Jeffers opět v Evertonu

Jeffers, představující synonymum promrhaného talentu, ukončil sportovní kariéru v 33 letech po 250 odehraných zápasech. Nyní chce muž, za něhož Arsène Wenger zaplatil £8m, od léta zapracovat na dokončení trenérské licence EUFA a získat trvalé zaměstnaní v Evertonu. „Nemohu nastoupit do kurzu dříve než v létě a přišlo mi mrhání časem nic nedělat, a tak jsem se rozhodl sbírat první zkušenosti,” prozradil na úvod.

„Everton se ke mně zachoval mile, povolil mi stát se zase pro jednou jeho součástí. Kromě fotbalu v ničem jiném nevynikám. Během kariéry jsem si prošel mnohým, ať už dobrými, či špatnými zážitky. Podle mého dokáži dětem radit, jak se chovat a čeho se vyvarovat. S přešlapy mám určité zkušenosti.

Časem se ze mě vyklubal odstrašující příklad, lidé si na mě ukazují a říkají: ‘Podívej, čím mohl být, ale nakonec toho nedosáhl.‘ Neříkám, že jsem na všechno zapomněl. Prožil jsem slušnou kariéru, splnil jsem si několik ambicí, ovšem zároveň si uvědomuji mé možnosti. Byl jsem dobrým hráčem, vím to. Měl jsem končit s více než jedním startem za Anglii a 250 na klubové úrovni.”

Rodák z Liverpoolu debutoval v modrém dresu v roce 1997, tehdy v šestnácti letech vystřídal Dava Watsona na Old Trafford. Po čtyřech letech a 20 vstřelených gólech v 60 utkáních odešel za velké peníze do Arsenalu, kde se nikde nedokázal prosadit. U Gunners trpěl na časté zdravotní problémy, na druhou stranu tajemstvím není povýšené ego a horší disciplína, s nimiž se potýkal už na Goodison Parku.

„Trápila mě frustrace kvůli zraněním. V mladém věku jsem s nimi hodně zápasil, to vám v klubu formátu Arsenalu značně ztíží boj o sestavu. A rozhodně jsem rovněž soupeřil s výbornými útočníky. V Everton jsem si zvykl na pravidelné vytížení, v Arsenalu jsem sbíral minuty postupně, hlavně potom v nedůležitých střetnutích.

Nechápejte mě špatně, v takových zápasech musíte chytnout šanci za pačesy, jenže mě srazila zranění. Nedoléčil jsem problémy s kotníkem a sezónu před přestupem do Arsenalu jsem podstoupil operace kotníku a ramena, takže jsem naskočil pouze do 14 duelů, což mě limitovalo. Everton pro mě představoval nejlepší místo, pokud bych zůstal, užil bych si více fotbalu. Zvolil jsem Arsenal a nedopadlo to. Cítil jsem zklamání z absence pravidelného hraní a nedokázal jsem předvést moje nejlepší výkony.

Arsène Wenger mi poskytl spravedlivou šanci prosadit, choval se ke mně mile, to třeba zmínit. Neřeknu proti němu jediné špatné slovo. Jako jeden z mála manažerů, pod nimiž jsem působil, s vámi jedná upřímně.

Nedostatek času na hřišti a častá zranění mě dostihly. Pod Alanem Curbishleym v Charltonu jsem viděl naději zabojovat v 15 až 20 utkáních, bohužel se naděje nevyplnily. Zároveň jsem pravděpodobně pokulhával v životosprávě, jakmile jsem se ocitl na marodce. Večírky a poflakování jsem preferoval na úkor tréninků. Kašlal jsem na tréninky, protože jsem tušil, že v sobotu stejně nenastoupím. Zpětně těchto kroků lituji, v Arsenalu a Charltonu jsem se nepředřel.

Z osobního hlediska vnímám Everton jako klub číslo 1. Zoufale jsem snažil o návrat, o zapojení do trénování, podle mého pomohu. Nyní sleduji trenéry Phila Jevonse a Toma Carney, oba si mě pamatují jako fotbalistu. Nebo minulý týden jsem pozoroval v akci Kevina Sheedyho a Johna Doolana, píši si poznámky a učím se.”