Sladká šedesátá

Nejen příchod nového manažera Harryho Cattericka, ale hlavně také nového předsedy Johna Moorese, který díky úspěchu své firmy Littlewoods pumpoval do Evertonu nemalé finanční prostředky, lze léta šedesátá považovat za zlatou éru klubu.

Tým začal být označován jako „School of Science“, díky návratu k tradičnímu stylu hry, který Toffees praktikovali ve 20. letech (kreativní a nápaditý styl). Podívejme se ale postupně, jak se k této přezdívce klub dopracoval.

První sezóna šedesátých let se nesla ve znamení změn, jak už bylo napsáno Moorese do klubu začal vkládat nemalé investice, díky kterým přišla řada výborných hráčů. Nade všemi ale vyčníval příchod Alexe Younga z Hearts za 42 000 liber. Young byl dalším, pro Toffees typickým, vynikajícím středním útočníkem. Ač měl tak trenér Carey k dispozici velmi nadějný kádr, atakovat titul se mu nepodařilo. Tudíž byl v dubnu nahrazen bývalým manažerem Sheffieldu United a bývalým střelcem Everton ze čtyřicátým let, Harrym Catterickem.

Do ročníku 1961/62 nepřivedl překvapivě Catterick žádnou novou posilu, ovšem po pár špatným výsledcích svůj záměr přehodnotil a začal nakupovat. Prvním novým hráčem se stal brankař Gordon West z Blackpoolu, kuriózní bylo, že West byl brankařem jen jeden rok, jinak ve své dosavadní kariéře působil jako střední útočník. Druhou posilou se stal Dennis Stevensen, jenž ale zpočátku nebyl u fanoušků příliš oblíbený, jelikož nahradil jejich miláčka Bobbyho Collinsona, který zamířil do Leedsu.

Ačkoliv EFC trápila zranění klíčových hráčů a špatná forma na venkovních hřištích, tak skončil na čtvrtém místě, což mu poprvé zajistilo kvalifikaci do evropských pohárů. Víc než konečné umístění možná těšila tvořící se vražedná spolupráce útočné dvojice Roy Vernon a Alex Younga, která se postarala o 40 ligových branek.

Následující ročník začal pro Catterickovce dobře, v prvním devíti zápasech jich vyhráli sedm, přičemž do klubu přišel jen jeden nový fotbalista, Johny Morrissey z konkurenčního Liverpoolu, kde se ale nedokázal prosadit do prvního kádru, i tak ovšem manažer Reds Bill Shankly zuřil nad jeho ztrátou. V desátém kole Everton na Goodison Parku přivítal Liverpool, šlo o vůbec první Merseyside derby po 11 letech, a tak se nemůže divit, že utkání přilákalo do ochozů 72 488 diváků. Derby skončilo 2:2 a můžete jen hádat, kdo za Blues vsítil branku. Ano, bylo to Morrissey. Dobrý forma pokračovala dál, jenže na konci prosince skončila. Nebylo to však zapříčiněno nikým z týmu, Anglii přepadla strašná zima, liga musela být na dva měsíce přerušena. Ještě před nucenou přestávkou Catterick přivedl Tonyho Kaye za 50 000 liber, čímž učinil nový rekord v ceně za obránce. Kaye následoval křídelník Alex „Chico“ Scott z Glasgowu „jen“ za 40 000 liber. Když se opět fotbal vrátil na trávníky, Everton se nacházel v tabulce na třetím místě za Tottenhamem Hotspurs a Leicesterem City. Na konci dubna přijel na Goodison Tottenham, domácí vyhráli díky brance Alexe Younga po přihrávce Roye Vernona 1:0 a poprvé se vyhoupli na první místo v tabulce. Další utkání Everton zvládal a před posledním zápasem, v němž hostil Fulham měl náskok dvou bodů na Spurs. Každý průměrně inteligentní fanoušek věděl, že výhra zajistí na sto procent titul. Závěrečný souboj v sezóně Toffees naprosto ovládli a vyhráli 4:1, tři branky vsítil Vernon a jednu Scott. A jelikož Tottenham prohrál „Modří“ zvítězili v lize o pět bodů před týmem z hlavního města.

Nejen titul ale i tři rekordy byli v sezóně překonány. Prvním byl počet dosáhnutých bodů v lize – 61, druhým byla neporazitelnost na domácí a půdě a třetím průměrná návštěvě na domácích zápasech – 51 063. Poslední rekord byl zvlášť unikátní, jelikož již nikdy průměrná návštěva nepřekročila 50 000. Titul tak vymazal neúspěchy v FA Cupu a ve Veletržním poháru (předchůdce dnešní Evropské ligy). Mužstvo bylo ale hlavně velmi dobře poskládané, v útoku dvojice Vernon-Young, v obraně obránce gentleman (ale pozor, zároveň i nepřekonatelná zeď) Brian Labone, jenž se stal prvním Evertonianem, který se po válce objevil národním dresu Albionu, stalo se tak 20. října 1962 při vítězství 3:1 nad Severním Irskem.

Jak už bývalo u Cattericka zvykem, žádnými velkými nákupy ani před sezónou 1963/64 neudivoval. Přivedl jen Alexe „Sandyho“ Browna, který během osmi let v Everton vystřídal snad všechny posty v obraně. Již během minulé sezóny odešli dva klíčoví fotbalisté – Billy Bingham a Jimmy Fell. Sezóna začala pro klub dobře, v Charity Shield si Manchester United odnesl debakl 4:0. Za několik týdnů přišel debut v European Cup, v prvním kole nebyl soupeřem nikdo menší než Inter Milán. Velkou ofenzivní silou působící soupeř se v prvním zápase na Goodison Parku neprosadil, ovšem neprosadil se ani Everton a utkání tak skončilo 0:0. V odvětě na San Siru nemohl spoluhráčům pomoct zraněný Jimmy Gabriel, Catterick se vzhledem k této situaci rozhodl udělat překvapivý tah, místo Gabriela nasadil teprve osmnáctiletého odchovance Colina Harveyho, jenž si vedl velmi dobře. I tak ale Inter po brance evropské hvězdy Jaira vyhrál 1:0 a postoupil do dalších bojů, Everton však vypadl se vztyčenou hlavou. Další soutěž, v níž se EFC představil, bylo neoficiální British Championship, ve kterém se na dva hrané zápasy utkal s Glasgowem Rangers. První souboj se hrál ve Skotsku, domácí byli považováni za velké favority a příznivci Rangers hosty z Anglie pokřiky hodně zesměšňovali. O to víc se museli divit, když jejich miláčci prohráli 1:3, odveta skončila 1:1, o vítězi tedy nebylo pochyb.

Na jaře Catterick opět šokoval, když přivedl za rekordních 85 000 liber útočníka Freda Pickeringa. Pickering se uvedl dobře a hned v prvním zápase nastřílel hattrick. Fanoušky ale znepokojil, protože očekávali, že naruší oblíbenou dvojici kanonýrů Young-Vernon. Nakonec do konce sezóny hráli všichni a všichni se gólově prosazovali. Ve 31. kole se Everton díky výhře nad Blackburnem posunul na první místo v tabulce před Tottenham a Liverpool, do konce ligy zbývalo ještě osm kol. Bohužel závěr nezvládl a skončil až na třetím místě právě za vítěznými Reds a druhými Spurs. Velká tragédie postihla klub na konci sezóny, kapitán Kay byl obviněn z braní úplatku, ještě když hrál za Sheffield Wednesday. Everton okamžitě suspendoval hráče, ačkoliv Kay vše vyvrátil. V lednu 1965 se celá aféra dostala k soudu a Kay plus dva fotbalisté byli na tři měsíci posláni do vězení a dostali celoživotní zákaz hraní fotbalu. Kayovi byl tresti v roce 1974 sice zrušen, hráč avšak působil už jen na amatérské úrovni.

Před ročníkem 1964/65 Catterick koupil za 40 000 liber levého obránce Raye Wilsona. Wilsonovi bylo 29 let, měl za sebou 30 startů za reprezentaci Anglie a zpětně je brán jako nejlepší levý obránce v historii Evertonu. Další nákupy již učiněny nebyly, klub čerpal z vlastních řad, a tak se usadili v prvním týmu odchovanci Colin Harvey a Tommy Wright. Obava Evertonians, že nová posila Pickering nahradí Younga se nevyplnila, Pickering totiž nahrazoval spíše Vernona, který odehrál během sezóny jen 16 zápasů po sezóně tento nejlepší exekutor penalt v klubové historii odešel za 50 000 liber do Stoke. V lize se Evertonu zpočáku dařilo jak na houpačce, v 9. kole se ale hrálo derby na Anfield Road, hosté přijeli bez několika opor – bez Westa, Parkera a Vernona, i tak ale po bránkách Harveyho, Morrisseyho, Pickeringa a Younga vyhráli 4:0 a poprvé od roku 1951 dobyli Anfield Road. Následující víkend si Toffees udělali výlet do Midlands, aby zde porazili 5:3 Birmingham. Po tomto zápase nebyli v tisku pochyby o tom, kdo se stane mistrem. Jenže prognózy novinářů brzy vzaly za své, když Everton na podzim nedokázal vyhrát osm zápasů v řadě a sám se vyřadil z boje o titul. Následně se výkony mužstva ustálily a ligu končilo se sérií 12 utkání bez porážky včetně druhého vítězství nad LFC 2:1 na čtvrtém místě, ovšem až 12 bodů za mistry z Manchesteru United. Ve Veletržním poháru vystavil stopku ve třetím kole týmu Manchester United po výsledcích 1:1 na Old Traffordu a výhře Red Devils na Goodison Parku 2:1. Hvězdou sezóny se stal Fred Pickering, který vstřelil 37 branek v 51 zápasech, z toho bylo 27 gólů v lize. Skvělá forma mu vynesla i premiérové starty za Anglii, ve svém debutu dokonce vstřelil proti USA hattrick, jenže další dva zápasy byli už za Albion jeho posledními v kariéře.

Kádr v sezóně 1965/66 doplnili pouze odchovanci Jimmy Husband, John Hurst (pozor neplést s útočníkem ze stejné doby Geoffem) a Joe Royle, jak už bylo psáno dříve, Roy Vernon odešel oživit kariéru do Stoke City. Ligový ročník nezačal vůbec dobře, v prvních 23 zápasech si Everton připsal pouze sedm výher a ačkoliv se po přelomu roku zlepšil, nestačilo to na lepší než jedenáctou příčku. Na začátku ledna udělal Catterick velmi překvapivý tah, upadajícího Alexe Younga poslal na krátké hostování do Blackpoolu. Younga nahradil teprve šestnáctiletý Joe Royle, jenž se stal na 40 let nejmladším hráčem, který nastoupil za  A-tým EFC. V únoru byl už však Young zpět a kratké angažmá v Blackpoolu mu evidetně prospělo. Ve čtvrtém kole FA Cupu pomohl dobrým výkonem porazit neligový Bedford, přičemž přes třetí kolo se svěřenci Harryho Cattericka dostali díky triufmu nad Sunderlandem, jenž si z Goodison Parku odvezli tři branky. V dalším kole Toffees doma vypráskali Coventry 3:0 s přispěním jediného zásahu Younga, po 13 letech se tak klub dostal do čtvrtfinále FA Cupu. FA Cup se rázem stal prvořadým a liga se prakticky už jen dohrávala. Ve čtvrtfinále byl soupeřem Manchester City, první zápas na Maine Road skončil bezbrankovou remízou, byla nařízena tedy odveta na Goodison Parku, ta ale také skončila 0:0. Třetí rozhodující zápase se hrál na Molineuxu, domově Wolverhamptonu Wanderers. A Blues vyhráli díky brankám Dereka Templa a Freda Pickeringa 2:0. V semifinále čekal Everton druhý klub z Manchesteru, United. Dva týdny před duel s Red Devils se zranil kanonýr Fred Pickering, Catterick ho v utkání nahradil mladým Mikem Trebilcockem, který v prosinci přišel z Plymouthu. Semifinále se hrálo na Burnden Parku, kde hrál své domácí zápasy Bolton. V samotném zápase měl Everton menší převahu, kterou korunoval rozhodující trefou Colin Harvey, Everton se po 33 letech dostal do finále FA Cupu!

Ve finále se byl soupeřem Sheffield Wednesday, utkání se hrálo ve Wembley, kde se vešlo 100 000 fanoušků. Evertonu bylo však dáno pouze 15 000 vstupenek, i tak ale na stadioně bylo daleko více přiznivců EFC. Do utkání Catterick překvapivě nenasadil Freda Pickeringa, který ještě úplně nevyléčil zranění kolena, a mnoho fanoušků to manažerovi zazlívalo. A ze začátku mělo proč, Sheffield vedl po hodině zápasu 2:0 a Everton se ne a ne prosadil, vše se ale brzy změnilo. Chvíli po druhé brance nahrál Derek Temple Miku Trebilcockovi a bylo sníženo. Následoval ohromný tlak a vyrovnání, trestný kop dorazil Trebilcock. Štěstí v tomto duelu přálo Toffees, jak jinak si lze vysvětlit třetí rozhodující gól. Jednomu hráči Sheffieldu proklouzl míč pod nohou, dostal se k Dereku Templovi, jenž sám před brankařem nezaváhal a rozhodl. Nejenže Everton vyhrál, ale radoval se i z kvalifikace do PVP, čímž se stal prvním celkem z Anglie, který hrál evropské poháry pět let po sobě.

Ve Veletržním poháru Everton daleko nedošel vypadl již ve druhém kole s Ujpesti Dozsa. V sezóně 1965/66 ale došlo k významné změně pravidel, poprvé bylo povoleno střídání hráčů, sice jen zraněných, ale i to byla velká změna. Taktické střídání bylo povoleno až o dva roky později.

Když opadla euforie po výhře Anglie na MS 1966 obrátily se zraky fanoušků opět na domácí fotbalovou scénu. Ta začala Charity Shield, v němž Everton podlehl těsně Liverpoolu 0:1. Po Charity Shield Catterick přivedl z Blackpoolu výraznou posilu, skvělého záložníka a jednu z největších legend klubu – Alana Balla. Toho mazaný manažer vyfoukl Leedsu. Ballův první zápas byl i prvním ligovým zápasem sezóny, na Craven Cottage díky jediné brance nové posily domácí Fulham prohrál 0:1. Ball si na začátku své angažmá rychle získal fanoušky, už týden po rozhodující trefě v Londýně dvěmi brankami rozhodl Merseyside derby, z Goodison Parku si LFC odvezl prohru 1:3. Nakonec Ball zaznamel za sezónu 18 branek, z toho 15 ligových.

Dobrá forma v lize zpočátku pasovala Everton na nejvyšší příčky, ovšem hlavně vinou nevydařené druhé poloviny sezóny z toho bylo jen šesté místo. V PVP to opět nebyla žádná sláva, stopkou bylo zase druhé kolo, tentokrát byla přemožitelem Zaragoza. To FA Cup byl jiná káva, Blues došli až do čtvrtfinále, kde je vyřadil Nottingham Forest. O kolo dříve ovšem Everton, již ve čtvrtém derby zápase v sezóně, vyřadil Liverpool díky brance Alana Balla 1:0. Během jara Catterick přivedl další velké jméno klubové historie. V březnu přestoupil na Goodison Park Howard Kendall za celkovou sumu 80,000 liber. Původním povoláním obránce, našel u Toffees svůj nový post a to ve středu pole, kde hrával s dalšími klubovými ikonami, Alanem Ballem a Colinem Harveym. Tato trojice byla svého času natolik slavná a úspěšná, že se jí začalo říkat „Holy Trinity“, tedy „Svatá trojice“. Fanouška Evertonu, musí potěšit i to, že manažer Harry Catterick Kendalla doslova vyfoukl pod nosem rivalům z Anfield Road.

Sezóna 1967/68 začala menší generační výměnou, Jimmy Gabriel odešel do Southamptonu, Fred Pickering do Birminghamu City, Alex Scott do Hibernian. Mike Trebilcock a Derek Temple sice neodešli, ale pomalu ale jistě přestávali nastupovat, jejich místa začali zaujímat mladí odchovanci. Ačkoliv tým vstoupil do ligy úspěšně, když porazil mistrovský Manchester United 3:1, tak díky nevyrovnaným výkonům v první polovině soutěže se musel titulu vzdát. Nakonec z toho byla pátá příčka, ovšem Catterickovo přebudovávání kádru se zdálo být účinné.

Jelikož tuto sezónu Everton nestartoval v žádném evropském poháru, přihlásil se teprve podruhé do Ligového poháru, v něm ale Everton vypadl ve druhém kole se Sunderlandem. Opět byl na řadě tedy FA Cupu. Blues postupně vyřadili Southport, Carlisle United, Tranmere Rovers, Leicester City až je v semifinále na Old Trafford čekal Leeds United. Zápas to byl zcela průměrný, plný faulů, nakonec se ale přeci jenom radoval Everton, kterého do finále poslal proměněnou penaltou Johnny Morrissey. Finále proti West Bromwich Albion se hrálo stejně jako před rokem ve Wembley a stejně jako před rokem se 100 000 návštěvou, Everton byl ve finále jasný favorit, jenže prognózy se tentokrát nevyplnili a West Brom se radoval z překvapivého vítězství 1:0.

Další sezóna opět nezačala žádnými nákupy, naopak Alex Young odešel do Glentoranu a Ray Wilson kvůli vleklému zranění kolene odehrál pouze čtyři zápasy. Úvod ligy nebyl zrovna nejlepší, v prvních třech zápasech se dva prohráli, jenže poté přišla série 16 zápasů bez porážky a Everton se rázem dostal mezi vedoucí týmy. Ovšem asi potřebná zkušenost nakonec chyběla k zisku titulu, vždyť průměrný věk týmu byl pouze 22 let – nejméně v lize. Skvělý fotbal a výborná gólová produkce ale dávala následující sezóně velké naděje. V ligovém poháru Everton dokráčel jen do třetího kola, v FA Cupu ale došel až do semifinále, jednalo se o třetí semifinále během čtyř let. Zde se však týmu postavil Manchester City s trojicí Summerbee, Bell a Lee a Toffees po výhře 1:0 vyřadil.

Ročník 1969/1970 byl zkrácen kvůli MS v Mexiku pouze na osm měsíců, Everton vstoupil do ligy důležitými výhrami nad Arsenalem a Manchesterem United. Do začátku října Everton prohrál v 17 zápasech jen jednou, stihnul porazit i tehdy fenomenální Leeds 3:2. Poté ovšem nastali zranění některých klíčových hráčů a právě Leeds vystřídal na konci roku Toffees na špici tabulky. Jimmy Husband byl zraněný, Colin Harvey byl kvůli infekci v oku mimo hru na přelomu roku a kapitán Brian Labone po problémech s páteří raději zbytek sezóny vynechal. Catterick musel dělat opatření, za 80 000 liber koupil Keitha Newtona a kapitánem jmenoval Alana Balla. Vše se ale obrátilo k lepšímu a druhá polovina sezóny Evertonu náramně vyšla, od konce ledna EFC neprohrál ve zbývajících 14 zápasech a zaslouženě se radoval z titulu se ziskem 67 bodů, druhý Leeds zaostal o až o devět bodů. V Ligovém poháru a v FA Cupu Everton žádný velký úspěch nezaznamenal, vše bylo ale zapomenuto ziskem sedmého mistrovského titulu Evertonu FC.