnout z místa. V těch dnech jsem byl placen za nečestné ovlivňování zápasů!” Ironicky komentoval hrdina derby svou vynikající formu.

56 nastřílených branek z prvních tří sezón v modrém dresu ukázalo záruku kvality, třeba ale jedním dechem též připomenout další přednosti šikovného středopolaře. Technická vyspělost, tvrdost, rychlost a výbušnost, přesto všechno působil na hřišti elegantně. V moderním fotbale by místo jistě našel.

Kromě úspěšného MS 1966 se při ohlédnutím za Ballem nejvíce vybaví fotbalové partnerství s Colinem Harveym a Howardem Kendallem. Takzvaná “Holy Trinity” měla prsty v mnoha úspěších Evertonu.  „My tři jsme příliš nepotřebovali trenérské rady. Dokázali jsme se najít i ve tmě,” bilancuje Ball, s čímž souhlasil Colin Harvey, „Howard, Alan a já jsme byli odlišní, jenže spolu jsme si v záloze rozuměli. Alan vše prováděl v rychlosti 100 mil za hodinu, pyšnil se velkým srdcem a fantastickými schopnostmi. Představovalo pro mě poctu nastupovat po jeho boku.”

Přestože Ball měřil pouze 168 cm, na zelených pažitech jste ho nepřehlédli. Lehce jste ho identifikovali díky zrzavé hřívě, typickým bílým kopačkám a často nezkrotnému temperamentu. Diskutoval se všemi, na nikom nenechal nit suchou. Na začátku angažmá v Evertonu dvakrát uviděl červenou kartu, a proto si za špatnou disciplínu vysloužil v rozhodující fázi ročníku 1969/70 pětitýdenní trest. Jaké bylo překvapení, když následně Harry Catterick zlému muži navlékl kapitánskou pásku. „Alana jsem jmenoval kapitánem z psychologického hlediska. Přenesl jsem na něj více zodpovědnosti a informovanosti v oblasti problémů rozhodčích a hráčů,” vysvětil svůj tah lišák Catterick.

Ball vedl Everton poprvé proti Tottenhamu v květnu roku 1970 a odehrál jedno z nejpovedenější střetnutí při výhře 2:1. Následovalo šest vítězných kol a Ballova vůdčí role pomohla ve vydařených dostizích o anglického mistra. Se zraněním Briana Laboneho na něj přešla větší odpovědnost. „Nemyslím, že jsem změnil temperament s kapitánskou páskou, spíše jsem se přestal vyvarovat trablím. Místo abych řval na rozhodčí, mohl jsem jim pokládat otázky.”

Titul z roku 1970 byl jeho jedinou klubovou trofejí, přesto pro tým přestavoval důležitý a pro mnohé nepostradatelný článek. „Neuvažuji o jeho prodeji, avšak každý hráč má pochopitelně svou hodnotu. Alana si vážím na jeden milion liber,” odvětil Catterick na dotaz ohledně ceny Balla na jaře roku 1971. Zda by ho za tuto sumu prodal, manažer Toffees odpověděl: „Ne, ale nejdříve bych o tom přemýšlel.” Naneštěstí Catterick představoval nepředvídatelného a nelítostného muže. Devět měsíců po onom výroku v prosinci roku 1971 prodal Balla za £220 000 dvojnásobným mistrům z Arsenalu, jednalo se o další britský přestupní rekord. Samotný hráč nesouhlasil s odchodem, Catterick mu prý řekl: „Jde o byznys, synu. Zdvojnásobuji moje peníze. Dočkám se z tebe profitu, dostanu toho za tebe spoustu. Fotbalový byznys, synu.” S těmito slovy nastal konec Alana Balla na Goodison Parku.

Většina Evertonians s Catterickovým tahem hlasitě nesouhlasila a novinkou byla řádně šokována. Historik zaměřený na Everton George Orr ve své knize Everton in the Seventies: Singing the Blues přinesl zajímavou hypotézu vysvětlující odchod. „Šuškalo o dluzích z hazardu a nepokojích v kabině. V jeho posledním zápase v Derby Howard Kendall předváděl technicky výbornou hru, zkazil jenom jednu přihrávku a po ní se na něho Ball otočil s křikem. Kendall k němu přiběhl a hodil na něj zabijácký pohled. Viděl jsem v tom nějakou vadu. Ball byl skvělým hráčem, bohužel nedokázal nechat jazyk za zuby. Kvůli debatám s rozhodčími obdržel mnoho karet a zbytečných trestů. Pokud se podíváte na hráče z té doby, Lyons, Darracott, Kendall, Harvey a Royle později působili v Evertonu v různých pozicích. Pro Balla se místo nenašlo, náhoda?”

Ball hrál v Arsenalu pět let, během kariéry na Highbury dostal dokonce v anglickém národním týmu nakrátko kapitánskou pásku. V Arsenalu se účastník MS 1966, 1970 a 1974 rychle probil do základní sestavy, nicméně ke spokojenosti mu chyběly větší ambice mužstva. Po nešťastných zmarech v bojích o trofeje totiž následoval prodej opor.  Uprostřed sezóny 1976/77, po 217 odehraných utkáních a 52 vstřelených branek za Gunners, odešel do Southamptonu za £60 000, kde vydržel do roku 1978, než se rozhodl vyzkoušet si zámořskou NASL. Nejprve zakotvil ve Spojených státech amerických a po štaci ve Philadelphii Furty zamířil do Kanady, konkrétně do Vancouveru Whitecaps. V roce 1980 Ballovi přilétlo laso z rodné země, v Blackpoolu mu svěřili kromě hraní i manažerování. Krátké období na západu Anglie se neslo ve znamení neúspěchu, a tak Ball s vděkem přijal nabídku podruhé v kariéře obléknout dres Southampton.

Jestliže v Evertonu a Arsenalu Alan Ball vydržel delší dobu, v pozdější fázi rychle střídal kluby. V roce 1982 se setkal se spoluhráčem z MS 1966 Bobbym Moorem, jenž převzal trenérskou taktovku nad bohatým klubem Eastern Athletic z Hongkongu. Moore na svého kamaráda ukázal, jelikož sedmatřicetiletý Ball na hřiště stále vbíhal s pravou vášní, a po exotickém přesunu toužil: „Skvělý přestup. Rád jsem znovu pracoval s Bobbym a navíc jsem si vydělal slušné peníze.” Po sezóně v bývalé britské kolonii se vrátil na Ostrovy, aby v Bristolu v létě roku 1984 ukončil hráčskou kariéru.

Manažerskou roli si Ball dříve vyzkoušel v Blackpoolu, naplno se do ní obul až v Portsmouthu. Mezi léty 1984 a 1989 odváděl slušnou práci, rokem 1987 potom jeho snažení vyvrcholilo postupem do First Division. V Portsmouthu se mu i proto dostalo ocenění jako nejlepšímu manažerovi od 50. let. Ve Stoke City (1989-91) si zcela jistě představoval lepší měsíce, v Exeteru City ale pookřál, těžil hlavně z nově zavedených moderních prvků. Toho si všimli v Southamptonu a starého známého angažovali už celkem potřetí. Během roku a půl držel Saints v klidných vodách tabulky, přičemž pod jeho vedením hvězdný Matthew Le Tissier předváděl své nejlepší kousky. V létě roku 1995 se ozval Manchesterem City. Jenže City nepovedený ročník City korunovali sestupem z Premier League a boltonský rodák po třech kolech v sezóně 1996/97 rezignoval. Na konci milénia se snažil o nápravu v Porstmouhu, po roce však životní kapitolu s názvem fotbal raději uzavřel.

V důchodovém věku se častěji ukazoval na Goodison Parku, ať při zápasech nebo slavnostních večeřích. V roce 2004 ho těžce poznamenala smrt manželky Lesley, o níž se detailně zmínil v autobiografii Playing Extra Time. S těžkou ztrátou Ball nic neztratil na veselé povaze a ochotě popovídat s kýmkoliv, zůstal silným mužem. Proto fotbalový svět zaskočilo, když v dubnu roku 2007 ve svém domě zemřel.

„Fandím Evertonu od školských let, hrál jsem zde, trénoval a dělal manažera. Alana oceňuji jako největšího Evertoniana všech dob. Pochopitelně jsem nikdy neviděl naživo Dixie Deana, ovšem fakt, že Alan byl ve finále Mistrovství světa nejlepším hráčem ve věku 21 let, mluví sám za sebe,”složil poctu přítelovi po smrti Colin Harvey. Pěkná slova o Ballovi pověděl také mnohdy výstižný Phill Neville: „Vždy jsem ho považoval za pravého gentlemana. Je legendární za MS 1966 a mezi legendy Evertonu ho povýšili jeho výkony. Byl a je inspirací pro všechny hráče Evertonu.”

Goodison Park sloužil co by jeviště nejlepším představením Alana Balla, přízeň k Toffees všestranný záložník stvrdil krátce před skonáním. „Jste zasažen kluby – pokud za ně hrajete, reprezentujete je, jste jejich manažerem – jsou neustále s vámi, nic se nemění. Musím ale říct, jsem Evertonian. Čím horší věci vás postihnou, tím lépe fanoušci reagují. Z toho důvodu je Everton tak fantastický klub a z toho důvodu hráči Evertonu přesně vědí, co je potřeba.

„Rád bych opět jednou vyběhl na Goodison, naskakuje mi spousta vzpomínek. Evokuje mi nádherné fotbalové místo… před lidmi, kteří nás hráče uznávali na sto procent. V tom je kouzlo Goodisonu a o tom všem je fotbalový klub.”

Vyhrát Mistrovství světa v 21 letech by mohlo vést k sebeuspokojení a pohodlnosti. Co se týče Balla, bylo tomu přesně obráceně. Po finále v roce 1966 oznámil: „Lidé říkají, že jsem úspěšný, já ovšem nic nevyhrál. Žádný pohár, ligový titul, nebo evropskou soutěž.” I po zisku trofeje pro mistra Anglie 1970 se hnal za dalšími vavříny a nepolevoval ve své snaze. To byl jednoduše Alan Ball.

Alan Ball

Narozen: Farnworth, Bolton, Lancashire, Anglie, 12. května 1945
Zemřel: Warsash, Hampshire, Anglie, 17. dubna 2007
Pozice: Záložník
Everton:

Sezóna Liga FA Cup Ligový pohár Evropa Celkem
Zápasy Góly Zápasy Góly Zápasy Góly Zápasy Góly Zápasy Góly
1966/67 41 15 6 2 4 1 51 18
1967/68 34 20 4 0 2 0 40 20
1968/69 40 16 5 0 4 2 49 18
1969/70 37 10 1 1 3 1 41 12
1970/71 39 2 6 3 1 0 6 3 52 8
1971/72 17 3 0 0 0 0 17 3
Celkem 208 66 21 5 10 3 10 4 250 79


Ostatní kluby:
 Blackpool (1962-66), Arsenal (1971-76), Southampton (1976-78), Philadelphia Fury (1978-79), Vancouver Whitecaps (1979-80), Blackpool (hrající manažer 1980-81), Southampton (1981-82), Eastern Athletic, Hongkong, (1982-83), Bristol Rovers (1983-84)
Manažer: Blackpool (1980-81), Portsmouth (1984-89), Stoke City (1989-91), Exeter City (1991-94), Southampton (1994-95), Manchester City (1995-96), Portsmouth (1998-99)
Úspěchy: 1969/1970 ligový titul, 1966 Mistrovství světa, 72 zápasů za anglickou reprezentaci a 8 vstřelených gólů, Síň slávy Blackpool FC, Everton FC a Anglie, Držitel Řádu britského impéria MBE.