Zpět do minulosti: Sezona 2004/05

Měl to být ročník, ve kterém se bude Everton strachovat o samotné udržení mezi elitou. Blues se ale odvázali ke spanilé jízdě až k branám Champions League.

Předchozí sezona dopadla bídně. Everton obsadil 17. příčku a další rok neměl být o moc lepší. Na samotném konci přestupového okna navíc Toffees po unavujících tahanicích ztratili mladičkého Wayna Rooneyho. Bylo jen na Davidu Moyesovi a Billu Kenwrightovi, aby za nejžádanější zboží nejen na ostrovech, ale možná i v Evropě, vyinkasovali co nejtučnější obnos. A to se jim vsktutku povedlo. Útočník se do Manchesteru United stěhoval za sumu, pohybující se kolem neuvěřitelných 30 milionů liber.

Směr Merseyside naopak za celé léto nabrali jen dva fotbalisté – Marcus Bent z Ipswich Town za 450 tisíc a Tim Cahill z Millwallu za půl druhého milionu. Nálada mezi Evertonians tak byla na bodě mrazu. V živé paměti měli špatnou minulou sezonu, kterou Blues zakončili drtivou prohrou 1-5 na Eastlands a navíc ztratili svoji osmnáctiletou modlu.

A Everton do sezony skutečně vstoupil tak, jak se očekávalo. Arsenal sice byl největším favoritem na zisk titulu, ale to, že si z Goodisonu odveze vítězství 4-1, jen umocnilo nezáviděníhodnou situaci Toffees. To, co následovalo po prvním kole, tak musí jasně patřit k největším překvapením v dlouhé historii Evertonu.

David Moyes nezpanikařil. Situaci náležitě zhodnotil, pro svůj tým sestavil systém, který mu vyhovoval nejvíce s tím, že to, co se od každého hráče čeká je, je 100%. Ani o trochu měně. Následující výsledky se téměř blížily zázrakům. Na půdě Crystal Palace sice Blues prohrávali, ale nakonec slavili výhru 3-1, přestože se část druhé půle museli obejít bez vyloučeného Garyho Naysmitha. A pak už to šlo ráz naráz. Dva góly Leona Osmana, včetně jeho debutového gólu před domácím publikem, stačily k výhře nad West Bromwichem, posléze si Toffees odvezli ceněnou bezbrankovou remízu z Old Trafford a premiérová trefa Tima Cahilla zajistila vítězství 1-0 na City of Manchester Stadium.

Ani červená karta pro Cahilla nemohla narušit nově získaný optimismus. Everton byl v půlce září třetí a Evertonians pomalu začali snít. Pak sice Toffees prohráli v Ligovém poháru s Arsenalem, před koncem října už ale hořkost porážky poznali jen jednou. Radost krom výsledků navíc dělaly i letní posily. Už po pár týdnech Tim Cahill prokázal, že jeho přestupová cena se rovná prakticky krádeži za bílého dne. Jeho energie a pohyblivost dodala záložní řadě nový rozměr, o střeleckých schopnostech nemluvě. Do týmu zapadl Marcus Bent. Jeho neúnavné, odvevzdané výkony na postu osamoceného útočníka a obětování se pro tým, mohlo uniknout jen málokomu. Vzadu se o obrannou práci starala respekt budící dvojka Weir – Stubbs, bránu střežil jeden z hrdinů poslední dekády, Nigel Martyn a v záloze podávali stabilní výkony Lee Carsley s Kevinem Kilbanem, kteří dohromady za celou sezonu zmeškali jen čtyři zápasy.

Evertonians nově nalezenou fazonu svého týmu hltali. Traumata předchozích sezon byl zčistajasna pryč a sborové „Champions League – We’re Having a Laugh“, se Goodisonem rozléhalo s větší a větší intenzitou. A co tak fantastickou sérii dokáže ozdobit lépe, než palba pozdních vítězných gólů? Deset minut před koncem vítězství na Fratton Parku obstaral Cahill, gólem z 88. minuty Leon Osman porazil Southampton a začátkem prosince Blues z nepříznivé pozice 2-1 patnáct minut před koncem, na Goodisonu otočili na vítězných 3-2. Ale to nejlepší si Everton schoval na den, kdy v kalendáři stálo datum sobota, 11. prosince 2004.

Liverpool na Old Lady zavítal se sérií devíti neprohraných derby v řadě. O její ukončení se postaral spíše netradiční střelec Lee Carsley a zároveň tým vystřelil na neskutečnou druhou pozici v tabulce. Mužstvo hrálo s velkým klidem a nadšením, což se potvrdilo i na Boxing Day, kdy Everton zkompletoval double nad Manchesterem City. Dvě nadcházející porážky byly vnímány jen jako pouhý výpadek, ačkoliv během něj Blues inkasovali sedmkrát. Prvně Everton odjel s prohrou 0-2 z The Valley, když Charlton o své výhře rozhodl v posledních osmi minutách a na Nový rok si na White Hart Lane zastřílel Tottenham.

Na vítěznou vlnu se Everton vrátil hned v dalším domácím zápase, kdy proti Pompey další strhující vítězný konec zařídil v 92. minutě Leon Osman. To už běželo zimní přestupové okno a stejně jako několik měsíců zpátky, i tentokrát Toffees plnili noviny. Tím, kdo neměl klidné spaní, byl Thomas Gravesen, hrající ve fantastické formě. Zájemcem byl Real Madrid, a tak došlo k přestupu, který si klub, ani hráč v posledním roce svého kontraktu, nemohli dovolit odmítnout. Zápas proti Plymouthu ve třetím kole FA Cupu bylo Tommyho poslední vystoupení v modrém dresu. I když ne úplně to poslední.

Moyes tedy ztratil dalšího ze svých důležitých hráčů, ale netrvalo mu dlouho, než sehnal adekvátní náhradu. O Mikelu Artetovi již před jeho příchodem do Evertonu lidé věděli, tehdy ale ještě netušili, že se tak rychle stane goodisonským idolem. Zmíněný souboj s Plymouthem pak znamenal debut pro Jamese Beattieho, nástrahami Premier League prověřeného střelce, který přišel za 6 milionů ze Southamptonu.

Jeho první trefa přišla v poklidné výhře 3-0 nad Sunderlandem v FA Cupu a Beattieho první ligová branka začátkem února, mířila ironicky do sítě Southamptonu. Saints ale přesto měli k výhře blíž, radost Harrymu Redkappovi zkazil vyrovnávacím gólem v nastavení, Marcus Bent.

Progres v FA Cupu zastavil Manchester United, kdy se na Goodison poprvé vracel Wayne Rooney. Po prohře 0-2 měl před sebou Everton posledních jedenáct zápasů k udržení drahocenného čtvrtého místa. Výhru 3-1 nad Aston Villou ozdobil dvěma krásnými trefami Leon Osman, ale tři prohry, které měly přijít, naznačovaly, že pro Everton může nabourání první čtyřky znamenat příliš velké sousto. Goodisonská loď se ocitla v bouři, ale rozhodně se nepotopila.

James Vaughan se stal historicky nejmladším střelcem Evertonu, když svůj debut oslavil gólem proti Crystal Palace, upravujícím na konečných 4-0, kdy se premiérově gólově uvedl i Mikel Arteta. A pak se do Merseyside vrátil Manchester United.

Everton porazil Red Devils naposled o deset let dříve zásluhou hlavičky Duncana Fergusona. A přesně to samé ohlušující Goodison uviděl i 20. dubna 2005. Hrdinou byl znovu Big Dunc a čtvrté místo mohl už Everton mohl ztratit jen svou vlastní vinou. Když na Goodison k poslednímu domácímu zápasu sezony přijel Newcastle, Everton věděl, že mu stačí uhrát lepší výsledek, než který získal Liverpool o 24 hodin později na Highbury a Champions League by byla poprvé jeho. Blues si svůj úkol splnili, Magpies porazili 2-0. Další den se každý Evertonian stal dočasně fandou Gunners. Ti nakonec Liverpool porazili 3-1 a divoké oslavy mohly začít.

Everton dosáhl nečekaného, a o to více cennějšího úspěchu, který nepřekazily ani porážky ve dvou zbývajících utkáních, včetně nářezu 7-0 od Arsenalu. Blues se statečně postavili všem okolnostem a dosáhli nečeho, co by začátkem sezony nikdo netipoval.

Klíčový zápas: Everton – Liverpool 1:0, 11. prosince 2004

Toffees byl v tabulce třetí, čtyři místa před Liverpoolem. Šlo o první ochutnávku Merseyside derby pro Rafu Beniteze, zatímco David Moyes doufal v první výhru nad červenými. Everton hrál sebevědomě a jistota se přenesla i do tribun, přičemž Benitezova sestava očekávání jen posílila. Jména jako Salif Diao, Josemi, Neil Mellor nebo Florent Sinama Pongolle, vyvolávala cokoliv, jen ne strach.

Rozhodující moment přišel po hodině hry. Před hranicí vápna přihrál Leon Osman Lee Carsleymu, a ten se postaral o zbytek, byť jeho rána tolik nebezpečně nevzhlížela. Zrodilo se tedy první vítězství v derby od roku 1997 a Blues se v tabulce zařadili za vedoucí Chelsea.

Klíčový hráč: Lee Carsley

Jen Kevin Kilbane nastřádal během sezony víc zápasů, než holohlavý hrdina. Bojovný irský reprezentant prožil vynikající rok, kterému dal pomyslnou třešinku gólem v derby. V posledním zápase sezony proti Boltonu si však ošklivě poranil koleno, což zhatilo veškeré šance na jeho výpomoc týmu v předkole Champions League. A nejen to, vždyť promeškal většinu další sezony. Trocha ironie závěrem – právě v zápase proti Boltonu ještě před okamžikem zranění vstřelil poslední gól Evertonu v sezoně. Přitom byl střelcem i toho úvodního proti Arsenalu a samozřejmě toho nejdůležitějšího proti Liverpoolu.