Budíček, pánové!

Pohár trpělivosti přetéká. Čas běží a nekoukatelný Everton daruje body jako na běžícím páse. Co se to za zdmi Goodison Parku proboha děje?

Když končil říjen, fandové původního liverpolského klubu si mocně oddechli. Jejich klub během onoho měsíce třikrát vyhrál, z toho po delší době ochutnal vítězství v Merseyside derby, a dokázal odjet s bodem z horké půdy White Hart Lane. Zdálo se, že nerozlučný kamarád Toffees, pomalý start do sezony, byl zdárně zažehnán. Kdyby tak tušili, co je mělo o několik týdnů později čekat.

Listopad byl totiž skutečně pochmurný. Remíza na Bloomfield Road proti  energií nabitému nováčkovi?  Ok, nic se neděje, dalo by se říct. Domácí remíza proti Boltonu, hrajícímu pod Owenem Coylem fantastický fotbal? To se ještě dá překousnout. Domácí prohra s Arsenalem, majícím nejlepší výsledky na venkovních hřištích z celé soutěže? Škoda, ale co se dá dělat. Grandiózní vyvrcholení proti West Bromu a poslední divadlo proti Wiganu už ale pomyslná zátka, ucpávající lahev plnou frustrace a rozhořčení, pod nahromaděným tlakem nemohla vydržet. Co se to ksakru děje?

Nejsmutnější je na celém dosavadním průběhu sezony to, že všechno je to pořád o tom samém. Pomalá, čitelná hra, žádný moment překvapení, o gólové produkci ani nemluvě, a když do mixu přidáme ještě slabou formu půlky základní sestavy, je o průšvih postaráno. Že je smůla, když si během minuty vypracujete čtyři gólové šance a branku stejně nedáte jako dnes proti Latics? Ale kdeže. Tady se bavíme o holé neschopnosti. Podobná svízel jde totiž ruku v ruce s týmem od samotného úvodního kola a jen stěží se dopočítat, kolik bodů Everton už stála.

Ale ještě více znepokojující je to, že se trápí mužstvo jako celek, nejen útočná lajna. Hráči, kteří letos podávají výkony takové úrovně, jak se od nich očekává, se dají spočítat na prstech jedné ruky. Tradičně skvělý Leighton Baines, dost možná o nové angažmá hrající Steven Pienaar, nečekaně spolehlivý Sylvain Distin a góly střílející Tim Cahill. Toť vše. O to citelnější ránou je, že špatnou sezonu prožívají ostatní hráči na pozicích, kde se to současný Everton potřebuje ze všeho nejméně.

Kde začít? O Mikelovi Artetovi už netřeba sáhodlouze hovořit. Už jenom to, že Baska, momentálně si odpykávajícího třízápasový trest, dokáže lépe zastoupit devatenáctiletý Jack Rodwell, čerstvě uzdravený z dlouhodobého zranění, mluví za to, jak se Arteta letos trápí. Naprosto ztraceným dojmem pak působí třeba takový John Heitinga. Holanďan sice hraje v záloze, mimo svoji nejlepší pozici ve středu obrany, ale to jeho nepopsatelně tragické výkony neomlouvá. Heitinga si kolem sebe dokáže uspořádat průchoďák, že rozum zůstává stát. A když se k němu míč nějákým nedopatřením přece jen zatoulá, pan „Finalista Mistrovství světa, anebo kdo je víc,“ jej neomylně pošle na kopačku nejbližšího soupeře. Ať má kolem sebe místa třeba i pro přistání vrtulníku. Přesto bych ale tragéda sezony hledal někde jinde.

Je jím Louis Saha. Ano ten Saha, jenž loni nastřílel třináct gólů. Ten Saha, který prožíval svoji fotbalovou renesanci. Ale rozdíl mezi loňským a letošním Francouzem je jako noc a den. Saha nedal v lize gól od února (!), mužstvu neposkytuje vůbec žádný přínos, povětšinou po hřišti pobíhá bez většího zájmu. A přesto je u Davida Moyese útočníkem číslo jedna. Racionálně smýšlející člověk jen těžko hledá důvody, proč se tenhle stín kdysi fantastického útočníka věčně objevuje v základní sestavě.

Moyes asi svoje důvody má, ale překvapující by v žádném případě nebylo to, že Skot jej zkrátka upřednostňuje, protože jde o jeho oblíbence. Nebyl by to totiž zdaleka jediný případ. Evertonians už totiž dlouho vědí, že Moyes a jeho favorité jsou prakticky nedotknutelní, nehledě na aktuální formu. Jinak si totiž nejde vysvětlit proč Moyes zničehonic přestane dávat přednost konečně se rozehrávajícímu Yakubuovi. Koneckonců i Jermaine Beckford by měl mít v pořadí útočníků přednost. Jako jediný forvard v týmu se dokáže pravidelně dostávat do šancí, zdobí ho skvělý pohyb a vlastně je i nejproduktivnějším útočníkem v klubu. Se třemi góly…

Čisté svědomí ale rozhodně nemůže mít ani takový Tim Howard, nebo Phil Jagielka. Američan vyrobil již několik hrubek, což u něj není zrovna zvykem a snad poprvé mám z jinak jistého Howarda pocit, že všechno asi OK nebude.  Jeale třeba říct, že dnes mu Blues vděčí alespoň za bod. To samé platí i Jagielkovi. Poslední dva zápasy se mu povedly, ale celkově jej ve stoperské dvojici Sylvain Distin zatím jednoznačně zastiňuje. A k tomu ještě ty šokující rozehrávky…

David Moyes bude mít ještě hodně co napravovat. A při zjišťování původů krize by se kromě neperformujících hráčů měl podívat občas i do zrcadla. Kritizování jeho chyb by ale bylo nošením dříví do lesa. On a jeho tým se každopádně budou mít ještě co otáčet. Plnit potenciál mužstva se totiž nedaří. Ačkoliv vlastně vyvstávají otázky, zda ono mužstvo je vůbec tak dobré, jak jsme si mysleli.