Larry & Fatty

Úmyslná zranění k fotbalu nějakou tu dobu patří. Tedy, ne že by náš dnešní hrdina chtěl protihráči cíleně ublížit, jen se s oponenty zkrátka nikdy moc nemazal.

Everton – Sheffield United, First Division, 30. října 1897

William „Fatty“ Foulke býval fotbalovou legendou. V tehdejší době šlo možná o nejkontroverznějšího fotbalistu nejen na ostrovech. Nebylo divu, vždyť obr o váze 150 kilogramů a výšce bez sedmi centimetrů dva metry, budil rozruch všude, kam jeho noha vkročila. Narozen byl jako Foulk, během hráčské kariéry přešel k příjmení Foulke, a o další písmenko se jeho druhé jméno rozšířilo po jeho úmrtí na zápal plic v roce 1916. (Stejně jako jméno se postupem času zvětšovalo a zvětšovalo i jeho tělo, a ke konci devatenáctého století se mělo za to, že jeho váha činila až 165 kilogramů.

Pravdou je, že Foulke, jehož povoláním bylo střežení brány, si ze své nadváhy hlavu nelámal. Když mu byla jistým novinářem položena otázka směřující k bučení, které se na jeho adresu mnohdy ozývalo, jen odsekl: „Nestarám se jak mi říkají, nebo jak se chovají, pokud mě k mému obědu nevolají pozdě.“ Jeho láska k jídlu byla skutečně podivuhodná. Jednou údajně dorazil k týmové večeři dříve, a než spoluhráči vůbec stihli přijít, všech jedenáct talířů zelo prázdnotou. Kdysi pak chytil dvě penalty střelci Burtonu Albion, a ten se později nechal slyšet: „A kam jsem měl mířit? Nebylo tam žádné volné místo!“

Ač jeho váha často doslova zastiňovala jeho fantastické brankářské schopnosti, měl krom záliby v jídle také jeden navýsost neslušný zlozvyk. Zápas proti Sheffield United v roce 1897 tak odkryl obě strany tohoto fotbalového tlouštíka.

United přijeli na Goodison jakožto vedoucí celek tabulky, přičemž Everton byl jen v těsném závěsu.  Ke stadionu se hráči dopravovali v několika kočárech, při počtu jednoho kočáru pro čtyři hráče. Foulke musel mít jeden jen pro sebe. Publikum čítalo početných 20,000 diváků a po vřelém uvítání domácích i hostů nadešel čas výkopu.

Everton přečkal úvodní nápor yorkshirského týmu, a již po čtyřech minutách byl odměněn, když Larry Bell prudkou ranou propálil Foulkea. Blues chtěli vedení zdvojnásobit, a tak měl Foulke o práci postaráno. Jenomže zničehonic srovnal po chybě Meehana Cunningham a nakrátko otočil zápas ve prospěch Sheffieldu Almond, když vystihnul mizernou přihrávku Johnnyho Holta. Před přestávkou se navíc ještě přesnou volejí blýsknul Priest.

V druhém poločase Everton vsadil vše na jednu kartu a za každou cenu se hnal kupředu. Foulke se tedy měl co otáčet, což v zápasovém shrnutí potvrdil i Daily Post. „Pokud měl někdy brankář lví podíl na výsledku zápasu, pak to v sobotu byl Foulke.“ Obr se blýsknul zejména zákrokem proti hlavičce Johna Camerona, která jej trefila do obličeje a brilantním skokem proti střele Dickieho Boylea. Veškerá snaha Toffees tak byla marná, a co víc, United přidali čtvrtou trefu, když křídelník Bennett prodribroval přes půlku hřiště a z deseti metrů pak překonal McFarlanea v bráně domácích.  Koncem zápasu se ale schýlilo k incidentu, který vytvořil tučné novinové titulky.

Foulke míval politováníhodný koníček, kdy využíval svojí váhy k potrestání těch, o kterých se domníval, že se proti němu nějakým způsobem provinili. Pakliže měla oběť štěstí, Foulke nešťastníka „pouze“ zvednul a několikrát z něho, držíc ho v rukách, udělal vrtuli. K ostatním ale tak milosrdný nebyl. Jedním ze smolařů tak byl i útočník Evertonu, Larry Bell. Scénu na konci zápasu popsalo hned několik deníků, mezi nimi i Liverpool Echo. „Foulke spadl na Bella, který tak přišel ke zranění, a musel být odnesen ze hřiště.“ Mercury zase napsal: „Bylo nešťastné, že Foulke zkazil svůj skvělý výkon využitím své váhy, což vedlo k Belllovu opuštění hřiště.“

Rozuzlení

Co se vlastně tehdy stalo? Rozzuřený Foulke se úmyslně rozhodnul sedět na Bellovi až do závěrečného hvizdu. Celou záležitost prokoukl až v roce 1920 Liverpool Echo. Podle něj se Bell po vstřelení svého gólu Foulkeovi posmíval a dráždil ho. Mohutný brankář si pak počkal na okamžik odplaty a svými 150 kily zavalil Bellovo tělo, ze kterého si udělal provizorní křeslo. Bella tím ale vážně zranil, následující dva týdny dokonce nebyl schopen se pohybovat bez cizí pomoci, či zdravotních pomůcek. Stejný počin Foulke později zkoušel zinscenovat i na jistého hráče Liverpoolu.

Souboj v těžké váze

Největší podobiznou Billa Foulkea v evertonském podání byl Jack Hillman. Vážil 105 kilogramů, a když se oba brankáři setkali v zápase Evertonu proti Sheffieldu United v roce 1895, jejich kombinovaná váha přesahovala těžkotonážních 250 kilogramů, což je jen o pár kilo více, než činila vůbec nejtěžší zaznamenaná kombinovaná váha bojovníků o titul mistra světa v těžké váze.

Po odchodu z Evertonu se Hillman nechvalně proslavil i v jiné kategorii. V roce 1900 se stal prvním hráčem, který byl obviněn z ovlivňování zápasu. Během působení v Burnley nabídl fotbalistům Nottinghamu Forest sumu peněz (2 libry na začátku, 5 liber v poločase) za to, aby vypustili zápas v klíčovém záchranářském souboji Clarets. Hráči Forest však odmítli, Burnley prohrálo 0-4 a sestoupilo. Hillmanova nečistá snaha vyplavala na povrch a zanedlouho našel brankář ve schránce soudní obsílku. Vězení se sice vyhnul, ale roční zákaz činnosti jej už neminul.