Zpět do minulosti: Sezona 1998/99

V novém, doufejme pravidelnějším seriálu, nás bude čas vracet do nedávné i vzdálenější minulosti. Začínáme návratem do pochmurných let devadesátých.

Ročník 1997/98 měli ještě všichni v živé paměti. Everton se zachránil se štěstím až v posledním kole proti Coventry, a tak byl úkol pro další sezonu zřejmý – konečně se vyhnout sestupovým starostem. Prvním krokem tak bylo vyhlédnutí schopného a zkušeného manažera, který měl nahradit Howarda Kendalla po jeho třetí manažerské etapě na Goodisonu.

Vyvoleným se stal Walter Smith, a jen stěží by se tehdy našel někdo, kdo by nad novým manažerem ohrnoval nos. Skot v předhozích letech dovedl Rangers k šesti ligovým titulům v řadě, v Merseyside na něj ale čekala hromada práce. „Tohle je velmi, velmi velká úloha, to mi nikdo nemusí připomínat. O záchranu se nebojuje čtyři sezony z pěti, pokud zde není vyloženě něco špatně,“ nechal se slyšet na první tiskovce.

Činit se začal prakticky okamžitě. Během přípravy přivedl známá jména jako Olivier Dacourt ze Štrasburku či Marco Materazzi z Perugie. Svým radarem Smith pátral i po Azurovém pobřeží, kde v Monaku ulovil svého krajana Johna Collinse. Nejpřekvapivější přestupem ale byl návrat Davida Unswortha po ročním exilu ve West Hamu, kde si zahrál po pouhém měsíc dlouhém angažmá v Aston Ville.

Právě birminghamský klub pak byl prvním soupeřem Evertonu v nové sezoně. Vyprodaný Goodison spatřil neproměněnou Collinsovu penaltu a první z patnácti žlutých karet v sezoně pro Dacourta. Bezbrankovou remízu Blues neodčinili ani v dalším kole. Na Filbert Street prohráli s Leicesterem 0-2 a do třetice Toffees nebodovali ani ve třetím kole, kdy byl doma nad jejich síly Tottenham.

Po třech zápasech a nulou v kolonce vstřelených gólů, cestoval Everton s armádou 5000 Evertonians v zádech do Nottinghamu a odměnou jim bylo vítězství 2-0 nad tamními Forest, o které se dvěma pozdními góly zasloužil Duncan Ferguson. Šlo o první góly po více než sedmi odehraných hodinách.

Výrazné letní výdaje, měly na na již tak zbídačenou finanční politiku Evertonu velký dopad. Klubové dluhy dosahovaly stále větších proporcí a brzy se začaly množit spekulace podle kterých, měl k jejich alespoň částečnému pokrytí, být prodán právě Ferguson, což Smithe zvedlo ze židle. „Začínám být otrávený všemi těmi dohady o jeho budoucnosti. O ničem z toho nevím a nepocházejí ode mě. Aktivně se snažím přivádět nové posily, nikoliv prodávat jednoho z mých nejlepších hráčů,“ hřímal Smith.

Nakonec netrvalo tolik dlouho, než Blues začali sbírat solidní výsledky. Daleko spolehlivěji než v předchozích sezonách, působila zejména obrana, ale na druhou stranu chyběla dostatečná kvalita v ofenzivní části. Situaci se Smith pokusil vyřešit pořízením Ibrahima Bakayoka, útočníka z Pobřeží Slonoviny, který přišel v polovině října za 4.5 milionu liber Montpellieru. Debutový zápas pro jednadvacetiletého mladíka představoval křest ohněm – domácí Merseyside derby.

Bakayoko se hned v první minutě ocitl blizoučku premiérovému gólu, ale nejen ze strany jeho, ale celého týmu, to bylo všechno. V podzimním větrném počasí se zrodila nezajímavá bezbranková remíza. Desetizápasová série bez porážky tak měla pokračování, byť její konec už klepal na dveře. V poslední říjnový den vyloupil Goodison Park vítězstvím 4-1 Manchester United. Pozitivum se ale přeci jen našlo – první domácí ligový gól pod Smithovým vedením. Po osmi hodinách celkového hracího času. V porážkách Everton pokračoval dál, když prohrál na Highbury a později i v Coventry. Výsledkem bylo čtvrté místo od konce. Čtyři dny před porážkou od Arsenalu pak Blues vypadli i z Ligového poháru, když na penalty doma vypadli se Sunderlandem.

Mezitím se vášnivě diskutovalo o budoucnosti Duncana Fergusona. Zatímco Everton sváděl na Goodisonu bitvu proti Newcastlu, kterou domácí díky penaltě Michaela Balla nakonec zvládli, v pozadí utkání probíhala jednání právě s Magpies, kteří zaplatili 8.5 milionu liber za přestup skotského útočníka. To byla pro Evertonians poslední kapka a nenáviděný majitel a chairman Peter Johnson rezignoval a předložil klub na prodej.

Těsné vítězství nad svěřenci Ruuda Gullita, nastartovalo úspěšnou čtyřzápasovou sérii, ze které Everton vytěžil deset bodů, ale dlouhodobá nemohoucnost střílet pravidelně góly, Toffees neumožnila žádný výraznější posun tabulkou. V polovině ledna měl Everton na kontě pouhé tři domácí ligové góly, a tak se prvoligový rekord Huddersfileldu ze sezony 1970/71, kdy Terriers vstřelili pouhých dvanáct domácích gólů, ocitl v přímém ohrožení. Na nejhlubší dno celé sezony, si Everton sáhl na konci měsíce, kdy Nottingham Forest, tým se dvěma výhrami z celé sezony, na Goodisonu triumfoval 1-0. Následující porážka v Derby posunula Blues na samotný chvost tabulky a na předvánoční nadějné výsledky, se mohlo už jen vzpomínat.

O to větší bombou, tak bylo stylové přerušení domácího gólového půstu. V polovině února na Goodison zavítalo Middlesbrough Briana Robsona a deštivý večer se nesl ve znamení nelítostné kanonády. Skóre otevřel už po 42 sekundách Nick Barmby a na konci zápasu zářil na světelné tabuli výsledek 5-0. Góly tehdy dával i Materazzi s Dacourtem, kteří dokázali, že jsou užitečnými posilami i přes jejich přetrvávající disciplinární prohřešky. Šťastnou Smithovou volbou byl zejména talentovaný italský obránce. Vždyť o osm let později slavil se svou zemí titul mistra světa a loni s Interem Milán vítězství v Lize Mistrů.

Relativního úspěchu se Blues dočkali v FA Cupu. Přešli přes Bristol City, Ipswich Town a Coventry. V zápase proti Sky Blues pak na sebe výrazně upozornil Francis Jeffers. Odhovanec pomohl gólem ve věku 18 let a 19 dnů k výhře 2-1, která otevřela cestu do čtvrtfinále, ve kterém Everton hostil Newcastle. Ten odjížděl na sever s výhrou 4-1, ačkoliv domácí byli jasně lepším týmem.

O tři dny později přišel na řadu klíčový zápas v Blackburnu. Oba týmy byly mezi horkými kandidáty na sestup, a tak byly tři body jasnou povinností. Sestava tomu nicméně nenapovídala, neboť Smith do utkání postavil hned sedmičlennou defenzivní hradbu, přičemž obránci se podivuhodně objevili i ve středu zálohy – nová posila David Weir a David Unsworth. Blues přesto vyhráli 2-1 díky dvěma trefám Bakayoka, který prožil zdaleka nejvydařenější zápas jeho krátkého angažmá na Goodisonu.

Po očekávaných prohrách s Arsenalem a Manchesterem United, se Everton o velikonočním pondělí představili na Anfieldu. V tabulce měl pouhých 31 bodů z 30 zápasů a balancoval dva body nad sestupovou zónou. V zápase však nastoupily dvě nové posily – na hostování z tureckého Trabzonsporu přišel útočník Kevin Campbell a zálohu přišel z Nottinghamu Forest vystužit Scot Gemmill. Toffees do derby vlétli stylově, už po 41 vteřinách skončila lehce tečovaná Dacourtova střela za zády Davida Jamese. Do poločasu nicméně Liverpool vývoj otočil, když se dvakrát trefil Robbie Fowler. Dvougólové vedení potom červeným vystřelil Patrik Berger a ani okamžitá Jeffersova odpověď k bodovému zisku nestačila.

Když už nic jiného, tak předevedený bojovný výkon mužstvo povzbudil, jak se ukázalo v dalším zápase proti Sheffield Wednesday. Everton vedl zásluhou Jefferse, jenže kolaps, na němž měli mamutí podíl svými katastrofálními malými domů Unsworth s Materazzim, podtrhnul další prohru. S Toffees to vypadalo bledě a Evertonians poprvé na veřejnosti začali kritizovat Smithovy metody. Sám manažer navíc po oné prohře začal ztrácet víru. „Vždycky jsem si myslel, že se zachráníme, ale po výsledku jako je tento, se ten otazník zvětšuje. Neprohráli jsme, my jsme darovali.“

Následující neděli se na Goodison vrátil celek, který Blues v předchozí sezoně málem stál prvoligovou místenku – Coventry City. Naštěstí pro Everton, hosté nevypadali, že je zápas nějákým způsobem vzrušuje, a tak se Toffees díky Campbellovi brzy ocitli v dvoubrankovém vedení, které jim vydrželo až do závěrečného hvizdu. „Tohle vítězství nás dostává zpět do hry. Po zápase s Wednesday převažovalo hořké zklamání, ale vzpamatování se nám podařilo,“ ulevil si Walter Smith.

Evertonu příslušela patnáctá příčka, tři body před Blackburnem a Charltonem, kteří měli oba zápas k dobru a na papíře i snadnější los, ačkoliv Addicks ještě museli právě na Goodison. Prvním ze závěrečných pěti bitev, bylo zrádné utkání na St. James Parku, kde Everton prohrál pětkrát v řadě. Blues si ale pro Newcasle schovali další start z říše snů, když se po 42 vteřinách trefil nový hrdina Kevin Campbell, který před přestávkou přidal ještě druhou trefu. Za domácí snížil Alan Shearer, který v prvním poločase zahodil penaltu, ale dvě minuty před koncem pojistil veledůležité vítězství Evertonu Scott Gemmill.

Nečekaný triumf znamenal, že Everton měl 37 bodů a tři mu scházely k dosažení magické hranice 40 bodů, která je tradičně vnímána jako cejch úspěšně dosažené záchrany. Další zápas byl klíčový – doma proti Charltonu. Vítězství by Blues s největší pravděpodobností zachránilo, zatímco výhra by je znovu zapletla do sestupového labyrintu.

Důležitost zápasu koneckonců dostatečně reflektovaly oba tábory, navzájem na sebe směřující pokřiky „Going down, going down, going down, …“ Už od začátku to vypadalo tak, že větší chuť ke zpěvu budou mít Evertonians. Rozhodčí Paul Durkin přehlédl hru rukou Dona Hutchisona, kterou zabránil gólu Charltonu a z následného brejku vstřelil právě Hutchison úvodní gól. Dva góly pak přidal Campbell a výhru 4-1 a udržení nejvyšší soutěže, zkompletoval Jeffers.

O muži, který byl motorem nečekaného zmrtvýchvstání, nebylo pochyb – Kevin Campbell vsítil šest gólů ve třech zápasech a přínos útočníka, který mu nejspíš zachránil místo, si po zápase Walter Smith nemohl vynachválit. „Lidé mi říkali, že to není příliš produktivní útočník, ale v posledních třech zápasech pro nás odvedl jednoznačně dost na to, abych tyhle řeči mohl označit za hlouposti. To on pro nás dokázal celou situaci otočit.“

Po prohře 3-1 s Chelsea, si „Super Kev“ schoval další galapředstavení pro domácí zápas proti West Hamu. Ten skončil v tabulce na pátém místě, ale z Goodisonu odjížděl s šestigólovým výpraskem, kterému Campbell přispěl hattrickem. Prvotní bilance tří gólů ve dvanácti domácích zápasech, tak nakonec byla vylepšena na devatenáct branek v závěrečných sedmi zápasech a Blues sezonu zakončili na přijatelné 14. pozici. Určitě nešlo o sezonu, ve kterou mnozí fandové doufali, ale rozhodně překonala nejčernější obavy, které Evertonians strašily o Velikonocích.

Po skončení ročníku čelil Smith dvěma problémům – dokáže proměnit Campbellovo hostování v permanentní přestup a bude schopný přidat do klubové vitríny novou trofej? Kladně šlo bohužel odpovědět pouze na jednu z oněch otázek.

Klíčový zápas: Newcastle – Everton 1:3, 17. dubna 1999

Ačkoliv se o něm mluví málokdy, výlet do severovýchodní Anglie na jaře 99, je jedním z nejdůležitějších zápasů Evertonu v éře Premier League, protože prohra by nejspíš znamenala boj o přežití možná až do posledního kola. „Možná jsme měli trochu štěstí, ale to někdy potřebujete,“ přiznal po zápase Smith.

Klíčový hráč: Kevin Campbell

Přestup do klubu, který bojuje o záchranu, devět gólů, a prakticky sám zachránil tým v nejvyšší soutěži. To jsou zásluhy, díky kterým připadá v úvahu pouze jediné jméno. Devětadvacetiletý útočník nejenže oživil svoji kariéru, ale také hrál zásadní roli v rozhodujících šesti týdnech ročníku. V létě do Evertonu Campbell přestoupil natrvalo a útočník, který si svůj debut za Arsenal v roce 1988 odbyl právě na Goodisonu, se štědrými gólovými statistikami v modrém dresu odměňoval ještě dalších šest let.