Prší góly!
17/11/2010Fotbalový zápas mnohdy bývá záležitostí dvou zcela rozdílných poločasů. Přesně před sto lety však Everton dovedl onen jev k dokonalosti.
Everton – Blackburn Rovers 6-1
First Division, 19. listopadu 1910
Z 0-0 na 5-1 během 13 minut
Poslední léta před vypuknutím prvního světového válečného konfliktu bývají z mnoha pohledů přehlíženým zlatým věkem, kdy se v Evertonu sešla další z generací produktivních útočníků. Od mohutných hromotluků typu Alexe Younga přešli Toffees k eleganci, která byla vlastní například Bobbymu Parkerovi, hvězdě pozdější mistrovské sezony 1914/15. Parkerovy statistiky dokonce říkají, že tehdejší tým byl na jeho brankách závislý natolik, že před jeho gólovým průměrem by se museli sklonit všichni ostatní slavní forvardi klubové historie. Včetně Dixieho Deana.
Ročník 1910/11 byl ovšem z trochu jiného soudku. Mužstvo sice nepostrádalo kvalitu, trápil jej ovšem povědomý problém – v nejpotřebnějších okamžicích střílet důležité góly. V listopadu 1910, kdy na Goodison Park přijel Blackburn, se tak běžně produktivní útočná linie, potýkala s žalostnou úspěšností. V úvodních dvanácti zápasech sezony nastřílela pouhých dvanáct branek. Špatnému útoku tak odpovídaly i výsledky – šest výher a pět proher. Navíc šlo o poslední sezonu rozeného střelce Younga v Evertonu. Zmíněný Bobby Parker jej měl nahradit o dva roky později.
V základní sestavě poprvé nastoupil Jim Meunier, který příčinou zranění Boba Balmera obsadil post levého obránce. V sestavě Rovers se pak objevil Jimmy Ashcroft, bývalý brankář Arsenalu, který si zachytal v proslulém zápase, o kterém se řeč točila v předchozí kapitole.
Domácí se do Rovers pustili pěkně zhurta. Po několika pohledných akcích poprvé zahrozil Bob Young (s Alexem jej nepojil žádný příbuzenský vztah), když jeho hlavičku Ashcroft vyrazil. Ještě před poločasem Toffees tlak stupňovali, k zakončení se dostal Harry Makepeace a Alex Young. Krom pár šancí ovšem první poločas mnoho vzrušující podívané nenabídl, tak jak fandové očekávali. Dění ve druhé půli proto poskytlo ochozům Goodison Parku ohromnou satisfakci.
„Větší kontrast s oběma poločasy si ani nelze představit. Gól za gólem padal s pravidelností, kterou jsem předtím v životě neviděl,“ žasl reportér Athletic News. Již po třech minutách druhého dějství začala u pravé lajny první gólová akce. Nepřesný centr sice proletěl pokutovým územím až na druhou stranu hřiště, tam však balonu již správnou razanci poskytl George Barlow a Alex Young se posléze hlavou nemýlil. Radost v ochozech měla ovšem krátkého trvání, neboť v 50. minutě propálil Scotta útočník Blackburnu, Billy Garbutt.
A právě v onom momentu začali aktéři zápasu řádit jako utržení z řetězu. Tedy ti domácí. Čtyři minuty po vyrovnávací brance si z obranců Rovers Alex Young udělal nestíhající statisty a svůj průnik zakončil přesnou dělovkou z 25 yardů. Dvě minuty nato se o slovo přihlásil George Beare, když využil další nedůslednosti hostů a Tommy Suttie, se po jeho střele natahoval marně. Rozhození Rovers se navíc nestačili ani pořádně vzpamatovat z náhlé nadílky, a o minutu později tahali míč ze své sítě počtvrté. Tentokrát se trefil irský internacionál Bill Lacey. Závěrečný bleskový gól pak přišel po třech minutách a jeho střelecem byl znovu Beare. Goodison právě viděl šest gólů v rozmezí třinácti minut! „Everton probíhal obranou Blackburnu jako válečná kavalerie skrz rebelující sedláky,“ líčil barvitě Athletic News.
Poslední šestý gól na sebe nechal čekat plných deset minut, kdy Alex Young dokonal svůj hattrick. Poslední dvacetiminutovka zápasu byla ve znamení klidu po odeznění bouře. Everton si pohodlně hlídal nadvládu, zatímco Rovers byli rádi, že jejich šestigólová újma, už nedosáhne větších rozměrů v podobě dalšího gólu. Po skončení utkání odcházeli domácí do šaten za bouřlivého aplausu publika, které se právě stalo svědky jedné z největších gólových nadílek v historii klubu.
Dodatek
Poslední, co si Blackburn po šestigólovém výprasku přál, byl další zápas proti Evertonu. Jenomže právě tohle podstoupit museli – hned o dva dny později! Tentokrát šlo o utkání Lanchashire Cupu na Ewood Parku a karta se dokonale obrátila. 6-1 vyhráli Rovers a jejich vítězství tak trochu ironicky zahrnuje i tři góly v pětiminutovém sledu.
McIntyre velí bouři
Dvanáct let po našem zápase, se obětí gólové vichřice stal Everton. Odnesl nejpustošivější gólové řádění konkrétního hráče v historii anglické kopané, přičemž soupeřem mu byl znovu Blackburn. Na Ewood Parku se Blues v září 1922 sice zásluhou penalty George Harrisona ujali vedení, nicméně vyrovnávací gól Rovers předznamenal blížící se katastrofu. V rozmezí 55. a 59. minuty se událo následující:
55. minuta: John McIntyre využívá Hodkinsonova centru a posílá Rovers do vedení 2-1.
57. minuta: McIntyre pálí přesně podél Toma Ferna.
58. minuta: V mele před bránou se nejlépe orientuje McIntyre a kompletuje svůj hattrick.
59. minuta: McIntyre překonává zmateného Ferna a Rovers vedou 5-1.
Útočník Blackburnu tak vsítil čtyři góly během pěti minut. Dodnes jde o nejrychleji zaznamenaný kvartet gólů jednoho hráče v dějinách anglického fotbalu. Rovers tedy vyhráli 5-1, navíc ve stejný den Liverpool slavil na Anfieldu pět branek v rozmezí 15 minut.
Obětními beránky ještě rychlejší kanonády se Blues stali 16. března 1974 na Turf Moor v Burnley, kde Everton inkasoval třikrát během 125 sekund. O góly se postaral Colin Waldron (76. minuta, 20. sekunda), Geoff Nulty (77. minuta, 10. sekunda) a poslední trefu zápasu, jež Toffees prohráli 3-1, obstaral Leighton James po 78 minutách a 25 sekundách.