Zpět do minulosti: Sezona 1969/70

Je srpen 1969. Brouci chodí po přechodu, Neil Armstrong se několik týdnů zpět prošel po Měsíci a Evertonians oprávněně očekávají vysoké ligové umístění.

V sezóně 1967-68 skončil Everton pátý, v té další již třetí. A do sezóny, o které je řeč, rozhodně vstoupil jako jako jeden z kandidátů titulu. Pro začátek měl těžký los – v prvních sedmi zápasech dvakrát proti Manchesteru United, na Arsenalu a doma proti obhájcům titulu z Leedsu United. To klub zjevně motivovalo – z prvních dvou utkání na Highbury a Old Trafford vytěžil Everton dvě výhry a skóre 3:0. John Hurst skóroval v obou zápasech, což Joe Royle dnes komentuje slovy „Stále mi připomíná, že byl tehdy králem střelců.„.

Další výsledky? Výhra 2:1 doma nad Crystal Palace a odveta na stejném hřišti proti Manchesteru United, kterému na zpáteční cestu přibalili Ball, Morrissey a Royle populární „trojku“. Tabulka? Jeden ze tří týmů, který neztratil bod a nejlepší skóre – 1. místo po čtyřech kolech. První ztráta bodu byla zaznamenána v pátém kole, holt už tehdy se neodjíždělo z modré části Manchesteru s vítězstvím. Ale dvě domácí vítězství nad Sheffieldem Wednesday a právě Leedsem United znamenala (vítěznou branku vsítil Royle přímo do šibenice, když Husbandovi utekl míč), že když se srpen překlopil v září, tak měl Everton jednobodový náskok na městské rivaly.

Po vítězství v Ligovém poháru v Darlingtonu přišla mírná sprcha – první ligová prohra na hřišti Derby County v jednoznačném šlágru kola, kdy třetí hostil prvního. I nadále se ale vyhrávalo a když ne, tak to byla remíza v Ligovém poháru, konkrétně na Highbury. Opakovaný zápas pak rozhodl jedinou brankou zápasu Howard Kendall (v dalším kole nás vyřadil Manchester City). Tabulka po neúplném 20. kole mluvila jasně: 1. Everton se 33 body, 2. Leeds United 29 bodů. Joe Royle první v tabulce střelců.

Z úspěšné šňůry stojí za zmínku domácí výhra 6:2 nad Stoke City. A pak přišlo domácí Merseyside derby. Hosté do něj šli z pozice mírných outsiderů jako čtvrtí – a vyhráli 3:0, přičemž vlastní branka Sandyho Browna (neobsazený hlavičkoval do prázdné kysny) je dodnes občas připomínána. Gordon West (o kterém spoluhráč John Hurst prohlásil, že by se mohl živit jako komik) míč se zaujetím jen pozoroval. To vše vidělo 57 tisíc diváků.

Znamenalo to, že musíme vyhrát na Anfieldu, jinak by se nám posmívali.“ , komentuje to v současnosti Royle. Reakce týmu? Tři výhry v řadě 1:0, ale prohra v Leedsu 27. prosince zdramatizovala sezónu – nyní vedli Toffees pouze o bod před svými přemožiteli, ale měli zápas k dobru.

To již bylo nějakou dobu jasné, že se boj o titul zúžil právě na tyhle dva týmy – dva týmy s nejlepší obranou a dva týmy s nejlepším útokem v lize. Toffees si prošli krizí na přelomu ledna a února – ze čtyř domácích zápasů v řadě vyhráli pouze jednou a třikrát remizovali, přičmž z Anglického poháru vypadli při první příležitosti na hřišti druholigového Sheffieldu United. A kandidát na titul by měl doma týmy středu tabulky porážet (Newcastle odjel domů s opravdu nečekaným bodem).

Leeds ale nenasadil zrovna k trháku, a tak tabulka z 28. února mluvila jasně. 1. Leeds United – 51 bodů, 34 zápasů, 2. Everton – 49 bodů, 33 zápasů, 3. Chelsea – 42 bodů, 31 zápasů. Ligová situace týmu ze střední Anglie byla komplikována pohárovým úspěchem – trvalo 3 zápasy, než v semifinále Anglického poháru přešli přes Manchester United a v téže fázi PMEZ je vyřadil Celtic Glasgow. Finále proti Chelsea se taky muselo opakovat a šlo do prodloužení. Nakonec vítězný gól vstřelil na Old Trafford obránce Chelsea Webb.

Ale od konce února zvládl Everton parádní finiš – vyhrál osmkrát v řadě! Vítězství 21. března na Anfield Road titul přiblížilo a domácí výhra 1. dubna nad WBA ho zajistila. Vítěznou branku zajišťující titul vsítil ve 20. minutě Alan Whittle, který během této série skoroval v šesti utkáních v řadě. Když se odjíždělo po bezbrankové remíze v posledním kole ze Sunderlandu (17 bodů z 18 možných), tak bylo slyšet v autobusu jediný zvuk – jak se otvírají lahve. Zato Leeds uvadl – z posledních 10 zápasů sezony vyhrál pouze jednou. Konečná tabulka – 1. Everton 66 bodů, 2. Leeds United 57 bodů, 3. Chelsea 55 bodů.

A na závěr trocha statistik. Toffees porazili každého svého ligového soupeře během této sezóny aspoň jednou. Joe Royle celou sezónu bojoval o krále střelců, tím se stal Jeff Astle s 25 brankami, legenda West Bromwiche. Royle dělil druhou příčku s Peterem Osgoodem z Chelsea, oba vsítili 23 branek. Manažer Harry Catterick sázel na osvědčenou sestavu, čtveřice Hurst-Royle-West-Wright nastoupila do všech zápasů, Morrissey chyběl jednou.

Druhým nejlepším střelcem týmu se stal Alan Whittle. Strýc Toma Daviese na 11 branek potřeboval jenom 15 zápasů. Everton v sestavě West – T. Wright, S. Brown, Kendall, Labone, Harvey, Husband, Ball, Royle, Hurst, Morrissey nastoupil mezi březnem 1968 a listopadem 1969 35x, čímž drží klubový rekord v historii klubu v kategorii „nejčastější základní sestava“.

(foto zdroj: thetoffeeblues.wixsite.com)