Box versus fotbal

Exhibiční utkání občas nemusejí postrádat svérázné rysy. Zápas, který by si Tim Cahill určitě vychutnal, totiž proti sobě svedl fotbalovou jedenáctku proti té boxerské.

Everton XI – Boxers XI 3-1
Přátelský zápas, 28. dubna 1915

Jack Sharp býval sportovním nadšencem. Během svého působení v Evertonu si útočník dokonce otevřel vlastní sportovní krámek. A byly to právě jeho sportovní konekce, které mu roku 1915 umožnily zorganizovat exhibiční zápas, jehož výtěžek putoval na konto Sailors and Soldiers Association, organizaci zřízené po vypuknutí první světové války.

Nešlo ale o jen tak obyčejnou exhibici. Bývalý fotbalista se totiž našel v myšlence uspořádání duelu mezi týmem Toffees, jež v roce 1906 získal FA Cup, proti výběru boxerů. Ti navíc utvořili mužstvo, kterému nescházela největší britská boxerská jména oné doby. A jak se ukázalo, fotbal jim také šel pěkně od ruky. Tedy spíše od nohy.

Z historické sestavy z roku 1906 účast potvrdila osmička hráčů, chyběl jen Alex Young, Harry Bolton a Jack Crelley. Jejich místa zaujali Jack Parkinson, jehož fotbalová minulost se pojila i s Liverpoolem, a dále dvě ikony z 90. let 19. století – Edgar Chadwick a John Bell. Jedenáctka boxerů se chlubila třeba Billy „Bombarďákem“ Wellsem, britským šampionem v těžké váze a jedním z nejlepších představitelů svého sportu v první polovině 20. století. V sestavě se pak objevil i Dick Rice, trojnásobný Wellsův finálový vyzyvatel o trůn britského šampiona. Ostatními členy týmu pak byl třeba Tancy Lee, také někdejší finalista o titul ostrovního šampiona, či Gordon Sims, jež nastoupil v bráně, a o němž se šuškalo, že hrával kopanou i za jistý klub ze Southern League. Arbitrem byl kapitán Evertonu Jimmy Galt, a úlohy postranního rozhodčího se zhostil bývalý reprezentant Anglie ve kriketu, Johnny Tyldesley.

Aktivněji začali hosté když se v dobré šanci zjevil Tancy Lee. Boxeři vůbec překvapovali, bylo jasné, že jejich fantastická kondice jim jednoznačně hraje do karet. Přesto ale první týmem, který se postaral o změnu skóre, byl Everton – Settle vyslal uličkou do gólovky Parkinsona, a ten pohodlně zakončil. Ještě do poločasu nicméně boxeři zásluhou Wellse srovnali.

V druhé půli padly taktéž góly dva, ovšem oba již do sítě boxerů. John Bell prokázal, že ani v pokočilejším věku jeho střelecký instinkt neochabl a s ledovým klidem prostřelil brankáře. Závěrečná trefa přišla pár minut před koncem, kdy pěkného centru Sharpa využil pětačtyřicátník Chadwick.

Někteří diváci si možná tajně a škodolibě přáli menší rvačku, vyvolanou potenciálním hrubým zákrokem, nicméně po devadesáti minutách odehraných  ve přátelském duchu, jak se sluší a patří, aktéři opouštěli hřiště za standing ovation. Na Goodison Park si tehdy cestu našlo 12000 lidí, což nebylo špatné číslo, vzhledem k tomu, že Everton byl vládnoucím šampionem a vyčerpávající následky války se na průměrné návštěvnosti neblaze podepsaly. Koneckonců, výtěžek ze zápasu v těžké době, kdy člověk musel otáčet každou penny, byl neocenitelný.