Usazený Distin cítí formu

Před jedním z nejzkušenějších služebníkem Evertonu leží druhá sezona v klubu. Goodison Park je jeho domovem sice pouhý rok, přesto ale na Everton nedá dopustit.

Po loňském příchodu postavou mohutného Francouze fandy nezamávala zrovna vlna euforie. Táhlo mu už na dvaatřicet, a tak tenhle stoper potažmo levý obránce moc perspektivních vyhlídek určitě nenabízel. Everton ale samotným koncem srpna lovil kde se dalo, a na ráně byl právě Distinův finančně zdecimovaný Portsmouth.

Na jihu Anglie rodák z pařížského předměstí zažil nejvýraznější triumf své kariéry – v květnu 2008 slavil zisk Anglického poháru. V Evertonu až tak výrazně povedenou formou v loňské sezoně neoplýval, byť druhá polovina roku Sylvaina zastihla v slušné herní pohodě. I když tedy může svůj premiérový ročník v Merseyside hodnotit z herního hlediska spíše smíšenými pocity, z pohledu osobního má zadák jasno – Everton si zamiloval.

„Našel jsem zde svůj domov, a to jsem zde odehrál zatím jedinou sezonu. Moje bývalé kluby jsou až daleko za Evertonem,“ prohlašuje. „Hodně jsem se toho za celou kariéru naučil, ale dohromady je tohle nejlepší klub, ve kterém jsem působil. A to je co říct, protože jsem hrál za skvělé kluby.

Newcastle byl můj první anglický klub, a to nikdy nezapomenu. Panovala tam skvělá atmosféra. Kolem mě se to hemžilo prvotřídními fotbalisty. Hrát každý den s takovým Alanem Shearerem… Jenom jsem si říkal „wow.“ V City jsem byl zase nejdéle, zažil jsem tam spoustu výšek i pádů. Pořád mě k nim pojí velké pouto. S Portsmouthem jsem sice vyhrál FA Cup, ale zanedlouho to začalo jít s klubem od desíti k pěti. Na všechna ta místa se rád vracím, ale cítím, že Everton je klubem, který mi sedí nejvíc. Je to rodinný klub. Přesně to potřebuji a miluji. A je také důležité, že to tak cítí i všichni ostatní.“

Součástí evertonské letní přípravy je Distin letos poprvé. V australském Sydney si tým dává již bezmála týden do těla a již v sobotu na něj čeká první prověrka – australští šampioni Sydney FC. Po hráčích se tak znovu požaduje maximální úsilí, ale právě v pověstně náročných trénincích, které David Moyes rád praktikuje, vidí Distin výhodu.

„Právě to je zde zcela odlišené. V jiných týmech jsme taky dřeli, ale tohle je něco jiného. Je to další krok. Klade se zde důraz na psychickou sílu a důležitou roli hraje osobnost manažera, který se nás snaží připravit se na tlak v maximálním množství našich možností,“ vysvětluje obránce. „Díky tomu, a to se lidem možná nebude líbit, se poprvé nestydím za to, že si hraním fotbalu vydělávám takové peníze. Cítím, že si je zasloužím.

Nesnažím se to zakrývat, protože k tomu již nemám důvod, zatímco předtím bych se za podobné prohlášení z vlastní vůle omluvil. Prostě s tím nemám problém. Vydělávám, co vydělávám. Mentálně jsem se tu zkrátka hodně naučil. Není to jen o fotbalových dovednostech. Je to způsob, jak se lépe soustředit na svůj výkon.

Zpočátku to ale v Evertonu nebylo jednoduché. Na takovou intenzitu jsem nebyl zvyklý. Pátky jsem míval náročné a necítil jsem se připraven pro sobotní zápas. Zajímalo by mě, jak jsem to všechno nakonec zvládl. V zimě jsem se zranil, ale po návratu jsem byl silnější. Cítím, že mám dobrou formu. Nevím, jak to vypadá zevnějšku, ale cítím se moc dobře,“ přikyvuje dlouhán spokojeně.

Vítr do plachet Distin zachytil hlavně po návratu nepostradatelného Phila Jagielky. Do té doby se po jeho boku vystřídalo rovných šest stoperských partnerů, od Josepha Yoba začínaje, přes pravého beka Hibberta konče. Není tedy divu, že spolupráce s organizátorem zadní linie Jagielkou, Evertonu přinesla méně inkasovaných gólů. Přesto ale Sylvain přiznává, že jistým nedorozuměním se stejně nevyhnuli.

„Hrál jsem během sezony ve středu obrany s několika partnery. S některými potřebuje často komunikovat, s ostatními tolik ne, protože mezi vámi funguje určitá chemie a dorozumění. U mě a Jagse platí první možnost.

V hlavě mám ale jeden zápas, ve kterém míč padal mezi nás a pomalu skákal směrem ke gólmanovi. Myslím, že zakřičel něco jako „Get it home“, nebo „Kick it home“, a už už jsem se chystal zakročit. Pak jsem si ale pomyslel „co vlastně myslel?“. Nakonec jsme se k míči rozeběhli tři, ale Tim to nakonec vyřešil sám, takže to bylo OK. Pak jsem se Jagse zeptal, „co jsi tím myslel, nechápu to“. Byl to zábavný moment, smáli jsme se tomu ještě další tři minuty,“ culí se. „Jsem v Anglii už hodně let, ale takovou frázi jsem během zápasu ještě neslyšel.“

Nenechejme se ale zmást Distinovou skromností. Stoperova angličtina je plynná. Že by ovšem vyšel ze cviku v užívání mateřské francouzštiny, se ale jistě obávat nemusí. Pod svá křídla si totiž vzal další mladičkou posilu Toffees, Magaye Gueye. Přestup dvacetiletého bývalého útočníka případně křídelníka Štrasburku, Everton dokončil minulý týden.

„Daří se mu dobře. Bude se učit rychle, protože je snaživý. Někdy ho vidím s anglickými kluky, pořád se snaží mluvit. Chodí za mnou a vyptává se mě na různé věci, a to mi připomíná mě, když jsem přišel do Anglie. Nemůžu se na něj jen tak vykašlat, to bych ani nebyl já. Neochraňuji ho, protože to nepotřebuje, ale pomáhám mu zvyknout si, aby se cítil jako součást týmu.

Všechno je pro něj nové. Před odletem do Austrálie třeba nikdy neletěl první třídou. Přišel z nižší francouzské soutěže a momentálně musí bojovat jak s jazykovou bariérou, tak i s úrovní tréninku, která je naprosto odlišná. Má talent, takže když bude stát nohama pevně na zemi, může uspět.“

Jako Francouz se Sylvain nevyhnul ani ožehavému tématu, se kterým si v zemi galského kohouta užívají své – francouzské reprezentaci. Z mistrovství světa Francie ostudně odcestovala s pouhým jediným bodem v tabulce, což je pro stále ještě úřadujícího vicemistra neomluvitelné selhání. Samotnému Distinovi se možná nespravedlivě nikdy nepoštěstilo Francii reprezentovat.

„Každý chce hrát za svoji zemi, a věřte mi, že bych byl opravdu hrdý, kdybych za Francii někdy býval nastoupil. Ještě před dvěma lety ale Francie sestavovala dva týmy – A a B tým. Celkem v nich bylo šedesát hráčů, a já se do toho seznamu nevešel,“ mluví Distin se známkou zklamání v hlase. „Od toho dne jsem tedy již nic neočekával. Měl jsem za sebou fantastickou sezonu s Portsmouthem a neměl sebemenší zranění. Co víc jsem mohl udělat?

Tehdy jsem si uvědomil, že nemá cenu na nominaci čekat. Když nad tím teď přemýšlím, jsem spokojený se svou kariérou i bez mezinárodního fotbalu. Zůstává jediná otázka – proč? To je jediná věc, která mě zajímá. Pokud by řekli, „nevybrali jsme tě kvůli tomu a tomu“, pak bych alespoň znal důvod. Ale čert to vem. Jsem šťastný, a to je hlavní.“