Na cestě k největším

Za šest let, po které obléká dres Toffees přinesl Evertonians tolik radosti jako málokdo. Tim Cahill si zdárně buduje legendární status a rozhodně v tom hodlá pokračovat.

2. říjen 2010 znamenal pro australského rodáka přelomový den. Nejen proto, že jeho milovaný klub konečně získal první vítězství v sezoně, ale také z čistě osobního hlediska. Tim Cahill totiž dosáhl hranice sta vstřelených branek na anglických fotbalových trávnících. Úspěchu, kterým se nemůže chlubit leckdo.

Pokaždé, když Tim najde síť, v jeho případě nejčastěji neomylně přesnou hlavičkou, u mnohých fanoušků Blues bývá radost jiná, větší… Větší, než u kohokoliv jiného. Nejen proto, že Tim za žádných okolností nehraje jen na půl plynu, ale proto, že zkrátka neskrývá, jak moc pro něj znamená střílet góly. Ať už za Everton nebo za Austrálii. Tim Cahill si totiž svoje dnešní postavení musel vydřít od píky. A kromě jeho příznačné bojovnosti mu společníka dělala i nezdolná vůle.

Syn anglického otce a matky pocházející z tichomořského souostroví Samoa, to věru se sportem neměl v dětství jednoduché. Právě díky původu své matky Susifo trávil spoustu času se svými zavalitými polynéskými bratranci, vyznávajícími u protinožců nesmírně populární ragby. Matčina ruka ale naštěstí zavčas zasáhla. Strach jí totiž zakrátko nedovolil, aby dále snášela pohled na malého uplakaného Timmyho, pro něhož sport, ve kterém přijdete ke šrámům raz dva, očividně nebylo to pravé ořechové. Našla tedy jinačí řešení – kopanou. A trefila se do černého, protože pro Tima byl fotbal beztak číslo jedna.

„Můj život byl fotbal. Pro ragby jsem navíc neměl žádné fyzické předpoklady. Jediný sport, který mě jako kluka zajímal byl fotbal, fotbal a znovu fotbal,“ usmívá se. „V dětství jsem nejvíc miloval AC Milan. Tehdy byla éra Gullita, Van Bastena, Savicevice, Baresiho, Rijkarda… Můžu je všechny jmenovat ještě teď, dodnes jsou pro mě nejlepším týmem v historii tohoto sportu. Na zdi jsem taky měl plakát Roberta Baggia. Mým snem ale vždy bylo hrát v Anglii a na jakékoliv úrovni.“

Timovým tatínkem je rodák z londýnského Dagenhamu, který při jedné ze svých cest dorazil v sedmdesátých letech i ke břehům Samoy. Tam se zakoukal do jedné z místních krásek a netrvalo dlouho a dvojice se usadila v největším městě Austrálie, Sydney. „To byla nejlepší věc, která se mohla stát,“ říká Tim o zdánlivě mizivé šanci na setkání kluka z Essexu a dívky ze Samoy. „Odjeli společně do Austrálie, kde se táta začal věnovat fotbalu. Byl fanouškem West Hamu, ačkoliv pak začal přát Millwallu, když jsem za něj hrál. Teď jsou ze všech velcí fandové Evertonu. Tohle mě hodně povzbuzuje. Před zápasy dostávám zprávy z domova a vím, že se všichni dívají.“

Fotbalový talent malého Tima a jeho bratra Seana nešlo přehlížet, a tak po několika letech strávených v přípravce Sydney United, myslel Tim jen na svoji vysněnou Anglii. Rodiče nebyli proti, přestože věděli, že je čeká uskromnění a nevyhnutelná půjčka. Na opačný konec světa se ale mohl podívat pouze jeden z bratrské dvojice. Rodinná volba nakonec padla na Tima, a ten posléze uspěl na zkoušce v londýnském Millwallu.

„Neměli jsme kvůli penězům jinou možnost. V začátcích to ale bylo moc těžké, neuvěřitelně mi chyběla rodina. Když jsem v Millwallu začínal, volal jsem mámě a chtěl jsem se za každou cenu vrátit domů. Nebylo to jednoduché, ocitnul jsem se v cizím prostředí, na druhé straně světa a k tomu pořád pršelo,“ přemítá.

Angažmá u The Lions ale může Tim s klidným srdcem označit za vydařené. Vždyť od roku 1998, kdy debutoval za první tým až do roku 2004, nastoupil ve více než 220 zápasech, ve kterých atakoval hranici šedesáti branek. A právě před šesti lety zažil první velký úspěch své kariéry. V semifinále FA Cupu pomohl Millwallu gólem do sítě Sunderlandu k senzačnímu postupu a boji o cennou trofej.

„Tým vedl Dennis Wise s Rayem Wilkinsonem a vpomínám, že po semifinále nám Ray řekl, abychom si sedli a jen přemýšleli o tom, čeho jsme dosáhli. Proti Sunderlandu na Old Trafford to mělo být naše finále. Nejsem zklamaný, že jsme pak s United prohráli, protože už jen účast ve finále byla ohromnou poctou. Pamatuji si, že jsem si říkal, že i kdybych už pak v kariéře nic nedokázal, všechny oběti mojí rodiny za to stály. Celou svoji první výplatu jsem poslal mámě a tátovi. Rodina je zkrátka nejdůležitější.

Dnes už je to zase trochu jinak. Jsem úspěšný fotbalista, první střelec Austrálie na mistrovství světa, dvojnásobný finalista FA Cupu, hráč Premier League. Kvůli tomu hraju pro všechny – moji rodinu, děti a ženu. O tomhle přemýšlím pokaždé, když jdu na hřiště.“

Rok 2004 byl pro Cahilla zlomový ještě z dalšího důvodu. Již delší dobu bylo nabíledni, že Millwall svůj klenot moc dlouho neudrží, a tak se Tim v létě skutečně stěhoval. Do Evertonu přestoupil během stejného týdne, ve kterém klub opustil Wayne Rooney. Kdyby Evertonians viděli do budoucnsti, určitě by tedy s vyhlídkami na nespočet radostných okamžiků, který jim klubový talisman měl přinést, za odchod mladého kanonýra tolik nesmutnili. David Moyes za tehdy čtyřiadvacetiletého mladíka zaplatil pouhého půl druhého milionu. A netrvalo vůbec dlouho, než Australan začal investici bohatou měrou vracet.

„Jsou tu jiní manažeři, kteří by vám teď řekli, že mě tehdy chtěli získat, ale tohle je manažer, který to udělal. Když jsem se setkal s ním a chairmanem, věděl jsem, že tohle je klub pro mě. Dokonce i teď, po šesti letech, jsem každý den vděčný za příležitost, kterou mi dal. Na Old Trafford, při mém debutu mě kvůli absenci Tommyho Gravesena hodil do vody a získali jsme tam první remízu po osmi letech. Ten den to bylo utop se, nebo plav, a od té doby skutečně plavu.

Vybudoval tu jádro hráčů, které zná a věří mu. Neustále se s ním radím, protože rád vím, proti komu hraji. Ať už to je Manchester United, nebo Blackburn, chci znát svoje možnosti proti nim, kdo je ve formě, kdo ne, a tak dále. Je hodně lidí, kteří mě inspirovali. V Millwallu jsem hrál s Dennisem Wisem, a od něj to bylo samé, „běž dopředu, vrať se, vysuň se, stáhni se“. A byli tu ostatní jako Ray Harford, Mark McGhee, nebo Billy Bonds. Ale manažer zde je prvotřídní. Dobře ví, co mi nejvíc vyhovuje a umí mě připravit, abych mohl nejlépe využívat mých nejsilnějších stránek.“

Těmi, jak je známo, je zejména výskok, hlavičkování a perfektní výběr místa. Ne nadarmo je Cahill, ač není žádný habán, považován za jednoho z nejlepších hlavičkářů v lize. Krom čistě fotbalových schopností se ale Tim proflákl i díky svým oslavám gólů, které odneslo už nespočet rohových praporků na řadě stadionů. Tim odhaluje, že se inspiroval Archiem Thompsonem, kamarádem hrajícím za Melbourne Victory, jenž svoje trefy oslavuje imaginací kung fu.

„Trochu jsem si s tím pohrával, a řekl jsem Archiemu, že si to vezmu do Premier League. Tehdy jsme zrovna měli sezonu, kdy jsme se nemohli trefit ani do vrat od stodoly, prohráli jsme osm zápasů a jeli jsme do Sunderlandu. Já v 92. minutě vstřelil vítězný gól a tehdy jsem tuhle oslavu předvedl poprvé, přesně před sektorem našich fanoušků. Hodí se to, protože jsem obrovský fanda boxu.“

Stejně jako se Tim dokázal zařadit mezi ikony na klubové scéně, nápodobně tomu je i na mezinárodním poli. Ačkoliv je australským rodákem, reprezentovat svou zemi mu nebylo dopřáno automaticky. Ve čtrnácti letech nastoupil v jednom zápase za výběr Samoy do 17 let, nicméně na možnost obléknout si přes sebe dres Socceross si musel počkat až do roku 2004, kdy FIFA pozměnila pravidla, do té doby nedovolující hráčům, kteří nastoupili na mládežnické úrovni, změnit mezinárodní fotbalovou příslušnost. Od svého debutu v březnu 2004 se Tim stihnul stát jedním z tahounů. 21 branek ze 44 zápasů je statistika, kterou se nemůže chlubit ani ledajaký útočník. A to i přesto, že na počátku kariéry mu zástupy lidí zrovna nedůvěřovaly.

„Říkali, že nejsem dost dobrý, dost silný, nebo příliš malý. Mě to ale ještě víc pohánělo, dodalo mi to velký podnět,“ říká 178 centimetrů vysoký fotbalista. „Zároveň ale odmítám přijímat příliš komplimentů. První věcí, na kterou myslím je, že musím trénovat tvrději a hrát lépe. Je obrovskou poctou, že mě lidé řadí mezi nejlepší australské sportovce, ale já nejsem někdo, kdo by usínal na vavřínech. Jsem si vědom, že sláva a úspěch jsou pomíjivé. Chtěl jsem si koupit pěkné auto, ale táta mi řekl,“ v autě svůj život netrávíš synku.“ A přesně tohle budu říkat i svým klukům až vyrostou.“

Na ostrovech Tim žije již dlouhých 14 let, ale na svůj původ hrdý Australan nezapomíná. Domů do prosluněného Sydney se sice nevrací ta často, jak by si přál, ale společnost mu zato v Anglii dělá poměrně početná rodinka. V sídle nedaleko Manchesteru žije se svojí láskou ze školních let Rebekou, dvěma synky Kyahem a Shaeem, kterým je 7 a 5 let a tříletou dcerou Siennou.

„Rebeka je můj nejlepší přítel, moje všechno. Ale musím říct, že doma jí moc radost nedělám, protože si s kluky doma v hale pořád čutáme. Nelíbí se jí to, ale mě to baví, protože jako kluk jsem nic takového doma povoleného neměl. Občas něco rozbijeme, ale na tom nezáleží. Hlavní je, že kluci jsou čiperní a mají zápal pro hru.“

Pokud Tim mluví o zanícení svých synků, pak se jeho kluci určitě potatili. Bojovnost a nevzdávající se povaha jsou neodlučitelné vlastnosti, bez kterých si australského „Blue Kangaroo“ jak se mu mezi Evetonians někdy přezdívá, lze jen stěží představit. Stejně jako tedy nedá dopustit na svoji rodinu i svůj původ, si zamiloval i klub, kde má našlápnuto (pokud se tak již nestalo) zařadit se mezi legendy. Další krok k tomu koneckonců učinil v létě, kdy svoji budoucnost s Toffees prodloužil o další čtyři roky.

„Myslím si, že je těžké být fandou Evertonu, když se Liverpool téměř pravidelně účastní Champions League a utrácí desítky milionů liber. Takže když v liverpoolských ulicích vidíte všechny ty děti v modrých dresech, jenom si říkáte „moc dobře synku“. Jste na ně skutečně hrdý, protože fandí svému místnímu klubu. Když hráváme derby, vídáme spousty autobusů, které přivážejí z Norska zástupy fanoušků Liverpoolu. Tohle jsou ale mladé děti, jejichž rodiče je naučili, co znamená být Evertonian. Je to skutečně People’s Club.“