Poválečné nezdary

Pokud Fotbalová Asociace rozhodla, že i naproti zuřící válce se sezona 1914/15 rozjede, v dalším roce tomu bylo již zcela jinak. FA se spolu s vládou jednomyslně dohodla na pozastavení fotbalové ligy až do skončení války. Kopaná z britských trávníků nevymizela, jenomže namísto soutěžních zápasů, se hrála pouze utkání na regionální úrovni. Prvořadým důvodem, jenž vedl k sešněrování kopané do lokální úrovně, bylo alespoň zčásti odlehčit transportnímu systému, který se díky přesunu vojáků a munice do Evropy stával přetíženým.

I Everton se snažil v těžkých časech poskytovat pomoc, a tak do Národního válečného fondu z klubové kasy putovalo 500 liber, přičemž po celý průběh války pravidelně zasílal příspěvky zahrnující výtěžky z často konaných sbírek. Také hráči přispívali svou trochou do mlýna, když pět až patnáct procent ze svého platu posílali na konto fondu. Mimoto si také klub uvědomoval, že válka se přímo může dotknout fotbalistů, proto do Evertonu zavítal jistý seržant, který pomocí tvrdého vojenského drilu připravil hráče tak, aby byli v případě potřeby připraveni odjet bojovat na frontu.

Toffees, pod vedením Williama C. Cuffa, zažívali během čtyř a půl let, kdy se nehrál ligový fotbal, stejně jako mnoho ostatních klubů, nelehké časy. Během válečného stavu odehrál Everton tři sezony v rámci regionálních turnajů, přičemž právě třetí ročník byl tím nejúspěšnějším, neboť se Blues stali oblastními mistry. O definitivním vítězi mělo rozhodnout finále hrané mezi vítězi turnaje z Lancashire a Midlands – celkovým vítězem se nakonec stal zástupce střední Anglie, Nottingham Forest.

Na jaře 1919, byla po celé zemi odehrána série přátelských mezistátních zápasů na znamení „vítězství“ a konce války, kterého se svět dočkal v listopadu 1918. Goodison Park byl poctěn prestižním zápasem proti Skotsku, jež s Albionem remizovalo 2:2.

Znovu kopanou dostat na úroveň, které dosahovala před válkou, bylo během na dlouhou trať, Fotbalová Asociace se však náročného úkolu chopila s velkým elánem. Nelístostná byla zejména finanční situace, která strádala především kvůli ztrátě příjmů z finálových zápasů poháru a také mezinárodních zápasů. Ke startu první poválečné ligové sezony se FA rozhdola snížit počet klubů v lize na 22, s tím že by sestupoval pouze jeden klub, ale mezi elitu by se podívaly hned tři kluby. I v Merseyside došlo ke změnám. Ještě v roce 1918 rezignoval ze své pozice William C. Cuff. Novým klubovým trenérem byl zvolen J. Sawyer, ten byl však po roce a půl vystřídán Tomem McIntoshem, který přicházel z Middlesbrough s velmi dobrou reputací.

Pokud byla světová válka k Evertonu v jistém slova smyslu v něčem laskavá, pak v tom, že žádný z hráčů Toffees z vítězného týmu z roku 1915, během čtyřletého běsnění na bojišti neztratil život. Jenže uběhly čtyři léta, a většina fotbalistů již byla za svým vrcholem. Everton tak nebyl schopen bezprostředně navázat na předválečných úspěch.

Během sezony 1919/20, se na hřištích v modrých barvách vystřídalo až 35 hráčů, což vedlo k tomu, že mužstvo si nedovedlo udržet konzistentní výkonnost, a přestože ročník započal Everton nadějně, v průběhu sezony odpadl a skončil až na 16. příčce, jen dva body od sestupu. Ani Anglický pohár nepřinesl útěchu, Toffees vypadli v prvním zápase s druholigovým Birminghamem.

Přestože fotbal se teprve vzpamatovával z následků války, stál na pokraji velkého rozmachu. Důvod? Obrovský zájem diváctva. Například v posledním ročníku před vypuknutím války Everton na vstupném vydělal 12 tisíc liber. V sezoně 1919/20 to bylo již na tehdejší dobu udivujících 40 tisíc.

V rámci potřebné a pokračující proměny kádru, se před a během sezony 1920/21 událo mnoho týmových změn. Odešli nepotřební Clenell, Jefferies, Maconnachie, Thompson a naopak na Goodison zavítal krajní obránce John Mcdonald a Charlie Crossley. Bývalý útočník Sunderlandu Crossley vytvořil perfektní dvojici s Georgem Harrisonem0 a patnáct nastřílených branek jej udělalo nejlepším střelcem sezony. Oproti předchozí sezoně se forma Toffees rapidně zlepšila, tentokrát Blues obsadili solidní sedmé místo, ačkoliv na mistry z Burnley ztráceli 12 bodů. Také v FA Cupu vypadala situace nadějně, výhrami nad Stockportem, Sheffield Wednesday a Newcastlem se Everton posunul do čtvrtfinále. Los dopadl příznivě – doma se Toffees měli střetnout s druholigovým Wolverhamptonem, a v modré části zátoky řeky Mersey se šířil optimismus. Jenomže ten vzal za své, neboť Wolves měli zcela jiné plány – na Goodison Parku překvapili výhrou 1:0.

Další ročník začali Toffees senzační výhrou 5:0 nad Manchesterem United, jenomže kdo na startu sezony mohl vědět, že do Vánoc Everton zvítězí pouze dvakrát. Přestože mužstvo posílili vyhlášený irský driblér Bobby Irvine, ani ten nedokázal zastavit pokračující úpadek. Vrchol krize přišel 7. ledna 1922, kdy si Everton prožil zřejmě nejtrapnějších 90 minut od svého založení. Stalo se tak v FA Cupu. Blues se utkali s Crystal Palace, tou dobou týmem z jižní části třetí divize. Jak Eveton dopadl? Eagles mu nasázeli šest branek. Ponižující prohra nemohla být jen tak přehlížena, a tak se vedení rozhodlo plácnout se přes kapsu a za čtyři tisíce liber koupili glasgowského stopera Huntera Harta. Ani služby nového obránce však nezabraly, a klub tak čelil poprvé ve své historii opravdu reálné hrozbě sestupu. V posledních týdnech nakonec Toffees přece jen zabrali, a díky třem výhrám a remíze z šesti posledních zápasů skončili dvacátí, čtyři body před Bradfordem.

Ani na počátku následující sezony Everton neoslňoval, jedním z mála světlých bodů v jinak nepovedených časech se stal objev nadaného útočníka Sama Chedgzoye, jenž nakonec pomohl Evertonu vykopat v lize páté místo. Na špici tabulky ale Everton neměl. V sezoně 1923/24, kdy Huddersfield Town získal první ze tří mistrovských titulů v řadě, Toffees obsadili sedmé místo, celou zemi však alespoň oslňovali atraktivní kopanou. Deník Athletic Times se nad stylem Evertonu jen rozplýval: „Žádný tým v zemi nám nenabízí tolik nádherného fotbalu,“ shodovali se na řádcích listu jeho redaktoři. Jenže co naplat, pěkný fotbal mnohdy ke trofejím nevede. Když Everton nedokázal získávat vavříny v lize, nedařilo se ani v FA Cupu, kde mu stopku vystavil další celek z nižší soutěže – Brighton & Hove Albion.

K nečemu ale Evertonu projevovaný herní styl přece jen byl. Stylový fotbal Toffees budil v zahraničí velký ohlas, dokonce klub obdržel pozvánku do Barcelony, se kterou se měl střetnout na počet 25. výročí od založení katalánského klubu. Na Pyrenejském poloostrově Everton odehrál dva zápasy – v jednom zvítězil, ve druhém prohrál, oba skončily shodně 2:1. Pozvánku od Barcelony navíc obdržely i dva jiné anglické celky – Newcastle a Manchester United. V rámci miniturnaje se v jeho finále střetl Everton právě s Red Devils – Toffees zvítězili 3:2 a obdrželi stříbrný pohár, známý jako Barcelona Cup. Katalánci Evertonu zaplatili za účast na jejich oslavách tisíc liber, a celkově bylo jižní turné vnímáno jako hotový úspěch.

William C. Cuff, nyní již předseda klubu, byl však od uspokojení na míle daleko. Navzdory velké chvále, která se na adresu Evertonu ozývala, věděl, že pokud má jeho klub bojovat o trofeje, něco zásadně chybí…