Konec 19. století

03/07/2010 0 Od Riči

Goodison Park byl otevřen 24. srpna 1892. Pojďme se podívat, jak se Evertonu dařilo od této slavností chvíle až do konce 19. století.

Vůbec první ligový zápas se odehrál v Goodison Parku 3. září 1892, soupeřem byl Nottingham Forest. Domácí do utkání vyběhli v sestavě Jardine, Howarth, Dewar, Boyle, Holt, Robertson, Latta, Maxwell, Geary, Chadwick, Millward. Zápas skončil remízou 2:2, branky za Everton dali Geary a Milwar. Prvně se slavila výhra v Goodisonu hned v dalším domácím klání, vysokou prohru 6:0 si vytrpěl tým Newton Heath, předchůdce dnes všem dobře známého Manchesteru United.

Forma Evertonu však byla v této době kolísavá, tedy až do poloviny února, kdy domácí výhra 1:0 nad West Bromwich Albion nastaroval šňůru 14 zápasů bez prohry, z toho se vyhrálo osmkrát. Tato série vynesla EFC v lize na třetí místo za mistrovský Sunderland a Preston North End. Sezóna skončila rekordem v počtu vstřelených branek (74). Nejlepším střelcem se stal s 19 zásahy Fred Geary, jemuž však zdárně sekundoval s 18 góly Alex Latta. Geary byl vůbec první kanonýrem Evertonu, v 96 zápasech vstřelil 86 branek. 11. února 1893 Everton doma smetl Preston vysoko 6:0, to by nebylo tak nějak nikterak zvláštní, ovšem jenom kdyby debaklu nepřihlíželo 27 500 diváků! Do klubové kasy tak zavítalo £736, což byl začátek dlouhé cesty k zajištění klubu.

Vedle třetího místo v lize stojí za zmínku určitě i tažení v FA Cupu, ve kterém se Everton dostal poprvé do finále. Aby sehrál poslední souboj o trofej musel postupně vyřadit WBA, Nottingham Forest, Sheffield Wednesday a Preston North End. Soupeřem ve finále byl Wolverhampton Wanderers. Merseysiders byli tipováni za velkého favorita, třeba i proto, že Wolwes v sezóně dvakrát porazili, z toho jednou poslali do utkání rezervu, která Vlky porazila 4:2. Zápas se hrál na hřišti Manchester Athletic Club ve Fallowfield, vůbec poprvé se tak finále FA Cupu uskutečnilo mimo Londýn. Neuvěřitelných 45 000 lidí se mačkalo kolem hřiště, Everton poslal do rozhodujícího boje následnou sestavu Williams, Howarth, Kelso, Stewart, Holt, Boyle, Latta, Gordon, Maxwell, Chadwick, Milward. Bohužel tip lidu na vítěze se nevyplnil, Wolverhampton vyhrál 1:0, když jedinou branku vstřelil poněkud kontrovérzním způsobem, brankař Williams neviděl díky silnému sluníčko vysoký nákop Harryho Allena, jenž skončil v síti.

Sezóna 1992/93 tak skončila mírným zklamáním, co však mohlo klubové úředníky těšit, byla částka vydělána na vstupech v domácích zápasech. Částka £8 815 zcela jistě nebyla z těch malých, navíc tento vysoký příjem zajistil peníze na nové posily. Prvním novým fotbalistou se stal vysoce hodnocený křídelník z Durmbantonu, John Bell, jehož brzy doplnil Jack Southworth. Southworth přišel za £400 z Blackburnu, byl jednou z největších hvězd ligy, reprezentantem Anglie, není tedy divu, že se brzy stal miláčkem fanoušků.

Další sezóna nebyla z pohledu Evertonu zrovna moc povedená, klub skončil v lize až na šestém místě. Důvodem byla hlavně špatná bilance na venkovních hřištích. To doma to byla jiná káva, Goodison Park se stal postrachem soupeřů, vždyť protivníci si dvakrát odvezli osmigólový debakl, dvakrát sedmigólový a jednou šestigólový. V patnácti zápasech padlo na novém stadionu 63 branek, celkově Everton nastřílel v sezóně branek 90. Nedařilo se navíc ani v FA Cupu, už první kolo proti Stoke City znamenalo stop v soutěži. Nebyl to avšak ročník jen zklamání, podařilo se docílit i pár úspěchů. Klub vyhrál Lancashire Cup, dařilo se posile Jacku Soutworthovi, který dokázal ve 22 utkáních nastřílet 27 branek. Dokonce šesti vstřelenými góly smetl WBA, předtím se to nikomu nepodařilo a i dodnes tento „double-hattrick“ zůstává rekordem. 23. listopad 1893 souvisí s prvním známým sponzorem Evertonu, jímž byl Bovril Ltd, který zajistil při charititativním utkání Everton – Manchester & District XI (tým složený z fotbalistů Ardwiche, Newton Heath a Boltonu Wanderers) osvětlení od firmy Wells. Klání se hrálo na pomoc Life Boat Fund, Everton ho vyhrál 3:1 a po zápase každý hráč obdržel devítikarátové zlato v koženém pouzdře. Poslední zastavením v sezóně 1993/94 je finále FA Cupu, které hostil Goodison Park. Notts County v něm porazil před 37 000 návštěvou Bolton Wanderers 4:1.

Následující ročník začal Everton v lize výborně, vyhrál prvních osm zápasů, ten devátý se mu však stal osudným. Nejenže prohrál v Blackburnu 3:4, ale Jack Soutworth se v utkání zranil tak vážně, že musel ukončil svoji kariéru fotbalisty. Naštěstí Soutworth byl člověkem nadaným, neměl tak problém se uživit i jinak, do konce života si vydělával jako koncertní houslista. 13. říjen 1894 se vryl určitě do paměti všech Evertonians, jednalo se totiž o první Merseyside derby. Everton využil domácího prostředí a díky brankám Bella, Latty a McInnese vyhrál 3:0. Derby sledovalo 44 000 fanoušků, kteří dohromady utratili na vstupném £1 026. Tento zápas byl posledním, před již zmíněným, ukončením úvodní skvělé ligové série a kariéry Jacka Soutwortha, výhra v derby nebyla tedy až tak „skvělá“, jelikož Everton poté již nezopakoval delší lepší výsledkovou šňůru a v lize skončil na druhém místě pět bodů za Sunderlandem.

Výkony na hřišti byli zastíněné dvěma skandály. První se týkal krádeži, po jednom ligovém zápase klubový úředníci zjistili, že část tržby byla ukradena. Celý případ se dokonce dostal až před soud. Ve druhém skandálu se jednalo o první projevy výtržnictví, domácí utkání se Small Heath (později Birmingham City) rozhodčí ukončil již v 37. minutě kvůli prudkému dešti, ačkoliv sami hráči hodlali pokračovat. Konání sudího se nelíbilo ani divákům, ti vtrhli na hřiště a začali hromadnou šarvátku, i když jim vedení Evertonu slíbilo na opakovaný zápas volné vstupenky. Celou potyčku musela řešit až policie. Skandály sebou přinesly i změny ve vedení klubu. 5. června se konalo valné shromáždění v Picton Lecture Hall, předseda George Mahon spolu s dalšími sekretáři EFC Griffithsem, Wilsonem, Readem and Coatesem rezignoval, krok všichni členové odůvodnili akutními neshodami v admistrativním řízení klubu. Po volbách jejich místa zaujali J.M. Crawford, J.C. Brookes, A.E. Leyland, J. Prescott, E.A. Bainbridge a W.C. Cuff, který se stal hnací silou klubu. Cuff působil v Evertonu 50 let a vyzkoušel si mnoho funkcí, jako například člen představenstva, tajemník a mezi I. a II. světovou válkou působil jako předseda, dokonce v roce 1938 byl jmenován předsedou FA.

I přes vnitřní problémy se Goodison Park neustále zlepšoval, byla postavena nová tribuna Bullens Road, cena se vyšplhala až na £3 407. Zrekonstruována byla Goodison Road, to stálo pro změnu něco přes 400 liber. Odměnou za vylepšení stadionu se stal zápas Anglie vs. Skotsko, který se 6. dubna 1895 Goodison hostil, návštěva 42 500 a výhra Albionu 3:0, co víc si mohli angličtí fans přát?

Sezóna 1995/96 nebyla nikterak výjimečná, Everton skončil v lize na třetím místě a došel do třetího kola FA Cupu. Po sezóně přišla zajímavá posila ze St. Mirren. Jednalo se o Jacka Taylora, který stál 400 liber. Byl vůbec prvním hráčem EFC, jenž odehrál za klub více než 400 zápasů a navíc ještě od svého debutu na podzim roku 1896 nastoupil ve 122 zápasech po sobě.

V lize skončil Everton až na sedmém místě, vše si ale vynahradil v FA Cupu, v němž došel až do semifinále. Do finále tým z Goodisonu poslal sestavu Menham, Meehan, Storrie, Boyle, Holt, Stewart, Taylor, Bell, Hartley, Chadwick, Milward a prvně vyběhl v kombinaci modrá košila a bílé trenýrky. Samotný zápas sledovalo až 65891 diváků, nikdy předtím více lidí na fotbal v Anglii nepřišlo. Z poháru se ovšem radovalo Aston Villa, jelikož vyhrála 3:2. Ve finále se hrál patrně nejlepší fotbal, jaký kdy svět viděl.

Před dalším ročníkem proběhlo v týmu několik změn. Billy Muire nahradil na postu brankaře Menhama, jemuž byla přičítána největší vina za prohrané finále FA Cupu v předchozím roce. Hartley odešel do Liverpoolu, Milward do Southamptonu, přišel jen Billy Balmer. Změny ale moc velký progres nepřinesli, čtvrté místo v lize a účast v semifinále FA Cupu se bralo spíše jako zklamání.

Sezóna 1898/99 začala prodejem vlivného Johna Bella do Tottenhamu, Bell byl však záhy nahrazen anglickým reprezentantem Jimmym Settlem. Čtvrté místo v lize a vypadnutí ve druhém kole FA Cupu příliš radosti nepřineslo. A tak začal Everton před další sezónou nakupovat. Největšími jmény byli Walter Abbott a Jack Sharp. Hlavně Sharp byl osobností, byl to talent na všechny sporty, a tak po při fotbalu stíhal hrát na vysoké úrovni i kriket. Navíc byl i dobrý obchodník, takže se stal později ředitelem Evertonu. A to větší zklamání bylo, že klub v sezóně 1899/1900 obsadil do té doby nejhorší umístění v lize, jedenácté místo. Navíc vypadl v prvním kole v FA Cupu.