Hubená sedmdesátá

05/01/2011 0 Od Meňa

Šedesátá léta, jedno ze zlatých období klubu, za sebou zavřely dveře, Everton však na veleúspěšnou dekádu chtěl navázat. Jak se později ukázalo, neskromný cíl se mu splnit nepodařilo.

Přestože po zisku mistrovského titulu v sezoně 1969/70 nastala v kádru Evertonu poměrně výrazná obměna, osu týmu se podařilo zachovat. Zůstal jak brankář Gordon West, tak kapitán Brian Labone, křídelník John Morrissey, či Holy Trinity ve složení Ball, Harvey, Kendall.  V srdci obrany po boku legendárního Labona řádil John Hurst, zatímco v klubové tradici lokálních obrovitých útočníků pokračoval Joe Royle. Senzací mistrovské sezony 1969/70 se nicméně stal devatenáctiletý mladíček Alan Whittle, kterému manažer Harry Catterick projevil důvěru po Novém roce, kdy se mužstvu nedařilo a potřebovalo nový impuls. Teenager se odměnil jedenácti góly v patnácti zápasech.

Dlouho očekávanou událostí bylo Mistrovství světa pořádané roku 1970 v Mexiku. Dle očekávání patřili mezi nejdůležitější hráče Albionu Alan Ball a Brian Labone. Mohl se k nim přidat i Gordon West, s nímž se počítalo na post reprezentační jedničky. Brankář Toffees ovšem celou Anglii šokoval pro někoho možná sobeckým rozhodnutím. Namísto postávání mezi třemi tyčemi ve Střední Americe zůstal doma, kde se chtěl věnovat své měsíční dceři. Pozice anglického brankáře tak připadla Gordonu Banksovi.

Po skončení největší sportovní události na světě, se oči fandů opět upíraly na domácí soutěž. Favoritem byl znovu Everton, což zpočátku potvrzoval, ovšem Harry Catterick se tentokrát rozhodl preferovat Champions Cup, předchůdce dnešní Ligy Mistrů. Nejdříve Everton porazil islandský Keflavík a poté Borussi Monchengladbach, kterou zdolal až po penaltovém rozstřelu. Kopec smůly si Blues vybrali ve čtvrtfinále. Řekové sice neměli pro Everton představovat nepřekonatelný problém, avšak Toffees doplatili na pravidlo venkovních gólů – domácí duel skončil 1:1, na řecké půdě se remizovalo bez branek, a tak zůstal sen o dobytí Evropy pouze snem. Navrch toho Everton podlehl v semifinále FA Cupu Liverpoolu 1:2, ačkoliv díky trefě Alana Balla vedl.

Neúspěšná sezona morálku mužstva zrovna neoživila, a co víc, z neúspěchu se Everton na dlouhá léta nedokázal probrat. V prosinci 1971 se navíc kontroverzní Catterick nepohodl s Alanem Ballem, a tak se legendární záložník stěhoval za rekordní částku 220,000 liber do Arsenalu. Do všeho zlého začal mít Catterick zdravotní potíže, 5. ledna 1972 jej postihl srdeční infarkt. Manažerské pozice se vzdal v srpnu 1973. Povídá se, že za jeho rozhozeným zdravím stály právě výkony týmu který, ač měl vysokou kvalitu, se vyloženě trápil. Novým manažerem byl vzápětí ustanoven Billy Bingham, mladý manažer, jenž s Evertonem v roce 1963 ještě jako hráč získal mistrovský titul.

Everton patřil mezi vůbec nejbohatší ostrovní kluby, proto si Bingham na nedostatek peněz k budování svého týmu nemohl stěžovat. Očekávaný úspěch se naproti tomu nedostavil, výkony týmu nabíraly stále více sestupnější trend. Světélkem na konci černočerného tunelu se zdála být sezona 1974/75, kdy Everton bojoval až do posledních kol o titul. Toffees však nátlak neunesli, a celkově se propadli až na čtvrtou příčku, ačkoliv od mistrovského Derby County je dělily pouhé čtyři body. Následující dvě sezony se nesly v typickém, pro Everton frustrujícím duchu sedmdesátých let. Následkem toho si Bingham v lednu 1977 sbalil kufry.

Jeho následovníkem se stal ambiciózní Gordon Lee. Ten přicházel na Goodison Park se slušnou reputací. S Port Vale postoupil z Third Divison hned na první pokus a později dovedl do druhé ligy i Blackburn, s Newcastlem navíc získal Ligový pohár. Vedení Evertonu si tak mohlo spokojeně mnout ruce. Ke Gordonovu zápalu pro práci se váže i jedna zajímavá historka. Manažer ne že by se prvně poohlédl po vhodném hnízdečku pro svoji rodinu, namísto toho hned neočekávaně dorazil na Goodison Park a poptával se po podpisu kontraktu.

Svérázný kouč přinesl do zatuchlého prostředí Evertonu svěží vzduch. Ještě pod rukou Binghama se Blues probojovali do semifinále Ligového poháru, kde s Boltonem v prvním zápase remizovali 1:1. Ve venkovní odvetě však Everton zabojoval a již pod Gordonem slavil postup do finále. Finále proti Aston Vile příliš vzruchu nepřineslo, zrodila se bezbranková remíza. O poznání zajímavější byla odveta na Hillsborough, kde Bob Latchford vyrovnal skóre v poslední minutě duelu. Druhá odveta na Old Trafford byla strhujícím thrillerem. Everton se díky Latchfordovi ocitnul ve vedení, jenže Villa skóre otočila a vyrovnání Evertonu přinesl Mick Lyons. Smutný konec třízápasového finále představoval gól Briana Littla v prodloužení, kdy chybělo do pokutových kopů již jen několik okamžiků.

Neúspěch v psychicky i fyzicky náročném finále však Everton nerozhodil. Mužstvo bylo nabito novým impulsem, a na důkaz toho bojovalo v následujících dvou sezonách o titul. V sezoně 1977/78 se zdálo, že o pohár pro vítěze First Divison si to rozdá Everton s čerstvě postoupivším Nottinghamem Forest. Toffees ovšem závěr sezony znovu nezvládli, a tentokrát z toho byla třetí příčka. O sezonu později vypadala situace pro Blues ještě více slibněji, Everton zůstal neporažen až do Vánoc. Pamětihodná séria zahrnovala i domácí vítězství nad Liverpoolem, o kterém nádhernou volejí rozhodnul Andy King. Šlo o první zdolání Reds po sedmi letech, proto Goodison výhru patřičně oslavoval. Trochu předvídatelně však Evertonu došly baterky a z výborně rozjeté sezony Toffees vytěžili jen další čtvrté místo, zatímco titul putoval o necelou míli nedaleko.

Hlavními tahouny Evertonu v 70. letech byla gólová mašina Bob Latchford, tvořivý záložník Martin Dobson, ofenzivní středopolař Andy King a odchovanec a zároveň kapitán Mick Lyons. Ten v Evertonu strávil jedenáct let, po kterých se stal díky své vrozené autoritě nejrespektovanějším článkem mužstva. Debut si připsal na jaře roku 1971, přičemž premiéru oslavil brankou. Díky tomu, že vyrostl jako útočník, jenž se brzy přesunul do středu obrany, dokázal ve 453 zápasech za Everton nastřílet 59 branek.

Latchford, Dobson i King byli fotbalisté, které si přivedl Bingham. Populární “Latch” přišel v únoru 1974 za 350,000 z Birminghamu s nálepkou osvědčeného střelce, kterou si brzy začínal prosazovat i v novém působišti. V roce, kdy Everton slavil sté výročí od založení Latchford nastřílel třicet branek, čehož se mu podařilo dosáhnout až dvěma brankami v posledním zápase sezony proti Chelsea. Bizarní shodou náhod je, že padesát let zpátky potřeboval k dosažení nedostižné hranice šedesáti branek za sezonu legendární Dixie Dean vstřelit v posledním zápase sezony proti Arsenalu hattrick, což se mu, jak víme, podařilo.

Martin Dobson přestoupil na Goodison Park stejně jako Latchford v roce 1974. Do Burnley za chytrého záložníka putovalo 300,000 liber. Dobson si svojí elegantní tvořivou hrou brzy získal zástupy fanoušků a v záloze Evertonu si koncem sedmdesátých let vypracoval těžko otřesitelnou pozici. Andy King se zase na Grand Old Lady stal okamžitě hrdinou. Nejen díky zmíněnému slavnému gólu, ale také díky bojovné povaze, a také vytříbené technické vybavenosti, která mužstvu zajišťovala stálý gólový přínos.