Pat van den Hauwe

15/09/2019 3 Od Javor

Je 4. května 1987 a první Everton přijíždí na Carrow Road s jednoduchou rovnicí – výhra=titul. Defenzivní levý bek dostává po rohu míč na pravačku od Trevora Scotta v 54. sekundě zápasu a nechytatelnou pumelicí pod břevno ze šesti metrů o sekundu později střílí jedinou branku zápasu. O necelé dvě hodiny později přebírá kapitán Everton Kevin Ratcliffe pohár pro mistra ligy.

Pokud si od fanoušků vysloužíte přezdívku Psycho Pat, tak to říká o vás hodně. Pat van de Hauwe byl přesně takový. Kvalitní levý obránce, bouřlivák, bonviván.. zkrátka všechno možné, jen ne absolvent nedělní školy. Starší ze dvou bratrů se narodil v belgickém městě Dendermonde, což je město asi 30 km severozápadně od Bruselu. Táta byl Belgičan, máma z Londýna, stěhování do Británie přišlo, když bylo Patovi pět let. Rodina se nejdřív usadila v Bermondsey, definitivně pak v Deptfordu, takže to měla jen přes řeku do čtvrti Millwall, známého to centra londýnských fotbalových intelektuálů. Malý Pat se velmi často ulejval ze školy, nesnášel ji, a tak v čase školního vyučování dělal třeba judo nebo vzpíral. Nicméně kopání do míče bylo číslo jedna a šlo mu docela dobře. Dokonce jeden rok hrál za Arsenal. Ale časem tam přestal chodit/jezdit, na začátku puberty holt člověk má tendence na hodně věcí kašlat. I nadále tedy hrál za místní tým a ve 14 se seznámil se Susan Crossovou, která měla další čtyři sestry. Ta se o hodně později stala jeho první manželkou a matkou jediného Patova dítěte, dcery Gemmy. Škola? Proflákal se do posledního ročníku a na zkoušky, kterými by ústav ukončil, se vykašlal. Od manuální práce ho zachránila nabídka Chelsea. Ta si ho vyžádala na zkoušku, ale po nějaké době ho propustila. O tom se dověděl Birmingham City a spolu s dalšími čtyřmi spoluhráči nabrala jeho kariéra směr výše, konkrétně do Midlands.

To se psal červen 1977 a Patovi bylo 16. Birmingham tehdy nemohl mít nějaké velké ambice, s umístěním přesně ve středu tabulky (11. místo z 22) tak panovala spokojenost. A v říjnu 1978 přišla první šance. Manažer Jim Smith byl spokojen s jeho výkony a postavil ho do základní sestavy doma proti Manchesteru City. Měl na debut mlaďocha vliv fakt, že BCFC mělo z osmi zápasů tři body za tři remízy? Možná ano, debutoval i jeho kamarád z Chelsea Mark Dennis. Jenže Peter Barnes, který již tehdy hrál za reprezentaci, si z něj dělal trhací kalendář. Van der Hauwe byl střídán a City vyhrálo 2:1. V šatně po zápase manažer Smith všechny seřval a o van der Hauwovi prohlásil, že si za BCFC již nezahraje. To se v podstatě stalo, zahrál si znovu až za půl roku v době, kdy měl tým už jistý sestup. Zbytek sezóny již dohrál. V sezóně 1979-80 odehrál pouze jeden zápas proti Fulhamu. Cottagers otočili zápas z 0:3 na 4:3 a van der Hauwe si zranil záda, když špatně a tvrdě dopadl na zem po hlavičce. Ale zdraví hodně zahaprovalo, šlo o opravdu vážné zranění zad, měl sádru od pasu nahoru (představte si mumii) a k dalšímu zápasu nastoupil až po 20 měsících. Nicméně zpět do nejvyšší soutěže se postoupilo. A jak se vrátilo zdraví, tak se i zlepšily výkony, kromě obvyklé pozice levého obránce nastupoval Pat na zbylých s¨dvou pozicích v obraně a sem tam i v záloze. Počínaje sezónou 1981-82 se stal stálým členem základní sestavy a dokonce i vsítil branku proti Arsenalu, čímž přispěl k výhře 2:1. Jenže v roce 1984 se opět sestupovalo. To ještě nevěděl, že má před sebou posledních šest zápasů za BCFC…

Start do sezóny byl skvělý, vyhráli prvních pět mačů, šestý s Portsmouthem prohráli. Na tréninku den poté oznámil manažer Ron Saunders prodej dvou hráčů. Kevina Dillona koupil Watford a Pata van der Hauweho Everton. Cena? 90 tisíc. Je jasné, že hlavní slovo v tomto nákupu měl Howard Kendall. Everton udělal dobře, ale pro Susan to byla špatná zpráva, akorát se přistěhovala z Londýna a teď musela balit saky paky opět. Ale všichni víme, že nabídka Toffees se neodmítá. „Všichni mě přivítali srdečně. Až na Johna Baileyho, který si všiml, že hraji na stejné pozici.“ Nakonec ale Bailey patřil ten rok a něco k nejbližším Patovým kamarádům. Kendall vždy hleděl na van der Hauwa jako na levého obránce. Hned po příchodu do klubu tedy musel zapracovat na kvalitě své levé nohy, což si vzal na starost Terry Darracott, šéf skautů. O několik týdnů později už byla pro něj přirozenost ovládat míč levou nohou.

Po nějaké době hraní za rezervu se dočkal konečně debutu. Na Arsenalu se prohrálo, ale modrý dres s číslem 3 začal přetahovat přes hlavu čím dál tím častěji. A jeho první derby na Anfieldu bylo nezapomenutelné. Jedinou branku zápasu vstřelil Sharpe (přesně tu, kterou všichni známe), jeho skorosoused a na tribuně Kop slavilo 8 tisíc Evertonians. Sezóna skončila ziskem titulu, výhrou v PVP a United nás porazili až v prodloužení ve finále Anglického poháru. Van der Hauwe odehrál většinu zápasů v základní sestavě.

Jeho výkony nemohly uniknout reprezentačním trenérům. Jako první se ozval Guy Thiess, trenér belgické reprezentace. Proběhl telefonní hovor, Pat se rozloučil větou, že si nabídku promyslí. Zjevně z ní ale nebyl nijak nadšený. O něco později se ozval trenér Walesu, Mike England. Ten nijak nezastíral, že mu byl van der Hauwe doporučen Southallem a Ratcliffem. England udělal zjevně dojem – a tak si plácli. Howard Kendall doporučil Pata i tehdejšímu manažerovi Anglie, Bobbymu Robsonovi, ale ten se nějak neozval. Následujících několik let tedy strávil hraním za tým s velšským drakem na prsou. Wales určitě nepatřil k evropské špičce, ale za Anglii by si moc nezahrál, takže dobrá volba. Odehrál za reprezentaci 13 zápasů během čtyř let, přičemž běžně vynechával přáteláky na druhém konci světa, např. v Saúdské Arábii. Branku nevsítil. V kvalifikaci na ME 1988 si zahrál dvakrát proti týmu Československa, v obou případech nastoupil jako stoper. Prohra v Praze na Letné znamenala definitivní nepostup Walesu a naopak postup Dánska. Jedna ze dvou branek Iva Knoflíčka proti tomuto soupeři několik let zdobila znělku Branek, bodů, vteřin.

Sezóna 1985/86 byla sezónou zklamání. Everton skončil druhý, kvůli tragédii v Bruselu nemohl hrát PMEZ a o titul se přišlo zbytečnými ztrátami s týmy jako Luton a Oxford. Přitom z Anfield Road přivezl výhru.. Také to byla jediná sezóna, kterou za Everton odehrál Gary Lineker, který přišel jako náhrada za Andyho Graye. 40 branek ve všech soutěžích v celé sezóně, král střelců na MS. Výsledek? Přestup do Barcelony za tehdy rekordních 2,8 milionu liber. Faktem je, že se hra hodně podřizovala Linekerovi, hrály se mnohem více nakopávané míče. Tím ale “vyschly zdroje”, ostatní hráči se do střílení branek tolik nezapojovali a i to byl jeden z důvodů, proč obhajoba nevyšla. Samozřejmě nepomohla dlouhodobá zranění obranných opor, konkrétně Mountfelda s Reidem. Samotný van der Hauwe tak odehrál relativně hodně zápasů na stoperu, kupodivu zvládl nemít průšvih a přispěl rozhodně svým dílem k postupu do finále Anglického poháru…. který Everton opět prohrál. Vstřelil aspoň svůj první gól za tým, přispěl jednou brankou v lize k výhře 3:0 nad WBA.

Z další sezóny se stal opět triumf. Samotný Pat ale vynechal její polovinu, protože se dostal do bitky při návštěvě nočního klubu. Výsledkem byla krvácející noha, následovaly další zdravotní komplikace. Nakonec odehrál 90 minut jen sedmkrát. Ale doma se dařilo vyhrávat, ač se hrálo špatně, Goodison Park dobyl v lize jen Arsenal nejtěsnějším rozdílem. Ostatní týmy také ztrácely, liga se stala přetahovanou se sousedy. Ti si výrazně zavařili prohrou v Coventry. Reakce Evertonu v dalším kole? Viz perex. Po titulu odešel manažer Howard Kendall. Kupodivu do relativně nevýznamného Bilbaa. Jeho nástupcem byl jmenován Colin Harvey. A začal ústup z pozic – tým z pětaosmdesátého začal být rozprodáván a náhrady přicházely spíše méně kvalitní. Everton v následujících sezónách skončil v lize čtvrtý a osmý, v té druhé (1988-89) se dostal aspoň do finále Anglického poháru, ale prohrál. To byl také poslední zápas van der Hauweho v dresu klubu. Hoch tak drží s klubem relativně paradoxní bilanci – ač hrál finále soutěže třikrát, tak vždy prohrál.

Pat se o zájmu Tottenhamu dověděl neoficiálně. Ač mu Toffees nabídli vylepšení smlouvy a přesun do středu obrany, tak odmítl. Opravdu potřeboval změnit prostředí. Kamarádi z mokré čtvrti začínali mít navrch, průšvihy mimo hřiště se vršily, zranění se kupila. Šlo též o pokus zachránit první manželství, navíc se mu akorát narodila dcera Gemma. To ještě nevěděl, že vchází do noční můry, ač Tottenham budoval kvalitní kádr. Navíc na lavičce seděl uznávaný manažer Venables. Částka za přestup? 575 tisíc liber. A kdeže Spurs začínali sezónu? V Goodison Parku! To ale ještě van der Hauwe nehrál. Ta se ale povedla, Tottenham v lize skončil třetí. Van der Hauwe odehrál většinu zápasů v základní sestavě, patřil k oporám, vepředu se o střílení branek starali Gascoigne a Lineker.

Sezóna 1990-1991 znamenala pro Tottenham ústup z předních ligových pozic. Na desátém místě nebylo co chválit, ale zadařilo se v Anglickém poháru. Spurs se dostali do finále proti Nottinghamu Forest, který skončil v lize dvě místa nad nimi. Vyhráli v prodloužení 2:1, když vítězným gólem byl vlastňák Dese Walkera. Zajímavé je, že jedinou branku Trees vstřelil Stuart “Psycho” Pearce, který tedy v kariéře neprohnal míč goalem mnohokrát. Van der Hauwe se tedy konečně napočtvrté (a na poslední pokus) dočkal vítězství v nejstarší klubové soutěži světa. Samotný Pat nehrál úplně vždy v základu, ale hrál pravidelně a hodně, přičemž ve finále hrál na pravém kraji obrany. Jenže pak se zase něco zkazilo. Venables neuspěl s koupí klubu, to se povedlo Lordu Sugarovi, který jmenoval Venablese výkonným ředitelem. Spurs tak dostali nového manažera, kterým se stal Pete Shreeve (ne ShreeveS, jak se často mylně uvádí), který na stejné pozici působil v klubu mezi lety 1984 a 1986.

A sezóna 1991-92 opravdu nebyla dobrá. Jak pro Spurs, tak pro samotného van der Hauwa. Z pozice levého obránce v základní sestavě ho vytlačil Justin Edinburgh, belgický rodák tak odehrál nejvíce utkání na pravém beku. Shreeve hodně točil sestavou, prakticky celou sezónu nezjistil svou nejsilnější jedenáctku. Spurs sice nesestoupili, ale výsledkem bylo patnácté místo v lize a pochopitelný vyhazov manažera. Při první příležitosti vypadli též v Anglickém poháru. Snad jediným pozitivem byl postup do čtvrtfinále PVP, kde je vyřadil Feyenoord Rotterdam, to se rozhodně dá považovat za úspěch.

Náhradou za Shreeva byla dvojice. Zatímco Doug Livermore není kdovíjak známé jméno, tak Ray Clemence je (téměř) legenda. Jeho příspěvek ke slavné éře RS v 70. letech nelze přehlédnout. A hráčskou kariéru ukončil právě v Tottenhamu. Pat se rozhodl, že chce mít zpět jisté místo v základu, opravdu makal, ale rozhodnutí manažerské dvojice byla zvláštní, navíc s ním nejednali na rovinu. Někdy nevysvětlitelně seděl několik zápasů na lavičce, pak měl zase sérii zápasů, kdy nastoupil od začátku. Tottenham skončil osmý a to ještě mohl být rád, že měl v kádru Teddyho Sheringhama, který se stal s 22 brankami nejlepším střelcem sezóny. V Anglickém poháru došli Spurs do semifinále, kde je vyřadil Arsenal. I tuhle sezónu vyhodnotilo vedení jako neúspěšnou a ukázalo Livermorovi s Clemencem dveře. Van der Hauwe tak začal opět pít a mít problémy mimo hřiště, přičemž už nějakou dobu byl rozvedený.

Na jejich místo byl jmenován Osvaldo Ardiles. Argentinský záložník vyhrál s národním týmem mistrovství světa a jako hráč strávil na White Hart Lane 9 sezón. Ten Patovi nařídil, že musí trénovat individuálně, pravděpodobně jako následek toho, že ho kdysi přebrousil, když jako teenager hrál za Birmingham. Individuální trénink vypadal tak, že když první tým trénoval, tak běhal hodinu kolem hřiště a pak šel domů. Následně mezi oběma proběhlo několik hádek, Ardiles se i nechával zapírat. Nakonec po několika měsících van der Hauwe přestoupil do Millwallu, což bylo pro obě strany nejlepší řešení. Ardiles dovedl tým k patnáctému místu v lize a z dalšího ročníku zvládl být ve své funkci jen do října.

Millwall hrál tehdy druhou ligu a trénoval ho Mick McCarthy. Ačkoliv šlo o nižší soutěž, tak Pat neměl jisté místo v základní sestavě, ač s McCarthym vycházel dobře. Týmu se ale dařilo a dostal se do play-off o Premier League, ale v něm neuspěl. Van der Hauwe se začal čím dál tím více propadat do světa alkoholu a drog, neúspěšné dvouleté druhé manželství s Mandy Smithovou tomu taky nepřispělo. Nakonec během své druhé sezóny požádal klub o okamžité propuštění, v čemž mu bylo vyhověno. Byl na tom tak špatně, že ani Howard Kendall ho nepřesvědčil, aby se k němu připojil v Notts County, to se psal rok 1995. Na rovinu Kendallovi řekl, že jako fotbalista skončil.

Naštěstí pro jeho život se našel starý kamarád Nick Trainer, kterému se povedlo dostat Pata mimo Londýn. Cílem byla Jihoafrická republika – a přesun tam ho zachránil. Oficiálně šlo o přestup do týmu Hellenic, ale to už kariéru opravdu jen dohrával a především si užíval tamního příjemného počasí. Tam sice odehrál nějaká utkání, ale i zde mu bylo vyhověno, když požádal o okamžité ukončení smlouvy. A i zde si užíval žen, alkoholu a drog. Všeho v hodně velkém množství. Ale zapletl se s podsvětím. Dostal se do situace, kdy mu někdo významný dlužil 1000 randů. Van der Hauwe mu přiložil pistoli k hlavě. Naštěstí ale našel sílu kohoutek nezmáčknout. Nechal ho jít, čímž mu ušetřil život a sobě pobyt ve vězení. A nikde není psáno, že by nápravné zařízení přežil… Nakonec se v JAR, kde žije dodnes, potřetí oženil. Jeho současná manželka Carolyn je dcerou opozičního vůdce z 80. let a významně přispěla k jeho návratu do normálního života. Nakonec zvítězil i nad Ardilesem. Klub, který zvažoval, že by Osvaldovi nabídl místo trenéra, se Pata zeptal na názor na Ardilese. Ten ho dost zkritizoval. Ardiles místo nedostal…

Pat van der Hauwe je v současnosti potřetí ženatý, žije v JAR, věnuje se obchodu s nemovitostmi a létá do Liverpoolu na srazy legend. I černá ovce rodiny tak pochopila, že patří k Evertonu…