Ball: Opět jsme se ztrapnili

Bývalý levý obránce Evertonu Michael Ball, který v letech 1996 až 2001 odehrál za klub přes 120 zápasů, se ve svém pravidelném sloupku pro deník Liverpool Echo ohlédl za nevydařeným zápasem s Bournemouthem.

Minulý týden jsem v mém blogu hovořil o nadcházejícím těžkém zápase s Bournemouthem a z toho vyplývající potřebě profesionálního a organizovaného výkonu, jestliže chceme dosáhnout dobrého výsledku.

Před výkopem jsem potom – stejně jako mnoho dalších fanoušků Evertonu – přemítal o možnosti usadit se v elitní ligové šestce, či dokonce ve čtyřce za předpokladu série vydařených utkání. Sebevědomí bylo vysoké, ostatní týmy ztrácely body.

Jenže abyste poskočili do vyšších pater tabulky, musíte mužstva jako Bournemouth porážet. A to jsme nedokázali.

Mentalita, jež nás v minulosti strašila, nás opět dopadla. Není možné navléknout modrý dres a uspokojeně očekávat, že se soupeř sám porazí.

Byli jsme příliš hodní, ledabylí, nebyli jsme schopni kombinovat na dohled brány Cherries a ani jsme neukázali srdíčko nebo odhodlání. Domníval jsem se, že výpadek na hřišti Aston Villy bude výjimkou, avšak mýlil jsem se.

Zoufalé nedělní vystoupení reflektuje všechno negativní, co jsme viděli v Evertonu za poslední roky.

Vysílala nás televize a my jsme ztrapnili. V minulosti jsme nadávali na média za to, že nám neprojevují dostatečné uznání, ovšem nedělní výkon je přesným důvodem našeho mediálního obrazu.

Pokaždé, když se našemu klubu naskytne příležitost, promarníme ji. V případě výhry nad Aston Villou jsme mohli stanout v čele ligy, před nedělí jsme zase mohli poskočit na druhé nebo třetí místo. Realita? Krčíme se na 11. příčce.

Ještě jsme nehráli proti žádnému solidnějšímu soupeři a už jsme venku prohráli s Aston Villou a Bournemouthem. Jak nás tedy někdo může brát vážně a tipovat nás na proniknutí do elitní šestky?

Jakmile prohráváme o gól, okamžitě házíme flintu do žita. Na nepříznivý stav neumíme zareagovat a znepříjemnit soupeři život. Stále předvádíme tu samou hrou s nadějí, že se nám podaří uspět.

Během druhého poločasu jsme si sami působili zbytečné potíže. Domácím jsme darovali nespočet standardních situací v nebezpečných pozicích. Bylo jen otázkou času, kdy budeme potrestáni.

Mysleli jsme, že už jsme vyřešili náš problém s bráněním standardek, ale problém se vrátil. Hráči na sebe jen slepě zírali a hledali, kdo se chopí velení. Neviděl jsem nikoho takového.

Je snadné dělat generála po bitvě, proč se ale nedokážeme nadobro zbavit přetrvávajících problémů?

Chybějící kvalita ve finální třetině hřiště byla hrozivá. Hráči vypadali nervózně, několikrát jim míč odskakoval při prvním dotyku.

Přijde mi, že ostatní ligové týmy umí více vytěžit z chyb soupeřů. My darované šance netrestáme, jsme příliš hodní. Vše je to velmi frustrující. Sezóna se teprve rozbíhá, už jsme ale protrpěli dva zoufalé venkovní zápasy.

Realizační tým musí najít řešení. Špatný den se může přihodit, nicméně nelze se prezentovat naprosto odevzdaně.

Skleslý Silva

V neděli to bylo poprvé, kdy mě Marco Silva zklamal na plné čáře. V minulosti jsem ho kritizoval a on se také několikrát nedočkal podpory od svých hráčů, kteří se mu neodvděčili požadovanými výkony. Nyní ale začínám přemýšlet, proč když Everton postihne špatný den, všichni hrají mizerně? Deka spadne na celé mužstvo, ne pouze na jednoho nebo dva hráče.

Ani jeden hráč si za svůj nedělní výkon nezaslouží uznání. A potom ten Silva (dobře, šlo o televizní zápas, takže celá věc se trochu zveličuje), na něhož byl záběr kamer po inkasované brance na 1:3, jak seděl na lavičce s poraženeckým výrazem.

Pokud bych byl hráčem, pomyslel bych si: „Sakra, teď tě potřebujeme.“ Nemůže prostě jednom sedět a tvářit se sklesle.

Hráči potřebovali nasměrovat, podobný obrázek ničemu nepomáhá. Měl by se zvednout a řvát na hráče, aby je přinutil se sebrat a dostat se zpět do zápasu.

Fanoušci Evertonu opět naplnili hostující sektor a hráči s manažerem se jim odvděčili takovým představením.

Hrůzné výjezdy

Proč venku hrajeme tak odlišně od domácích zápasů? V dnešním fotbale je každý malý detail podroben analýze, od statistiky v utkání po tep při tréninku.

Co se tak děje s týmem při venkovním duelech? Má odlišnou mentalitu? Fanoušci vždy cestují ve vysokém počtu, proč se tak hráči předvádějí ve zlém světle?

Nevím, problém ale nesmí dále přetrvávat. Jakmile tě trenér vybere do základní sestavy, na hřiště musíš vlétnout hladový. Odevzdané venkovní výkony se přesto stále opakují.

Marco nepochybně musí rozluštit tuto záhadu, vina ale padá i na hráče. Žádný si z nich si za odpoledne v Bournemouthu nezasloužil uznání, nechali Marca Silvu na holičkách. Konečná odpovědnost přesto vždy padá na manažera, on má v popisu práce vyždímat z hráčů to nejlepší.