Liščí comeback

Na vlastní kůži se fanoušci pravidelně přesvědčují, že fotbal umí pořádně bolet. Everton je v servírování nepříjemných překvapení přeborníkem a platilo to i před dlouhými dekádami.

Everton – Leicester City 3-4
Promarněný třígólový náskok
First Division, 18. září 1926

Sezona 1926/27 byla z pohledu Evertonu jednou z těch vůbec nejmizernějších. Blues obsadili dvacátou příčku – poslední, která zaručovala záchranu a vůbec nejhorší dosavadní ligové umístění. Nadějný útočník jménem William Ralph Dean chyběl ve třinácti úvodních zápasech, neboť se zotavoval z vážné motocyklové bouračky, která jej málem stála život. Z oněch třinácti utkání Everton vyhrál jedinkrát – proti Liverpoolu. Dixieho návrat však týmu vydatně pomohl. Sám nastřílel 21 gólů v 27 zápasech, a tak se sestup nakonec nekonal. I přesto, že Toffees v sezoně inkasovali záražejících 90 gólů.

Jedním ze zápasů, charakterizující bídný start, bylo zářijové domácí klání proti Leicesteru City, kdy Toffees stále čekali na první domácí gól sezony. Dean zůstával na listině marodů a jeho náhradou byl David Bain, běžným povoláním střední obránce, jehož bilance 32 zápasů a žádného vstřeleného gólu nenasvědčovala, že by mělo jít o spolehlivou alternativu. Foxes se na druhou stranu chlubili sehranou ofenzivou. Nechyběl Arthur Chandler, útočník jenž za Leicester nasázel 259 ligových gólů. Všech navíc kupodivu dosáhl ze hry; jeho jedinou penaltu zlikvidoval brankář Chelsea Howard Barker na Stamford Bridge v  roce 1924. A náhoda tomu tak chtěla, aby byl Baker brankářem Evertonu v našem zápase.

Běžela teprve pátá minuta, když se na pravé straně utrhnul Irvine a krásným míčem našel Baina, který znenadání otevřel svůj evertonský gólový účet. Rychlá branka pomohla týmovému sebevědomí, a tak nebylo o pánovi hřiště pochyb. Brankář Lišek, Ken Campbell měl ale také svůj den, jak se zdálo, když obřím skokem vyrazil Irvinovu střelu. Po 33 minutách už ovšem Everton gólmana nachytal. Podcenil Troupův centr od rohového praporku a jen sledoval jak Irvine hlavičkuje do sítě. Po několika dalších solidních šancích, se už skóre měnilo potřetí, když zkraje vápna uspěl znovu Irvine. Do šaten se tak šlo za stavu 3-0 pro domácí. Kdo by si tehdy vsadil na vítězství Leicesteru, stal by se boháčem.

Po přestávce Blues zakrátko zjistili, proč City předvádělo tak marný výkon. Do tváří jim foukal silný protivítr a nad hlavami zářilo oslňující sluníčko. Výsledkem tak bylo dokonalé obrácení karet. V 52. minutě si na centr Billyho Bella počkal Chandler a z voleje usměrnil míč za Barkerova záda. Jen o dvě minuty později už byli Foxes plnohodnotně zpět ve hře, když Chandler využil nedorozumění domácí obrany v pokutovém území a snížil na rozdíl gólu. Everton pokračoval ve využívání brejků, ale na Campbella už nevyzrál – dělovky Baina i Troupa pohotově vyrazil.

Taktovku držel stále Leicester, zejména drze se pak prezentoval křídelník Ernie Hine, jenž třikrát v krátkém časovém sledu nebezpečně leč bezúspěšně vystrašil Barkera. Svoje umění už však dokázal prodat o šest minut později, kdy jeho technická střela zapadla k tyči. Domácí publikum jen zarytě příhlíželo. O minutu později přitom bylo svědky už dokonalého kolapsu. John Duncan vstřelil vítězný gól Leicesteru. Když se zdálo, že hůř už na tom Everton být nemůže, přišel další šok. Za dvě minuty sudí písknul ve prospěch Evertonu penaltu, k míči se postavil Alec Troup, a svoji jedinou jedenáctku za Everton, napálil vysoko nad břevno mezi diváky. Není divu, že Evertonians odcházeli domů jako opaření.Pohrdnout třígólovým vedením se nevidí každý den.

Dodatek

Předvánoční období stejné sezony bylo na comebacky podobného chrakteru vůbec bohaté. Z říjnového domácího vedení nad Newcastlem 1-0, se nakonec stala prohra 1-3. Naprosto stejný scénář následoval i o týden později v Leedsu a v listopadu Toffees promarnili vedení 2-0 aby s Derby prohráli 2-3. O tři týdny později pak Everton zahodil vedení 3-1 na Villa Parku a prohrál 5-3.

Dvě prohry 5-4 – s Liškami a ve stejné sezoně

Poprvé se z nejvyšší souteže Everton poroučel na konci sezony 1929/30. Dva zápasy, které přispěly k jejich nezdaru byly oba devítigólové thrillery proti totožnému soupeři, který v roce 1926 smazal třígólový deficit. V prvním zápase hraném 30. listopadu 1929 na Goodisonu vedli Toffees už 2-0, jenže do poločasu bylo vše úplně jinak – o přestávce vedli Foxes o tři góly. Blues sice zabojovali a po hodině hry snížili na 5-4, ale vyrovnávací gól už Leicester nepřipustil.

V dubnu na staré Filbert Street se naskytl podobný scénář. Everton prohrával 3-1, ale patnácti minut před koncem zápasu vedl 4-3. Jenže Foxes zásluhou Chandlera srovnali a když zbývaly do konce tři minuty, vstřelil vítězný gól Len Barry.

Největší comeback klubové historie

Vztahuje se k lednu 1995. V zápase FA Youth Cupu na Goodison Parku se po půlhodině odehrával horor. Papírově daleko slabší Blackpool vedl už 4-0. Před přestávkou nicméně snížil Graham Allen a další naději z penalty vykřesal Matt Woods. Jako další se nicméně trefili Tangerines, a to když scházelo dvacet minut do konce. Blackpoolští mladíci však zakrátko předvedli nevídaný kolaps a během tří minut tak bylo srovnáno na 5-5, když se trefili Weathers, Townsend a znovu Allen. V 87. minutě se pak Blues dočkali obratu, když Allen zkompletoval svůj hattrick a vydatně napomohl největšímu zmrtvýchvstání v dějinách Evertonu.