Souhrn sezony 2009/10

Na rozdíl od předchozích let se tentokrát Everton musel nakonec spokojit se zcela průměrnou sezonou. Za konečné osmé místo se ale při zvážení všech okolností stydět nemusí.

Stávalo se to již příjemným zvykem. Poslední tři sezony Toffees strávili v první šestici a těšili se z účastí v evropských pohárech. Postavení mezi „best of the rest“ byl však Everton letos nucen opustit. Nejslabší sezona za poslední roky potvrdila, že konkurence skutečně nikdy nespí, byť náznaky, že sezona 2009/10 by nemusela být zrovna úspěšná, přicházely již před jejím zahájením.

Po dosažení finále Anglického poháru spadli Evertonians znovu do kruté reality. Zatímco museli bezmocně sledovat, jak konkurenční týmy mohutně zbrojí, Everton znovu nejevil náznaky přestupové aktivity. Tedy jevil, pokud počítáme „posilami“ tragického odvrhnutého útočníka Manchesteru City Jo, nebo dva mladé Američany, o kterých v životě nikdo neslyšel – Antona Peterlina a Codyho Arnouxe, kteří to dotáhli dokonce až na lavičku rezervy. Zkrátka se znovu potvrdila nepříjemná skutečnost – Everton, respektive jeho majitel Bill Kenwright je v porovnání s konkurencí švorc a kupovat potřebnou kvalitu nemůže, dokud nepřijde prodej některého stávajícího člena týmu. Nejlépe nějákého klíčového.

Tentokrát se hlavním pojmem letního přestupového okna stal Joleon Lescott. Nekonečná sága se táhla až do konce srpna. Obránce se nechal zlákat penězi z kapes šejků, vlastnících Manchester City, a David Moyes nakonec pod nátlakem svého důležitého zadáka přibližně za 24 milionů liber neochotně pustil tehdejšímu manažerovi Citizens, Marku Hughesovi. Klubová kasa ale moc dlouho zaplněná nezůstala. Bezprostředně po Lescottově úprku Moyes zaplatil deset milionů za všestranného ruského záložníka Diniyara Bilyaletdinovova, jehož o pár dní později následoval zkušený stoper Sylvain Distin z rozprodávajícího Portsmouthu a během posledních minut „deadline day“ se Evertonu upsal holandský bijec John Heitinga z Atletica Madrid.

Jenomže ani narychlo (i když nejpíše předem vytipované) angažované posily nedokázaly zakrýt to, co v týmu zbylo po odchodu Lescotta – zdecimovanou morálku. Potvrdil to vlastně již úvodní zápas sezony proti Arsenalu, ve kterém Lescott ještě účinkoval. Everton si před půlkou světa uříznul kus ostudy, když doma Arsenalu po hororovém výkonu podlehl 1-6 a zaznamenal nejhorší vstupní utkání do ročníku ve své historii. Reputaci a nulové sebevědomí si nevylepšil ani o týden později na Turf Moor. Nováček z Burnley zvítězil 1-0.

Zraněními decimovaný tým pak ale jakoby zázračně zabral. Přes olomouckou Sigmu s celkovým skóre 5-1 postoupil do skupinové fáze Evropské ligy a dařit se začalo i na ligové scéně. Tři vítězství v řadě nad Wiganem, Blackburnem a Portsmouthem fandům hodně zvedly náladu. Třešničkou na dortě pak byla dvě suverénní čtyřgólová představení. Z Goodisonu odjížděly s výsledkem 4-0 řecké AEK Atény a stejným výsledkem Blues postoupili ze třetího kola Carling Cupu na hřišti Hullu.

Jenomže začátkem října nastalo na dlouhou dobu černé období. K dlouhodobě vyřazeným marodům Philovi Jagielkovi, Mikelu Artetovi a Victoru Anichebemu, se přidal kapitán Phil Neville, důležitý záložník Steven Pienaar a Toffees pomalu začali klesat tabulkou. Nejprve přišly dvě zbytečné domácí remízy proti Stoke City a Wolverhamptonu (v obou zápasech dokonce Everton dotahoval manko) a povbuzující tříbodový zisk si Blues neodvezli ani z Reebok Stadium, kde prohráli 2-3. Daleko tým zkoušený dalšími a dalšími zraněnými nedošel ani v Ligovém poháru. Ve čtvrtém kole prohrál na White Hart Lane s rozjetým Tottenhamem 0-2.

Začátkem listopadu sice Everton zvítězil na Upton Parku, ovšem následná prohra 0-3 na Old Trafford a šestnáctá příčka podzimní chmury spíše zvětšila. Vytoužené prolomení mělo nastat v goodisonském Merseyside derby. Everton bojoval, nenáviděného rivala jednoznačně přehrával, přesto derby přineslo jen smutek. Liverpool vyhrál díky vlastnímu gólu Yoba a ojedinělé šanci, zatímco domácí krom množství gólovek vstřelili góly také dva, jenomže z neplatného ofsajdového postavení.

Předvedený výkon však dával naději, a v prosinci dokonce Everton nepoznal porážku. Definitivně novou krev vlil hráčům do žil zápas proti Spurs. Ti vedli na Goodison Park již o dva góly, Toffees ale hrdinsky v posledních minutách srovnali a tzv. „turning point“ byl na světě.  Stupnice výkonnosti totiž nabrala stoupající tendenci, což potvrdila remíza 3-3 na Stamford Bridge a koneckonců i následující smolné dělby bodů s Birminghamem a Sunderlandem. Vytoužené vítězství přišlo na Boxing Day proti Burnley.

V prvním zápase nového roku Everton ve třetím kole FA Cupu sice potrápilo třetiligové Carlisle, ovšem to bylo ze škatulky špatných výkonů nadlouho vše. Dosavadní nejlepší zápas si Blues schovali na návštěvu Emirates Stadium. Tým posilněn populární tříměsíční posilou Landonem Donovanem v severním Londýně přišel o vítězství až v nastaveném čase.

Pokud se zápas proti Gunners Evertonu povedl, v dalším zápase proti Man City modří naprosto dominovali. Vítězství 2-0 a exceletní výkon Marouane Fellaniho, autora jednoho z nejoblíbenějších letošních momentů Evertonians (www.youtube.com/watch?v=WQyHLwzdXsU), znamenal další posun tabulkou. Aby však lednová forma nebyla tak jednozančná, ani tentokrát si Everton neodpustil hořkou prohru. Ve čtvrtém kole FA Cupu ostudně doma prohrál s Birminghamem a na další pohárovou jízdu mohl zapomenout.

Velkou zkouškou a částečnou odpovědí, zda Everton může znovu pomýšlet na evropské poháry, měl být únorový program. Ten přihrál do cesty Liverpool, Chelsea, Manchester United a Tottenham. Blues začali tím nejhorším způsobem – jalovým výkonem a prohrou v derby na Anfieldu. Pak však Everton fandům připravil dva zápasy, o kterých se nikomu ani nesnilo. Z Goodisonu odjížděla s prohrou 2-1 Chelsea a ještě o gól víc si Toffees schovali pro Red Devils.

Po těsné prohře na White Hart Lane se tým ocitnul na desáté pozici, ovšem jednodušší los hrál Evertonu do karet. Nejvyšší vítězství sezony na sebe nenechalo dlouho čekat. Sestoupivší Hull dostal na Goodisonu naloženo 5-1. Jenomže právě v březnu nastal menší výpadek, následkem kterého se Everton nejspíš připravil o Evropskou ligu. Tři remízy v řadě s Wolverhamptonem, West Hamem a  Aston Villou, se staly v honbě za sedmou příčkou rozhodující faktorem.

Zbytek sezony tedy Toffees dohrávali s tím, že šance na další pohárové umístění jsou jen minimální. Zvítězit se sice podařilo nad Blackburnem, Fulhamem i Portsmouthem, osmou pozici si nicméně Blues vylepšit již nedokázali. Zklamání však není na místě. Zvážíme-li, že Everton si v první polovině prošel tím, čím si prošel, nebo forma z druhé půlky ročníku, díky které by v případě nezpackaného podzimu pravděpodobně urval třetí příčku, mluví za to, že od současného Evertonu se příští rok dá očekávat mnohem víc.

Pozitiva sezony

Domácí forma – Goodison Park se letos stal jen těžce dobyvatelnou pevností. Padla pouze v úvodní den, kdy se zhroutila pod mohutným náporem Arsenalu a naposled v nešťastném listopadovém derby. V druhé polovině sezony si pak soupeři z Grand Old Lady odváželi maximálně po bodu. Přetrvávají domácí neporazitelnost je dokonce nejdelší sérií od poloviny 80. let.

Zápasy proti „Big 4“ – 18. březen 2007. Do letoška poslední datum, kdy Everton zdolal člena z dnes již narušené první čtyřky. Tehdy z Goodisonu odjížděl poražen Arsenal, letos si Toffees v rozmezí necelých dvou týdnů pošmákli na Chelsea a Manchesteru United. Na Emirates Stadium Blues navíc přišli o tři body až v nastaveném čase.

Zamítnutí projektu Kirkby – I nefotbalová stránka přinesla Evertonians důvod k radosti. Tedy alespoň většině, která nesouhlasila s přesunem klubu do čtyřicetitisícového městečka jménem Kirkby těsně za hranicemi Liverpoolu. Kontroverzní projekt dlouhé měsíce zkoumala britská vláda a ta nakonec dospěla k jednoznačnému závěru. Výstavba stadionu společně s vybudováním obchodního střediska Tesco by narušovala maloobchodní politiku oblasti, prakticky by zlikvidovala veškerou konkurenci Tesca a od lokality by odradila jiné obchodní řetězce. Nepopulární plán tak definitivně zmizel v propadlišti dějin. Everton nyní zvažuje jiné varianty, avšak cesta k novému stadionu bude ještě dlouhá.

Progres Marouane Fellainiho – Mnozí se podivovali, když David Moyes předloni za neznámého Belgičana zaplatil horentních 15 milionů liber. Jenže po Fellainiho první sezoně, ve které byly jeho hlavním přínosem zejména góly, se středopolař nevídaně rozehrál na pozici, kterou má nejraději – defenzivní záloha. Nezřídkakdy ovládal celý střed pole, s lehkostí odebíral soupeřům míče a rozdával je spoluhráčům, a to vše nadmíru oku lahodícím způsobem. Elegán se slavným afrem se tak skutečně rozehrál do hodnoty svojí ceny a velké věci se od Fellainiho čekají i v příští sezoně, byť se vrací po vážném zranění kotníku.

Předkolo Evropské ligy – Z čistě individuálního hlediska několika česko-slovenských Evertonians se stala nezapomenutelnou venkovní část předkola letošního ročníku Evropské ligy proti Sigmě Olomouc. Osmička fandů totiž na Andrově stadionu na vlastní oči poprvé v životě spatřila svůj milovaný klub v akci a z Olomouce si odvezla nezapomenutelný zážitek a ještě větší touhu konečně navštívit Goodison Park.

Hostování Landona Donovana – V Evertonu pobyl jen necelé tři měsíce, i za tak krátkou dobu se však stihnul stát obrovským oblíbencem. Americký sympaťák Evertonu poskytnul to, co mu už léta tak zoufale chybí – přímočarost a rychlost na pravé straně. Vydařené hostování navíc Landon okořenil dvěma brankami a vše nasvědčovalo tomu, že samotnému kmenovému fotbalistovi Los Angeles Galaxy se Toffees moc opouštět nechtělo. Proto se dá očekávat, že do Evertonu se na určitou dobu znovu vrátí. Nejpravděpodobněji vypadá repete jeho zimní hostovačky.

Negativa

Zranění – Snad ani nejde si Everton představit bez marodů. Letošní sezona dohnala velikost marodky až do obludných rozměrů. V průběhu sezony chyběli,  dlouhodobě zranění Jagielka, Arteta, Anichebe, Neville, Fellaini a Gosling, ke kterým se v různých obdobích na několik týdnů připojili i Yobo, Distin, Pienaar, Osman, Rodwell, Cahill, Saha, Hibbert, Bilyaletdinov a Vaughan.

Evropská liga – Z pohárové Evropy Blues vypadli dříve, než pořádně začali. Ze skupiny sice oslabený Everton za vydatné pomoci mladíků postoupil, ve vyřazovací fázi však ztroskotal na první překážce. Doma Sporting Lisabon zdolal 2-1, jenže na portugalské půdě si nepochopitelně nechal od týmu, zažívajícího nejhorší sezonu za několik posledních desítek let nasázet tři branky a domů jel s ostudou.

Domácí poháry – O moc slavněji tým nedopadl ani na domácí pohárové frontě. V Ligovém poháru jej vyprovodil ve čtvrtém kole Tottenham a přes stejné kolo Everton neprošel ani v prestižním FA Cupu. Tehdy se mu osudným stal Birmingham.

Obrana – Defenzivní linie se v troskách ocitla již na samotném začátku sezony. Phil Jagielka se zotavoval z vážného zranění kolene, zatímco Lescott nabíral směr Manchester. Obrana tak byla ponechána na pospas bez svých nejklíčovějších hráčů. Na řadu tedy přišla dvojka Yobo – Distin, při jejíchž jemně řečeno nejistých podzimních představeních ještě nyní kdekomu vstávají vlasy hrůzou. Přesun Johna Heitingy do středu obrany a únorový návrat Phila Jagielky prapor defenzivní linie sice pozvedl, 68 inkasovaných gólů ve všech soutěžích ale není dobrou vizitkou. Pro další sezonu věc k zamyšlení.

Scházející investice – Nic nového pod sluncem. Ani letošní sezona nepřinesla kýženou změnu. Bill Kenwright hledá investice opravdu usilovně – 24 hodin denně, 7 dní v týdnu! Jenže jeho snaha jaksi pořád nenese ovoce. A je zbytečné dodávat, že bez větších financí to v současné Premier League moc nejde. A na špici, kam chce Everton patřit už vůbec ne.

Hodnocení hráčů

U mladíků je známka přizpůsobena počtu odehraných minut, u dlouhodobě zraněných se přihlíží k výkonům před respektive po zranění.

Tim Howard – Dlouholetá jednička v bráně Evertonu má za sebou vydařenou sezonu. Proti sice mluví velký počet inkasovaných gólů a oproti loňské sezoně, kdy v lize vychytal celkem 17 čistých kont, i podstatně menší číslo – 11. Během podzimu se sice na Howardovu hlavu snášela kritika, velkou část obdržených gólů však měla na svědomí především špatná obrana. Samozřejmě, že ani Američan se nevyvaroval několika chyb a zaváhání, celkově ale působil jistě a spolehlivě. Známka: 1-2

Tony Hibbert – Letos se Tony musel spokojit s daleko menším zápasovým vytížením než loni. Na vině bylo zimní dvouměsíční zranění, ale hlavním důvodem byl Phil Neville na pozici pravého beka. I tak si ale Hibbert své odehrál a určitě nezklamal. Nabídnul precizní obrannou práci, i když v ofenzivní činnosti to, jak víme, vázne. Známka: 2

Phil Neville – Lídr mužstva promeškal většinu první části sezony a jeho absence byla na organizaci týmu znát. Jeho návrat s sebou sice přinesl disciplínu, u vůdcovských schopností ale jeho přínos bohužel končí. Po uzdravení nastupoval na postu pravého obránce, kde toho moc nepředvedl. Mnohdy nevýrazná obranná činnost a takřka neexistující, či lépe řečeno neefektivní podpora hry dopředu znamená, že kapitán za sebou nemá vydařenou sezonu. Známka: 3-

Lucas Neill – V září dorazil jako volný hráč s jediným účelem – poskytnout náhradu za zraněného Phila Nevilla. Australan si však vyzkoušel nejen svůj tradiční post pravého beka, nýbrž několikrát z nouze naskočil i na stoperovi. Zkušený obránce odehrál přesně to, co se po něm chtělo, přesto se v Evertonu ani nestačil ohřát a už se stěhoval. David Moyes v zimě usoudil, že nabídka ve výši 1 milionu od Galatasaraye Istanbul za hráče, jehož před čtyřmi měsíci získal zdarma se neodmítá, a tak Neill překvapivě nabral směr Turecko. Známka: 2

Seamus Coleman – Z neznámého irského mladíka, který Everton stál 60,000 liber se vyklubal fotbalista, s obrovským talentem od samotného pána boha. I těch několik málo zápasů v Evropské lize i v Premier League ukázalo, že Coleman je budoucností pro pozici pravého beka. Kurážné výpady směrem dopředu sice ovládá perfektně, jeho nejslabší stránkou je ale tak trochu paradoxně bránění. I ve té nejpodstatnější činnosti beka se však samozřejmě může zlepšovat, ať už na hostování, či během nových potenciálních příležitostí v prvním týmu. Známka: 1-

Joseph Yobo – Ani další častokrát diskutovaná postava z obranné linie nemůže být se skončeným ročníkem spokojena. Na podzim, kdy byl Yobo vytěžován nejčastěji, jej nezastihla vůbec dobrá forma a bylo to znát. Na hřišti působil nervózně, nejistě a rozhodně měl svůj podíl na slaboučké obranné hře. A co je horší, dlouholetý služebík Toffees podobné výkony předvádí již dobré dvě sezony v kuse a proto se Evertonians shodují – Yobův čas na Goodison Parku by se měl naplnit. Známka: 4

Sylvain Distin – Zkušený francouzský stoper zažil sezonu dvou tváří. Spolu s Yobem tvořil v první polovině sezony dvojku, vyžívající se v častém pořádání dnů otevřených dveří. Od zimy, kdy nastupoval po boku Johna Heitingy a později Phila Jagielky však šly jeho výkony rapidně nahoru a z Distina byl rázem sebevědomý obránce. Přesto i vzhledem ke svému věku nebude v plánech Evertonu figurovat dlouhodobě. Známka: 3

John Heitinga – Ve svojí premiérové anglické sezoně Heitinga nadchnul. Díky svojí zarputilosti a v neposlední řadě samozřejmě i vynikajícím výkonům ať už ve středu obrany či na postu defenzivního záložníka, si získal početné davy zástupů a mezi komunitou Evertonians proto pomalu ale jistě vzniká nový kult. Technicky vybavený zadák byl často jediným, kdo v krizi snesl přísnější hodnocení a vynikající forma mu vydržela celou sezonu. Hodnocení: 1

Phil Jagielka – Ze zranění kolene, které si vyžádalo desetiměsíční pauzu, se dostal v únoru, a tak letos odehrál relativně málo zápasů, ačkoliv prakticky okamžitě naskočil zpět do základní sestavy. Dlouhá absence byla na jeho výkonech znát. Jagielka nehrál špatně, bylo ovšem vidět, že mu zkrátka chybí větší herní praxe. Vlastnosti špičkového stopera ovšem nezapomněl, a tak se doufejme dá očekávat, že v příští sezoně se znovu dočkáme staré dobré skály pod přezdívkou Jags. Známka: 2-

Leighton Baines – Levý bek prožil fantastickou sezonu. Na svém postě podával kvalitní a konzistentní výkony a navíc si jeho vysokého standardu všimnul i Fabio Capello, takže Leightona nejspíše účast na mistrovství světa nemine. Na levé obraně zkrátka díky Bainesovi Everton bota rozhodně netlačí. Známka: 1

Diniyar Bilyaletdinov – Když v létě přicházel, mezi fandy zavládlo nadšení. „Billy“ měl napomoci vyřešit letité potíže Evertonu na krajích zálohy, jenže jak se časem ukázalo, Rusovi spíše sedí hra ve středu. Přesto povětšinou nastupoval právě na krajích záložní formace. Bilyaletdinov nezklamal, ale zatím ani neohromil. Náročnosti Premier League se doposud nepřizpůsobil, a tak příští sezona řekne víc. Častokrát nevýrazné výkony zčásti vykompenzoval góly – se sedmi brankami je třetím nejlepším střelcem týmu. Známka: 3

Mikel Arteta – Klíčový playmaker oslavil očekávaný návrat v lednu a ku prospěchu týmu mu netrvalo vůbec dlouho, než našel formu, kterou oslňoval před vážným zraněním kolene. Zpočátku sice musel zastávat v záloze i defenzivnější práci, po přesunu Johna Heitingy do středu pole však znovu mohl plnit to, co mu jde nejlépe – diktovat hru. K dobrým výkonům navíc Bask přidal i šest branek. Známka: 1-

Tim Cahill – Ikona současného Evertonu má za sebou rozporuplnou sezonu. V první části sezony se vezl na vlně celého týmu, tudíž podával nevýrazné výkony, navíc chyběl snad jeho největší přínos, tedy góly. Postupně se ale Australan přeci jen rozehrál a ze své již tradiční podhrotové pozice se znovu stal hrozbou. I počet nastřílených gólů se nakonec dostal na dvoumístnou cifru – dohromady si Tim s rohovým praporkem zaboxoval desekrát. Samozřejmostí je, že většinu z nich vstřelil jak jinak než hlavou. Známka: 2-

Steven Pienaar – Ocenění pro nejlepšího klubového hráče roky mezi fanoušky mluví jasně za to, že hbitý Jihoafričan patřil znovu mezi opory týmu. Většinou mu patřil levý kraj zálohy, kde v kombinaci s Leightonem Bainesem podnikal typické odvážné výpady. I samotný fakt, že bez všestranného záložníka ofenzivní hra Toffees povážlivě vázne je jasným důkazem jeho přínosu. Přesto doposud není jasné, zda Pienaar na Goodison Parku zůstane. Jasno prý bude až po mistrovství světa. Známka: 1

Marouane Fellaini – Nebýt zranění kotníku, kdo ví, zda by se titulem hráče roku nakonec nepyšnil mladý Belgičan. Na svém oblíbeném postu defenzivního záložníka předváděl velkolepé výkony, které přiváděly Evertonians do extáze. Nesmíme ovšem opomenout úvodní měsíce, kdy patřil spíše k průměru. Slabší podzim mu proto konečné hodnocení snižuje. Známka: 2

Leon Osman – I letos Leon doplatil na svoji nejslabší stránku – nestálost výkonů. Jak je u něj běžné, klidně dokáže být s přehledem nejlepším hráčem na hřišti a o týden později byste si ani nevšimli, že vůbec hraje. Znovu se ale potvrdilo to, že Osman je třikrát tak užitečnější hráč pokud hraje ve středu zálohy, než na jejím pravém kraji. Pokud by formu dokázal konečně ustálit a pravidelně nastupoval jako CM, troufám si říct, že by již dávno byl mnohonásobným reprezentanem Albionu. Známka: 2-

Jack Rodwell – Průlomová sezona v podání devatenáctiletého fotbalisty, zvládajícího snad jakoukoliv pozici ve středu pole. V podstatě celou první polovinu Jack nastupoval v základní sestavě, ačkoliv díky zaplněné marodce by tak tomu určitě nebylo, což potvrzovala jeho role žolíka v jarní části sezony. Na svůj věk vyspěle působící mladík má však před sebou ještě dlouhou cestu. Talent má nezpochybnitelný, ale jeho hlavní čas teprve přijde. Známka: 2

Dan Gosling – Další ostruhy prvoligového fotbalu získal i další mladý záložník. Nenahrál toho tolik, co Rodwell a již dlouho je jasné, že není tolik nadaný jako jeho kamarád, přesto se ale letos předvedl v dobrém světle a i díky znatelnému nárůstu svalové hmoty se jeví daleko sebevědoměji a samozřejmě silněji. Známka: 2

Louis Saha – Francouz zažil sezonu dvou tváří. Jasným plusem je, že se poprvé po několika letech dokázal vyvarovat zranění a odehrál prakticky celý ročník, a také to, že v první části sezony táhl svými brankami tápající tým. Kolem Vánoc dokonce Francouz atakoval nejvyšší pozice v tabulce střelců, v zimě ale přišel náhlý výpadek. Od únorového zápasu proti Chelsea, kterou skolil dvěma trefami, na další gól jen marně čekal, a to je od útočníka jeho kalibru zatraceně dlouhá pauza. Díky vydařené předchozí části sezony se však zastavil na solidních patnácti brankách a je tak nejlepším střelcem týmu. Známka: 2

Yakubu – U mohutného útočníka z Nigérie je tomu přesně naopak. Vyhlášený ostrostřelec po vážném zranění achillovky dlouho hledal ztracenou formu. Jarní část sezony ale nakonec ukázala, že Yak střílet góly nezapomněl, ačkoliv šest gólů není kdovíjaká vizitka. V příští sezoně se od usměvavého kanonýra znovu čekají gólové hody. Známka: 3

Jô Alves – Druhé hostování brazilského útočníka na Goodison Parku bylo o poznání méně úspěšnější než to první. Jo stačil vsítit jen dva góly a místo toho, aby se alespoň trochu snažil nehrát tak příšerně, si před Vánoci sbalil kufry a vyrazil na špacír do rodné Brazílie. David Moyes ztratil trpělivost, a tak si nyní s kmenovým útočníkem Manchesteru City užívají v Galatasarayi. Známka: 4-

Victor Anichebe – Po bezmála roční pauze se dokázal odchovanec Blues vrátit se slušnou fazonou. Na rozdíl od loňské sezony tentokrát zabral, a ačkoliv pokaždé nastoupil na svojí druhé pozici – pravé straně zálohy, vždy odvedl poctivý, snaživý a v první řadě kvalitní výkon. Zkátka je vidět, že v mladíkovi přece jenom něco bude, jen to chce trochu vůle. Známka: 1-

James Vaughan – Ani letošní ročník nebyl z pohledu jednadvacetiletého forvarda ničím výjimečný. Zranění jej totiž neminula ani tentokrát. Přesto Vaughan oslavil alespoň malý úspěch – za první tým se letos trefil dvakrát, nicméně díky nedostatku hracího času pak nakonec putoval na hostování do Leicesteru City. Známka: 3

NEJlepší hráč: John Heitinga

NEJkrásnější gól: Jack Rodwell vs Sigma Olomouc

NEJlepší moment: Výhry nad Chelsea a Man United za sebou

NEJvětší posila: John Heitinga

NEJvětší smolař: Marouane Fellaini

NEJvětší tragéd: Jo

NEJhorší moment: Poločasové prohrávání 0-3 na KC Stadium.