Zpět do minulosti: Sezona 1978/79

01/03/2010 0 Od Meňa

V době, kdy Everton slavil sto let od svého založení, se na Goodison Parku sešel vynikající tým, který sliboval ukončení devítiletého čekání na trofej.

Mužem, zodpovědným za nový závan optimismu, byl manažer Gordon Lee, který po příchodu z Newcastlu o osmnáct měsíců dříve, přivedl Toffees zpět do horních pater tabulky. Lee pokračoval v posilování kádru i v létě 1978, kdy z Blackpoolu přivedl svůj dlouhodobý cíl Mickyho Walshe za 325 tisíc liber, jehož přestup byl částečně pokryt prodejem velkého oblíbence Duncana McKenzieho do Chelsea.

Letní příprava se sice Evertonu i díky velké marodce zrovna nevydařila, přesto do sezony vykročil vítězně, když na něj na Stamford Bridge nestačila právě Chelsea. Pozornost na sebe znovu upoutal záložník Andy King jedním ze svých typicky krásných gólů. „Sezony začínají a končí, ale Everton či jeho manažera nic nemění. Stejná účinnost, organizace a fyzická soustředěnost jde ruku v ruce s příležitostnými fotbalovými okamžiky,” zněl komentář jistého žurnalisty, který výstižně shrnul charakter Leeova týmu.

Následovala dvě domácí vítězství nad Derby County a Arsenalem, ovšem ještě předtím stačili Blues v Ligovém poháru vypráskat Wimbledon 8-0 v zápase, ve kterém Bob Latchford prožil nejproduktivnějších 90 minut své evertonské kariéry – vstřelil pět gólů, zatímco Martin Dobson zkompletoval hattrick.

Stoprocentní ligová bilance ke svému konci dospěla za smolných okolností na Old Trafford. Toffees i přes svoji převahu nedokázali navýšit skóre po úvodní trefě Kinga a místo toho přišli o vítězství v nastaveném čase díky dalekonosné ráně Martina Buchana. Během dalšího týdne pak Lee dokončil příchod anglického internacionála Colina Todda z Derby, který měl vystužit defenzivu. Obránců už přitom v týmu bylo až až, přičemž útočníků pomálu. V každém případě se Everton stal prvním týmem, který na hřiště vyslal čtveřici hráčů, jejichž individuální tržní cena překročila 300 tisíc liber a výše. Šlo o Latchforda, Dobsona, Walshe a Todda.

V lize se dál dařilo a remíza 1-1 z poloviny října na hřišti QPR, kde Latchford vstřelil již svůj sedmý gól v sezoně, znamenala jedenáctizápasovou sérii neporazitelnosti, která Evertonu vynesla 17 bodů. Skvělá forma přesto stačila jen na průběžnou druhou příčku, čtyři body za možná historicky nejlepším mužstvem Liverpoolu. Domácí derby na konci měsíce se proto těšilo mimořádné důležitosti nejen z důvodů zřejmých. A šlo o povedené odpoledne. O jediný gól zápasu se slavnou half volejí postaral Andy King.

Blues se zároveň mohli těšit na účast v poháru UEFA a evropská pouť začala v Ballybofey, neznámém irském městečku proti místním Finn Harps. Úpravy tamního hřiště exkluzivně pro návštěvu Evertonu zahrnovaly například zakoupení sedaček z místního kina pro jedinou tribunu hřiště. Pětitisícové publikum shlédlo vítězství 5-0 pro hostí a totožné skóre se zrodilo i v odvetě na Goodisonu.

Everton tedy pod Gordonem Lee dál šlapal jako hodinky. Manažer však měl i svoji slabou stránku, a tou byl zeměpis. Podle vyprávění se Lee s atlasem zrovna nekamarádil tak jako s taktikou či výběrem hráčů, což dalo vzniknout několika humorným momentům. Po vyřízení irského soupeře tak Lee informoval tisk následující větou: „We’ve been drawn against Dukla Prague, with the second leg in a place called Praha.”

Když Everton tři dny po vítězství v derby přistával v Československu, ve vzduchu byla cítit zahozená příležitost. V prvním zápase na Goodison Parku tahala Dukla za kratší konec a když Andy King v poslední patnáctiminutovce zvýšil na 2-0, zdálo se, že Toffees mají vyhráno. Šest minut před koncem ale Pražané díky polevení v koncentraci při bránění standartní situace, nezasouženě snížili, a tak byl duel před odvetou zcela otevřený. „Byli pohřbení a v odvetě by nás museli porazit 3-0. Teď jim stačí porazit nás jen 1-0 díky tomu, že jsme jim dovolili dát pitomý venkovní gól,” zuřil na tiskovce Lee.

V hlavním městě Everton 80 minut úspěšně bránil těsný postup – Dukla hrála podstatně agresivněji, než na Goodisonu. Nikoliv poprvé během sedmdesátých let, se však Blues porazili sami sebe v nejméně vhodném okamžiku. Zbytečný akrobatický odkop Davea Thomase spadl přímo pod nohy Gajdůška, který rozhodl o postupu Dukly díky venkovnímu skóre.

Okamžité odčinění před Evertonem leželo ve formě zápasu proti úřadujícím šampionům Nottingham Forest, týmu, který prohrál jediný ze svých předchozích šedesáti utkání. Toffees si vedli dobře, zrodila se bezbranková remíza, přičemž v prvním poločase, který Brian Clough popsal tak, že jeho Forest byli přišpendleni k vlastnímu vápnu jako venkovní tým, zahodili dvě čisté gólovky.

O tři dny později na Goodisonu bylo nicméně všechno jinak. Tentokrát se Everton s Forest utkal na poli Ligového poháru a byť hlavička Kennyho Burnse, která skončila za zády Petera Shiltona, darovala Toffees brzké vedení, Cloughovi muži nakonec došli k vítězství 3-2.

Everton tak během několika dnů vypadnul ze dvou soutěží, alespoň se však mohl soustředit na pokračování působivé ligové formy. Po prohře s Forest dali Blues devíti body z dostupných deseti vědět, že jejich cílem je titul. Prvním zápasem z veleúspěšné série bylo vítězství 3-2 nad Chelsea za skandování McKenzieho jména, který nosil kapitánskou pásku Londýňanů. Bývalá goodisonská hvězda nezklamala a Chelsea vystřelila vedení, jenže trefa Latchforda a dvě pozdní hlavičky Dobsona znamenaly, že body zůstaly doma.

Když pak Everton začátkem prosince v Midlands porazil Birmingham City 3-1, vizitkou bylo pouze sedm ztracených bodů z osmnácti zápasů, leč mu stále na městské rivaly scházela dva body. Dva dny před Vánoci se však Toffees vydali do Coventry, kde nastal zlom. Everton sice zabojoval a stáhnul dvoubrankový náskok Sky Blues, závěrem zápasu ale inkasoval a poprvé během osmi měsíců padl.

Přestože ve dvou dalších vánočních zápasech Everton zvítězil, čekala na něj jedna z výsledkově nejhorších poválečných zim. „Leeův tým je široce znám jako tvrdě pracující a odhodlaná skupina, která diváky nudí a nabízí pár momentů skutečné inspirace,” napsal jeden z lokálnách pisálků. V první části výroku ležel sice velký kus pravdy, fakt, že Everton byl v předchozím roce se 76 góly nejlépe střílejícím týmem, už ale viditelně zůstal opomenut.

I na manažerovi nicméně začínala být vidět jeho nabroušenost ve styku s médii a fotbalovými autoritami a byť nebyl sám, kdo ostře kritizoval sudího Trelforda Millse za ukončnení zápasu proti Boltonu na Nový rok kvůli mizernému počasí, brzy následoval další výbuch, a to po otřesném výkonu proti Sunderlandu ve třetím kole FA Cupu.

Počasí si vůbec s celou soutěží zahrávalo, krom toho však Everton zahodil zahodil šanci jít do čela tabulky, když doma jen remizoval s Aston Villou. O tři dny později bylo na Molineux znát zlepšení, přesto však Blues na zmrzlém a prakticky nehratelném hřišti prohráli 0-1. Sezona, která tolik slibně začala, se tedy ocitla v ohrožení, ačkoliv napotřetí Toffees brali výhru, když hattrick Andyho Kinga vydatně pomohl k výhře 4-1 nad Bristol City, která je konečně vynesla do čela tabulky. Radost ovšem nemohla být plnohodnotná, Liverpool měl totiž odehráno o tři zápasy méně.

Celý ročník se začal rozuzlovat po kontroverzním výletě do Southamptonu v polovině února. Lee dal před zápasem jasně najevo, že hřiště je v nehratelném stavu a svůj názor několikrát zopakoval i po skončení zápasu, kdy veřejně prohlásil, že zápas se odehrál jen díky tomu, že rozhodčí změnil svůj názor jen díky přítomnosti televizních kamer na The Dell, načež byl obviněn ze znevažování hry. „Bylo řečeno, že moje názory na některá hřiště mohly mít špatný vliv na mysl hráčů. Na tohle ale v našich týmových rozhovorech nikdy řeč nedošla,”řekl Lee ironicky po prohře 0-3.

O sedm dní později na Goodison přijel ožívající Ipswich Town. Poté, co Billy Wright zahodil penaltu, vstřelili hosté zásluhou Paula Marinera jediný gól zápasu. Dvě výhry, které přišly začátkem března, však Everton udržely v boji o titul, z nichž o tu druhou nad Middlesbrough se postaral rezervní útočník Ross Jack, když šlo o jeho jediný zápas za klub.

Mistrovské naděje ovšem dál visely na vlásku, schylovalo se navíc ke klíčovému derby na Anfieldu. Většina utkání byla naprosto jednostranná a jen série fanastických zákroků George Wooda v bráně Evertonu zabránila hladkému vítězství Liverpoolu, který vedl od čtrnácté minuty trefou Kennyho Dalglishe. Toffees se však probrali a patnáct minut před koncem na konečných 1-1 srovnal King.

Remíza měla posloužit jako odrazový můstek k vydařenému ligovému finiši, jenže kombinace špatné formy a narůstající marodky jakékoliv mistrovské plány nadobro překazila. Po domácí remíze 2-2 s Norwich City navíc Lee zuřil nad přístupem svých hráčů. „Sedm nebo osm bych jich příště mohl posadit.”

Sezonu Everton zakončil katastrofálně. Z jedenácti zápasů jen dvakrát vyhrál a propadl se na konečnou čtvrtou příčku, kterou si alespoň vynahradil další kvalifikací do pohárové EvropyOproti předchozímu ročníku Blues nastříleli o třetinu méně branek a ve druhé polovině sezony zvítězili jen v pěti z 21 duelů, což předznamenalo bídné léto, během něhož podali čtyři hráči žádost o přestup.

Gordonu Lee se podařilo klub oživit, ale jak se veřejnost shodovala, klubu dokázal něco dát jen během jeho prvních dvou let na Goodisonu, nikoliv v dlouhodobém horizontu. Svého maxima dosáhl v roce 1979, pak přišly na řadu dvě slabé sezony. Zůstalo tak na jeho nástupci, aby do Evertonu přinesl tolik očekávanou trofej.

Klíčový zápas: Everton – Liverpool 1:0, 28. října 1978

Toho podzimního odpoledne bylo v chladném vzduchu cítit očekávání, že bolestivých sedm let bez výhry nad nenáviděným sousedem, se blíží ke svému konci. A domácí nezklamali – skvělým výkonem Liverpool přehráli. Blízko se nejdřív ocitli Bob Latchford, Geoff Nulty nebo Martin Dobson, moment, na který Evertonians čekali 362 týdnů však přišel po hodině hry, kdy byl Pejicův centr odhlavičkován k Andymu Kingovi, jehož střela za hranice vápna zapadla do horního růžku.

Klíčový hráč: Andy King

V mnoha ohledech jde vlasatého záložníka označit jako Tima Cahilla své doby. King se chlubil nedocenitelnou schopností střílet zásadní góly ve veledůležitých zápasech a byť rodák z Lutonu, dobře si uvědomoval, jaké pocty se mu dostávalo, když mohl oblékat královsky modrý dres.

Sezona 1978/79 byla jeho nejproduktivnější – přesně střílel šestnáctkrát. Po čtyřech letech v Evertonu “seveřan se srandovním akcentem”, jak se sám s oblibou popisoval, odešel do Queens Park Rangers. Jeho odloučení od klubu však bylo jen dočasné – o dva roky později se vrátil. O jeho postavení mezi Evertonians koneckonců svědčí i banner, vyvěšený na Goodisonu při zmíněném derby i stejnojmený název pokřiku: “Andy is our King”.