Zpět do minulosti: Sezona 1997/98

Služebně třetí manažerské období Howarda Kendalla na Goodison Parku, bylo pořádně dramatickou záležitostí, jak průběh sezony dosyta ukázal.

Po odchodu Joe Roylea v březnu 1997, dovedl Toffees dočasný hrající manažer Dave Watson k bezpečné záchraně. Jen o pár měsíců později ale chairman Peter Johnson vyjádřil svoje stanovisko jasně – hledat se bude nový manažer.

V médiích se skloňovala jména jako Bobby Robson, Martin O’Neill či George Graham, nebo pokus odlákat Andyho Graye z jeho spolukomentátorské pozice na stanici Sky Sports. Proto bylo překvapením, když se na konci června již potřetí novým bossem stal Howard Kendall. Třicet let po svém prvním příchodu do Evertonu, coby bývalý záložník Prestonu.

Muži, který se o deset let dříve stal nejúspěšnějším manažerem klubové historie, byla svěřena složitá úloha, byť sám věřil, že jeho staronové angažmá bude daleko vydařenější, než to druhé z období 1990 – 1993: „Očekávání byla naposled velká. Některá rozhodnutí o hráčích jsem učinil rychle, protože tento klub vyžaduje kvalitu. Některých hráčů jsme se zbavili unáhleně, když jsme možná neměli lepší k dispozici. Tentokrát jsou ale finanční prostředky dostupné, takže budeme hledat nové posily.“

A slova se Kendall okamžitě snažil měnit v činy. Neúspěšně se ucházel o taková jména jako Les Ferdinand, Paul Ince nebo italského útočníka Fabrizia Ravanelliho. Brzy si ale uvědomil, že na přestupovém trhu bude muset ze svých nároků slevit. Na Goodison tak přestoupil John Oster, Tony Thomas a Gareth Farrelly.

Morálku však před startem sezony tradičně pesimisticky naladěným Evertonians zvednul jejich hrdina Duncan Ferguson, když podepsal novou pětiletou smlouvu. Úvodní kolo se ale v každém případě nevyvedlo – nováček Crystal Palace na Goodisonu zvítězil 2-1. V dalším domácím zápase Blues zabrali – za těsnou výhru nad West Hamem však mohli děkovat veteránovi Nevillu Southallovi a jeho čarování mezi třemi tyčemi.

Závěrečný zápas měsíce už však v plné nahotě odhalil, jakým směrem se sezona bude ubírat. Na Old Lady dorazil Manchester United a dokráčel k pohodlnému vítězství 2-0. Následující výlet do Boltonu, mimochodem první zápas Evertonu na Reebok Stadium, se ukázal být na konci sezony obrovsky důležitý. Ačkoliv hosté povětšinu utkání dominovali, mohli být rádi za bezbrankovou remízu a vděčit za ni mohli sudímu Stephenu Lodgeovi, který neuznal zcela regulérní trefu boltonského Nathana Blakea. Během dalšího víkendu se Neville Southall stal prvním hráčem, který posbíral 200 zápasů v Premier League, odpoledne to však nebylo vydařené. Z Pride Parku si Toffees odvezli prohru 3-1 a choulili se na třetí příčce ode dna.

Poslední zářijová sobota však napříč očekáváním nabídla možná jeden z nejatraktivnějších duelů dekády. Everton, sužovaný početnou marodkou, doma prohrával s Arsenalem již o dva góly a nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo Gunners o tři body cokoli připravit. Jenže Blues zabojovali a sedmnáctiletí teenageři Michael Ball a Danny Cadamarteri, zajistili Evertonu zasloužený bod.

Jenže jak se následně ukázalo, šlo o výjimku potvrzující pravidlo. V dalším zápase byl nad síly týmu Sheffield Wednesday, ještě horší epizoda sezony však měla teprve přijít. Howard Kendall by při položení otázky na nejhorší moment ze všech svých tří štací, zřejmě dlouho neváhal. Katastrofální výkon na Highfield Road v Ligovém poháru proti Coventry, byl korunován vysokou prohrou 4-1 a po skončení zápasu údajně mezi Kendallem a minimálně jedním hráčem, došlo na ostrou výměnu názorů. Manažer však záhy jakoukoli roztržku popřel. „Žádná hádka se nestala. Cokoli jsem řekl, bylo řečeno v šatně. To je vše, co k tomu můžu říct. Můžete si o tom napsat co chcete, ale já to řešit nehodlám,“ odseknul.

Zcela jistě tak nešlo o nejvhodnější čas čelit rivalům z jižní strany Stanley Parku. Na první pohled špatné načasování derby však nakonec bylo štěstí v neštěstí. Neville Southall nastoupil ve svém 41. a zároveň posledním derby, čímž drží rekord, který dozajista hned tak někdo nepřekoná a jeho spoluhráči z pole, si brzy začali svým nebojácným a odhodlaným výkonem získávat důvěru Evertonians na svoji stranu. Toffees Reds doslova válcovali, nezastavitelný byl zejména Duncan Ferguson a dravý Danny Cadamerteri. O první trefu se ovšem postaral Andy Hinchcliffe, když jeho magická levačka dopravila míč od rohového praporku rovnou do sítě.

V druhém poločase se Blues nikam nehrnuli, přesto však hrozli z brejků a právě jeden z nich, se jim podařilo využít. Cadamarteri obral na půlící čáře o míč Bjorna Kvarmeho, proběhnul celou polovinou hřiště a nakonec prostřelil Davida Jamese. Znovuzrození ale dlouho netrvalo – během dalších osmi zápasů Everton jen třikrát remizoval a totožný počet vstřelených gólů a také prohra 0-2 s Tottenhamem – 751. a poslední zápas nejlepšího brankáře klubové historie, Nevilla Southalla v dresu Toffees, odsunula tým na předposlední místo.

Howardu Kendallovi se navíc pod rukama hromadily disciplinární prohřešky. Letní posila Slaven Bilić měl před sebou pětizápasový distanc, kterého třízápasovou pauzou napodobil i Ferguson. V poslední předvánoční víkend nicméně přišel moment úlevy. Na Filbert Street v Leicesteru Evertonu vystřelil tři body z penalty Gary Speed, přičemž šlo o první gól po osmi hodinách, a také první venkovní vítězství po dvanácti měsících. „Fanoušci museli dlouho čekat a máme radost, že ta výhra konečně přišla. Nejsem zodpovědný za všechny ty zápasy, ale jsem zodpovědný za tuto sezonu. Ovlivňuje to celý klub a jsem zvědav, odkud přijde další výhra,“ řekl po zápase Kendall.

Očekáváná prohra na Old Trafford zanechala Everton na předposledním místě, dva body od záchrany. Dva dny nato ovšem Kendallovi svěřenci zvládli jednu z klíčových bitev sezony. Hattrick Duncana Fergusona obstaral výhru 3-2 nad Boltonem, dalším vážným sestupovým adeptem.

Koncem prosince si Kendall zajistil služby Mikaela Madara, po odchodu z Deportivo La Coruna volného hráče. Temperamentní Francouz se však nemohl objevit ve třetím kole FA Cupu proti Newcastlu, který jediným gólem poslal do dalšího kola starý známý Ian Rush. Při výjezdu na Selhurst Park už ale byl k dispozici a s Duncanem Fergusonem zformoval nebezpečnou útočnou dvojici. Svým prvním gólem sezony otevřel Nick Barmby skóre teprve po třech minutách, brzy přidal druhou trefu Ferguson a brankou završil skvělý debut právě Madar.

S výhrou 3-1 v kapse tak Toffees hleděli s optimismem k následujícímu domácímu souboji proti Chelsea. Hosté se dostali k vedení, jenže Everton odpověděl třemi góly a porazil o titul bojující mužstvo Ruuda Gullita. O největším hrdinovi nebylo podle Howarda Kendalla pochyb. „Duncan dnes ráno přišel za mnou a řekl, že se necítí, protože na něj leze nemoc. Rozhodnutí jsme tak nechali na co nejpozdější okamžik a hodinu před výkopem jsme se rozhodli, že ho postavíme. Bylo to ale i jeho rozhodnutí, chtěl to zkusit a musím před ním opravdu smeknout, protože byl naprosto fantastický.“

Následující remíza z Upton Parku Toffees posunula na přijatelnou 14. příčku a  zároveň stačila k tomu, aby Kendall získal ocenění pro nejlepšího manažera za leden. Ale zpět k „Big Duncovi“. Únor byl pro talismanického útočníka ve znamení toho nejlepšího i nejhoršího. Na svatého Valentýna v zápase proti Derby spatřil již čtvrtou červenou kartu jeho goodisonské kariéry po incidentu s Paulem Wanchopem v úvodní půlhodině zápasu. O devět dní později však předvedl další ze svých tradičně namotivovaných výkonů proti Liverpoolu. Na Anfieldu poslal Blues do vedení již po třnácti minutách. Šanci navýšit skóre měl zanedlouho Madar, ten ale trestuhodně zahodil gólovku naservírovanou na zlatém podnose. Zákonitě tak přišlo srovnání na konečných 1-1, které měl na svědomí Ince.

Přišlo jaro a vydařená zimní forma mizela jako pozdní sníh. Devět zápasů přineslo jedinou výhru, a to v nervózním souboji s Blackburnem na Goodisonu. Výstražné zvony pak začaly bít na poplach po dalším zápase, kdy Everton odjížděl z Villa Parku se čtyřgólovým nášupem. Madarův gól v představení proti dalším zoufalcům – Spurs, vydoloval remízu a když ve dvou po sobě jdoucích domácích zápasech proti Leedsu a Leicesteru, Blues posbírali čtyři body, zdálo se, že záchrana je s čtyřbodovým náskokem a třemi zbývajícími duely, na dosah.

Závěrečná dubnová sobota ale veškerý optimismus odsunula do nedohledna. Sheffield Wednesday a Paulo Di Canio jmenovitě, si na Goodisonu dělal, co se mu zamanulo a do jižního Yorskhiru odjel s výhrou 3-1, ke které krom Itala přispěl dvěma góly i budoucí hráč Toffees, Mark Pembridge. Již tak mizerné odpoledne se zhoršilo poté, co se Evertonians dozvěděli, že Tottenham a Bolton vyhráli. Everton tak byl znovu namočen do záchranářského labyrintu.

Oba rivalové navíc vyhráli i další sobotu, den předtím, než se Everton představil na Highbury – hřišti týmu, který se o 24 hodin později stal čerstvým šampionem. Slunečný jarní den očekávaně přinesl jen a jen chmury – Arsenal zvítězil 4-0 a zatímco fanoušci Gunners oslavovali titul, Evertonians čelili kruté realitě, která jejich klubu dopřávala možná poslední týden mezi prvoligovou elitou.

Situace se měla následovně – Everton se nacházel bod za Boltonem, ale měl o tři branky lepší rozdíl ve skóre. Jedinou zbylou nadějí tak byl domácí zápas proti Coventry, zatímco Trotters museli jet na Stamford Bridge.

Odpoledne začalo snově. Half volej Garetha Farrellyho zapadla k levé tyči a Kendallův tým stále žil. Zakrátko se navíc Chelsea ocitla ve vedení nad Boltonem. Jenomže Nick Barmby zahodil penaltu a když Dion Dublin dvě minuty před koncem vyrovnal za Coventry, začala pekelná hra nervů. Chelsea vedla již 2-0, další gól Sky Blues by však Everton poslal o soutěž níž. Když už se skóre nezměnilo a hlasatel oznámil výsledek zápasu ze Stamford Bridge, Goodisonem zavládlo nadšení a chybět nemohla ani euforická pitch invasion. Everton unikl hrobníkovi z lopaty.

„Fanoušci dnes odpověděli, když týmový autobus dorazil, když hráči vstoupili na hřiště a když hráli. Je to den, kterým si jako manažer už nikdy nechci projít,“ pravil Howard Kendall. Šanci už k tomu koneckonců nedostal – úkol udržet Everton v lize splnil a o pár měsíců později se s Blues trápil již Walter Smith.

Klíčový zápas: Everton – Bolton Wanderers 3-2, 28. prosince 1997

V nervydrásajícím závěrečném zápase proti Coventry, se Everton mohl s definitivou loučit s Premier League, nebýt vydřeného vánočního vítězství nad Boltonem. Duncan Ferguson vedl Toffees poprvé s kapitánskou páskou a odpovědí byl hattrick, který vstřelil bez výjimky hlavou.

Klíčový hráč: Duncan Ferguson

Legendární postava prožila jednu ze svých nejlepších sezon v kariéře. V 29 utkáních dal 11 ligových gólů. Krom zmíněného hattricku přispěl i důležitými trefami ve výhrách nad Crystal Palace, Chelsea, Leedsem United a remízách na Anfieldu nebo v Barnsley.