Bob Latchford

Jeden z nejlepších anglických hroťáků druhé poloviny sedmdesátých let tu ještě neměl Legendu. Tímto článkem redakce splácí dluh.

Rodák z Birminghamu snad jinou práci ani dělat nemohl. Třetí ze čtyř bratrů, kteří byli všichni zasaženi virem zvaným fotbal. Zatímco nejstarší syn John na zkoušce v Aston Ville neuspěl (a rodiče si také nepřáli, aby se profesionálně fotbalu věnoval, čemuž se v době krátce po válce není co divit), tak Davidovi, Bobovi a Peterovi bylo dovoleno snít. David dělal brankáře v Birminghamu, Motherwellu a Bury. Peter měl na stejné pozici ještě lepší kariéru, po několika letech ve WBA chytal více než deset roků za Celtic.

Ale Bob se našel ve střílení branek – a pumlíče se nejlépe posílají do branky z pozice středního útočníka. Birmingham City – to byl a dosud je klub jeho srdce. Ve 14 se stal podpisem amatérské smlouvy spoluhráčem svého bratra Davida a vedení klubu s nabídkou profesionální smlouvy neotálelo – pouze o tři roky později. V 18 vsítil při svém debutu dva góly Prestonu – hlavou, což se v další kariéře stalo jeho poznávacím znamením. Jenže ambice jsou jedna věc a výkony týmu druhá. Birmingham City byl průměrný tým a nesmíme zapomínat na fakt, že hrál druhou ligu. V roce 1971 se ale klubu povedl skutečný majstrštyk – podepsal Trevora Francise. Nejlepší hráč v historii klubu byl podpořen dalším povedeným nákupem – se střílením branek přišel pomoci Bob Hutton z Carlisle. Výsledek? Trevor a dvojice Bobů významně přispěla k postupu do první ligy, když padesátkrát prohnala míč goalem. Pouze desetkrát skóroval v lize někdo jiný. (Latchford samotný vsítil v lize 23 branek, v obou pohárových soutěžích dalších sedm.) A nováčkovi se v první sezóně v nejvyšší soutěži celkem zadařilo, desáté místo z 22 znamenalo spokojenost na všech stranách.

Ale, jak už to tak bývá, druhá sezona byla horší. Start do sezony se nepodařil, a tak si mohl Birmingham City ohledně Latchforda vybírat ze tří nabídek. Od určité doby bylo jasné, že svého hroťáka neudrží, bo o jeho talentu se již vědělo. Závod o jeho podpis vyhrál Everton, když uspěl v konkurenci Liverpoolu a Derby County. Tehdejší manažer RS Shankly dokonce chtěl využít svého synovce Rogera Hynda, spoluhráče Latchforda z BCFC, aby ještě podepsal s jeho klubem, ale bylo již pozdě. Everton ale zacvakal pořádný balík. Archie Styles, Howard Kendall (ano, ten) a 80 tisíc na účet klubu – celkem obchod za 350 litrů. Tehdy britský rekord a částka, kterou by v té době neodmítl asi žádný anglický klub. (Ve stejném roce chtěl Everton podepsat Petera Shiltona. Obrovská škoda, že se to nepodařilo.)

Za Toffees se trefil Bob až ve svém třetím utkání, když se v klubu konečně zcela adaptoval, tak se docela děly věci. Ale sezónu 1974/75 mezi fanoušky klubu radši nezmiňujte. Ještě po 36. kole byl Everton první, ale nepovedený finiš ho odsunul až na čtvrté místo tři body za mistra z Derby County. Kde tehdy udělali soudruzi z Goodison Parku chybu? Dvě prohry s posledním Carlislem, remíza v posledním kole na předposlední (a taky sestupující) Chelsea, to je pět bodů… Latchford zavěsil v lize sedmnáctkrát. Další dvě sezóny jen stručně – 12 ligových branek Latchford, 11. místo Everton. 17 branek Latchford, Toffees devátí.

A poté přišla životní sezóna, taky několik utkání za reprezentaci. Bulvární deník Daily Express vyhlásil soutěž. Pravidla byla jednoduchá. Když dáš za sezónu 30 branek, tak dostaneš od nás 10 tisíc liber. To se povedlo. Vyžadovalo to ale v posledním ligovém utkání doma proti Chelsea proměněnou penaltu v 78. minutě. O peníze se podělil se svými spouhráči a významně dopomohl ke třetímu místu v lize. To ho již nemohl trenér anglické reprezentace Ron Greenwood opomíjet, a tak v celkem požehnaném debutovém věku 26 let a 10 měsíců nastoupil k prvnímu zápasu (sám k tomu říká, že si myslí, že měl dostat šanci dřív). Šlo o kvalifikaci proti Itálii na MS 1978 v Argentině. Celkově odehrál za reprezentaci Anglie 12 zápasů, ve kterých vsítil pět branek. Ale ani na MS, ani na ME 1980 Anglie nepostoupila. A když se konečně dostala do Španělska na další MS, tak již hrál ve Swansea a ve 30 letech byl z formy. Jen tak pro zajímavost – všech pět branek nastřílel během série pěti zápasů, přičemž jediný tým, proti kterému se neprosadil, bylo Československo v přáteláku (také jediný zápas v reprezentaci, kdy začal na lavičce). Během jeho životní sezóny začal být na Goodison Parku populární transparent, na kterém bylo napsáno „Bob Latchford walks on water“.

V Československu byl k vidění jednou s Evertonem v rámci evropských pohárů. Dukla na Julisce vyhrála a postoupila. Everton se začal zhoršovat, Bobův přestup v roce 1981 do Swansea nebyl nijak překvapivý. Jeho celková bilance v klubu činí 286 zápasů a 138 branek, tedy třetí nejlepší klubový střelec všech dob. Trochu paradoxní je, že za dobu svého působení na Merseyside nikdy nevsítil v derby. Se Swans v první sezóně zažil úspěšné šesté místo, ale v dalších dvou sezónách sestupy. Není se tak co divit, že odmítl hrát třetí ligu a na stará kolena kývnul na nabídku NAC Breda. Ačkoliv bilance 16 zápasů – 13 branek byla vynikající, tak adaptace zjevně byla nějaká horší a po půl roce je zpět v Anglii, kde následně vystřídal dres Coventry City a Lincolnu City. Hraní ve Walesu mu ale zjevně prospívalo. Zatímco dvojí vítězství se Swans ve Velšském poháru (tamní obdoba Anglického poháru) nijak nepřekvapilo, tak totéž v poslední sezóně jeho kariéry, tedy v roce 1987, bylo doslova šokem. Dnes již neexistující klub Merthyr Tydfil byl tehdy neligovým týmem.

Kariéra manažera nebo trenéra ho nelákala. V současnosti žije se svou druhou manželkou v Německu (první mu zemřela v roce 2000), pravidelně se zúčastňuje setkání fanoušků s bývalými hráči Evertonu a jednu dobu psal pravidelně blog pro známý diskusák NSNO. Pokud je v Anglii, tak ho můžete potkat v hrabství Devon, kde má dům (což je, přiznejeme si, od Birminghamu a Liverpoolu kus cesty).